IHOPEIWILL – S nadějí do zápasu s liniemi budoucnosti

IHOPEIWILL. Foto: Alex Timpau.

Autor Kristina Soukupová

Divák je od začátku vyzván, aby vnímal všechny složky představení ve více vrstvách. Již před samotným začátkem večera bylo možné si ve foyer divadla obejít výstavu velkých plakátů, které obsahovaly fotky a úryvky rozhovorů s respondenty, které inspirovaly celou performanci a její vyznění. Dvanáct lidí rozmanitého původu i životní zkušenosti přemýšlí o svém dětství, rodinných vztazích a míří myšlenkami i do budoucího života svých potomků. Co by si pro ně přáli? Co by podle nich mělo být důležité? 

Jednotlivé plakáty vnímáme jako výtvarnou instalaci, zároveň se prostorem rozléhá nahrávka z pořízených interview. Kdo má čas a chce jít více do hloubky, může si ihned načíst QR kód a pustit si celou stopáž rozhovoru. Poté může každý ve svém tempu pokračovat do hlavního sálu divadla PONEC, které má speciálně upravené sezení – rozmístěné polštáře po všech čtyřech stranách jeviště.

Již v předsálí se vine linie hlavního scénického prvku, a to dlouhého pruhu jemné a pružné látky tělové barvy, která se ovíjí jako liána okolo zábradlí i židlí a stolků před šatnou. Po usazení všech diváků v sále si všímáme sólové performerky (Ferienčíkové), která má na těle onen pruh látky namotán. Přichází do středu jeviště, a ještě se zavinuje do posledního kousku, zakuklená jako zvláštní motýl, který má svůj kokon ovinut pouze uprostřed těla, kolem svého centra. Rozhlíží se a vybírá si mezi čtyřmi rohy jevištní plochy, kde jsou umístěny velké černé barely naplněné vodou, fungující jako těžiště pro lana s karabinami, čekajícími na zapojení.

Se zvuky rozeznívajících se táhlých tónů začíná své soustředěné počínání, které můžeme vnímat jako uměleckou performanci, ale i výtvarnou instalaci. Okraj svého látkového lana upíná k jedné karabině a začíná jej odvíjet ze svého těla postupně centimetr po centimetru, čímž pomyslně krájí prostor mezi diváky a zároveň napíná svaly svého těla, aby svou linku dovedla tam, kam chce. V dalším bodu opět upíná své vlákno do karabiny, láme ho pod jiným úhlem a pohybuje se dále do prostoru, přičemž ho neustále odvíjí skrz své prsty. Do určité míry se jedná o experiment, na který Soňa Ferienčíková reaguje aktuálně, nachází si polohy pro svůj pohyb a hledá způsoby, jak ve vzniklých geometrických tvarech umístit své končetiny. Postupně jako by kolem sebe vytvářela síť, která pulsuje napětím, jelikož neustálé odvíjení je po celou dobu pod tahem a tlakem síly, kterou performerka vyvíjí.

Vnímáme její zápas, její soustředění, snahu se dostat skrz již navléknuté linie či balancovat na vystavěné síti vláken. Je zcela na divákovi, zda ho více pohltí fyzická performance, či nechá volně plynout asociace při pohledu na měnící se vizualitu celé instalace. Autoři díla zároveň nabízejí výchozí bod pro vnímání, a to skrz promluvy s účastníky a jejich myšlenky na další generace a jejich naděje. Jsou symbolem propojení našeho současného světa a světa našich dětí ona vlákna, provazy, které se křižují, pulsují, avšak jsou navýsost lineární, symbolizují cestu? 

Performance spěje ke svému vyústění, když Soňa odvine posledních pár pruhů ze svého těla a v ruce jí zbývá jen cíp. Za něj stále drží v napětí celou konstrukci, která nyní zaplnila jeviště. Předává okraj lana jednomu z diváků a sama končí svoje úsilí v nehybnosti, schoulená uprostřed pod svým vzdušným zámkem z lan.

Je patrné, jak threeiscompany rozvíjejí některé motivy a způsoby práce, které si již vyzkoušeli v předchozím opusu INBETWEEN, jako tah za lano a specifické osazení prostoru diváky ze všech stran, což nabízí i různé vizuální vnímání dění na scéně. Ve zmíněné inscenaci figurovala Ferienčíková pouze jako choreografka, nyní přebírá úlohu hlavní performerky a její soustředěný výkon je centrem celého opusu. Svým počínáním dokáže za podpory scénického prvku a doprovázející hudební krajiny obstát i jako samostatný akt, aniž by divák musel nutně založit svůj zážitek na rozhovorech s respondenty a premisách, které z těchto interakcí vznikly. Můžeme se ale i nechat vést od rozhovorů k instalaci a pak nám IHOPEIWILL přinese ještě více rozvrstvený a inspirativní prožitek.

Psáno z české premiéry 22. dubna 2024 v divadle PONEC.

IHOPEIWILL
Vytvořili: threeiscompany ve spolupráci s Jarem Viňarským
Scénografie: threeiscompany
Performance: Soňa Ferienčíková
Zvuk: Never Sol, Alexandra Timpau
Vizuální obsah: Maria Júdová Tichá
Světelný design, technická podpora: Ints Plavnieks
Audiovizuální záznam k výstavě: Richard Chomo
Premiéra: 10. dubna 2