Ještě jednou o Dogtown a Devoid

Martin Šalanda, Roman Zotov. Foto: Vojta Brtnický.

Autor Daniela Machová

Divadlo je sice svým způsobem v podstatě konzervativním prostorem tradičně rozděleným na jeviště a hlediště, nicméně má i svá silná kouzla v technickém zázemí a patřičném osvětlení. To vše dohromady usnadňuje v dnešní roztříštěné době, která velí dělat minimálně dvacet věcí současně, upřít znovu pozornost na to jediné, co má divák jakéhokoli uměleckého počinu sledovat – na dílo jako takové.

Výpověď izraelského choreografa Nadara Rosana o touze vzepřít se stádnímu myšlení a současné obavě vyčnívat příliš z davu byla právě tak neexpanzivní, že jí až divadelní prostor dal možnost se vyloupnout. Duet proporčně odlišných mužů (Martin Šalanda, Roman Zotov) vyvolává mnohdy spíše dojem rozpolcenosti jedince, který svádí vnitřní souboj se svým svědomím, jež mu velí vzbouřit se proti dění a smýšlení okolní společnosti, ať už se v mluvených náznacích jedná o téma uprchlictví, homosexuality, nebo drog. Člověk chce být vyslyšen, ale místo, aby hrdě hlásal svou pravdu přímou konfrontací s diváky, leží přitom skrčen na zemi objímaje mikrofon a téměř neslyšně šeptá. Vlastní nerozhodnost je vyjádřena nervózním přejížděním rukou po břiše a charakteristickými pohyby, pro něž je typická jistá náhlá podlomenost. Rozhodnější akci vidíme až v samotném závěru, kdy se do nekonečně opakující zhruba minutové pohybové sekvence obou mužů přidá zuřivý kameraman snažící se zachytit i ty nejniternější detaily. Výkony obou umělců působily při druhé premiéře koncentrovaně a přesvědčivě, byť téma mohlo být rozpracováno do větších extrémů.  

Nová tvář Michala Záhory v Devoid

V rámci stejného večera se konala i repríza sólového díla Michala Záhory s názvem Devoid. Tento umělec, jehož počínání je neodmyslitelně spjato s působením souboru NANOHACH, je znám nejen tanečností, ale hlavně filozofičností svých děl. V Diptychu zkoumá pohyby duše, v Orbis Pictus přirozenost lidství. V představení Devoid, které nese taktéž abstraktní podtitul „nacházející se ve stavu ztráty“, se ovšem pouští do poněkud konkrétnějších vod. A dokazuje, že i to mu velmi sedí, ať už choreograficky, nebo interpretačně.

Úvodní entrée na hudbu Johanna Sebastiana Bacha může působit poněkud rozpačitě. Vidíme mužného Záhoru, jenž tančí bezstarostně jako dítě, tu skáče panáka, tu chytá motýly či co. K pohybové rozjařenosti použije onošená pohybová klišé (zášvihy, balancé apod.). Je v tom záměr, a to vyvolat kontrast s tím, co přijde. Tvrdý pád do reality, do nešťastných zákoutí lidských duší, která se otevírají skrze intimní dopisy psané velmi otevřeně, ale proto, že nenaleznou svého adresáta, ten je totiž mrtvý, je daleko, nebo chybí odvaha odesilatele mu vše sdělit… Obsah jednotlivých dopisů je někdy předčítán vcelku, někdy v roztříštěných osamocených větách, které dohromady nedávají smysl. Ze všech je cítit naléhavost, kterou Záhora vyjadřuje pohybem. Často se pouští do civilních gest, která opakuje v jakýchsi smyčkách. Zdařile přetavuje emoce sálající z dopisů do pohybových tvarů. Tu je cítit zdráhání, tu zoufalost a beznaděj, tu prázdnota, která jedince poznamená na celý život. Síla stojí samozřejmě i na příbězích, které po sobě následují, ale i se různě překrývají a vrství. Smutné osudy a lidské chyby, které nelze napravit, jsou tematicky spjaty s rodinou a blízkými. Někdy je Záhora více rozpohybuje, někdy naopak znehybní s použitím nepatrných gest. Ta mají účinek díky osvětlení, které současně téměř zmizí a zatemní scénu. Že se jedná o životní útrapy, ze kterých se nelze vymanit, je patrné i ze čtverce na podlaze, jenž jasně vymezuje prostor, v jehož rámci se Záhora pohybuje. Byť se z něj snaží sebevíce vyběhnout, dostředivá síla ho táhne zpět. Jsou zkrátka věci, které si musíme nést celý život. Ke kompaktnosti a konkrétnosti díla přispívají i detaily jako velmi civilní kostým či fakt, že Záhora nastoupí na scénu poté, co sedí v hledišti mezi diváky.

Pokud má člověk s tvorbou Michala Záhory spjaty jisté stereotypy, Devoid ho jistě překvapí, ale mile. Je lidský, srozumitelný a dovede zasáhnout.  

Psáno z představení 12. října 2015, divadlo Ponec.  

Dogtown
Námět, choreografie a text: Nadar Rosano
Tvorba, tanec a text: Martin Šalanda a Roman Zotov
Světelný design: Pavla Beranová
Zvuk: Roy Hasson
Fotograf: Vojta Brtnický
Kurátor projektu a produkce: Honza Malík 
Producent: Prague Pride, z. s.
Koproducent: Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec  

Devoid
Námět, choreografie a tanec: Michal Záhora
Tvůrčí spolupráce: Tereza Krčálová
Hudba: Carlo Natoli
Hudební a zvukový střih: Philippe Leforestier
Hlasy: Honza Malík a Howie Lotker
Světelný design: Robert Štěpánek
Producent: Honza Malík & NANOHACH, z. s. / association
Projektový dobrovolník: Adéla Kaderová
Mezinárodní manažer: Lenka Flory