Kabaret Velázquez – Snové představy za šustivými oponami

Kabaret Velázquez (H. Fleková). Foto Kryštof Kalina.

Autor Daniela Machová

Jeviště malého sálu Archy je rozčleněno šustivými igelitovými oponami na několik částí. Jejich otevírání a zavírání se stávají výraznými zvukovými kulisami, zároveň tenké průhledné igelity oddělují jednotlivé scénky, které se rozehrávají v rozličných atmosférách za jemného bíložlutého podsvícení. Kabaretiérem večera je zakladatelka souboru Teatr Novogo Fronta, performerka Irina Andreeva, která nekompromisně budí dojem, že má veškeré dění na jevišti pevně pod palcem, ačkoli na scéně není vždy přítomna. Velké oči, krátký sestřih, černý klobouk a drobná postava oblečená do trochu rozměrnějšího saka od smokingu připomínají skřeta. Andreeva vyvolává respekt, strach, místy smích. Její výrazná mimika v nabíleném obličeji silně kontrastuje s povětšinou nehybnými až mrtvolnými výrazy Andrey Miltnerové a Patricie Porákové, které naopak ztělesňují ženský element. Navlečené v obřích barokních suknicích ze šustivého papíru poskakují jako na pružině, pohybují se trhaně jako loutky, až vzájemné hašteření vygraduje do uvolněnější, vláčnější podoby. Vliv kabaretiérovy manipulace s nimi neustává, ať už ve scéně, kdy zvonky v rukou rozeznívají výkopem nohy, či ovládány jeho taktovkou připomínají krotící se divoké koně. Obavy i soucit zároveň vzbuzuje Andreeva sedíc zkroucená na otáčecí židli s tyčí mířící do oblak.

Kabaret je sledem scének, jejichž pořadí může být zcela libovolné. Je přehlídkou originálních kostýmů (Lenka Kuchareková). V průběhu večera vystřídá šustivé suknice balerína z kartonu, taneční pasáž, která svými prvky odkazuje k období baroka nejvíce, je naopak zatančena jen v konstrukcích, jež jinak široké sukně drží.

S odkazem na Diega Velázqueze se pracuje velmi volně, spíše jen náznakem, byť se jeho díla objeví na scéně v podobě miniaturních figurek na špejlích nebo v úplném závěru, kdy se Patricie Poráková za oponou situuje do polohy slavného aktu Venušina toaleta.

Hudební stránka je zastřešena kromě zvuku šustivých opon a kostýmů kanadským hudebníkem Rainerem Wiensem, který citlivě improvizuje na kytaru a kalimby tak, že vytváří nevtíravý podkres, aniž by příliš strhával pozornost. V momentě, kdy má mít hudba prim, je naopak situována do centra dění. Hana Fleková usazena doprostřed jeviště rozezní svou violu da gamba. Její chvilka na scéně je pastvou nejen pro uši, ale i pro oči, a to nejen díky nádherné róbě, která je černou imitací šatů tanečnic, ale i prostřednictvím velmi emotivního výrazu a pohybu paží před i po samotném hraní.

Jako divák máte pocit, že jste se s Kabaretem Velázquez přenesli do jiného světa, do říše snů a jiné reality, kde některé představy zneklidňují, až děsí, a jiné naopak lahodí oku a ukolébávají vaše smysly. S rozkrýváním jednotlivých vrstev opon se propadáte do hlubin nevědomí a necháváte výjevy na sebe působit. Jediný moment, který v celém kuse vyčnívá svou nepatřičností, je odchod Iriny Andreevy ze scény v závěru představení. Odložení klobouku a smokingu a silácké ukazování svalů působí jako násilné vytržení ze snění, do kterého jste byli velmi sladěným týmem všech účinkujících vtaženi.

Psáno z premiéry 2. září 2017, Divadlo Archa.

Kabaret Velázquez
Koncept, režie a světelný design: Jan Komárek
Hudba: Rainer Wiens (kytara preparé, kalimby) a Hana Fleková (viola da gamba)
Kostýmy a scéna: Lenka Kuchareková
Premiéra: 2. září 2017