ICARUS - Nenaplněný sen o létání

Icarus. Foto: Adéla Vosičková.

Volné prostranství ohraničují jen ve velkém obdélníku sedící diváci. Uprostřed stojí skupina teenagerů a utvářejí kruh kolem Icara (Jaro Viňarský) zastupujícího střední generaci. Děvčata i chlapci drží propletenec dřevěných dlouhých tyčí, do nichž je Viňarský zapletený na dřevěném kvádrovém piedestalu. Postupně přinášejí další tyče natřené modrou, červenou, zelenou a žlutou, na konci však jinou barvou. Připomínají stolní hru Mikádo, při níž se hráči snaží získat maximum bodů a přebít protihráče. Symbolizují tak zisk, svobodu nebo volnou soutěž.

Po chvílí se rozezní táhlé tóny trombónu Václava Kalivody – čtyři pomalé čtvrtky na jednom tónu, které pak klesnou o tón níž a dodávají slavnostní ráz celému obrazu. Teenageři stojí v širokém kruhu kolem Icara. Pozornost upínají na střed hvězdicovitého propletence tyčí, z něhož jako by simultánně vyrůstala strnulá křídla. Měla by otevírat cestu ke svobodě, k rozletu, mají však antinomickou podstatu – jsou utvořena z příliš pevného a tvrdého materiálu. Prostředek, který vizuálně a formálně slouží k pohybu, k odrazu a vzletu, tak paradoxně Icara svou materiální podstatou stahuje a vězní v omniózním kolosu vlastní hmoty. Odkazuje tím ke snu o nereálném úniku z materie světa a hmatatelné reality, kterou je těžké, avšak nutné přijmout.

Icarus se naklání a rozhlíží ze strany na stranu, obhlíží své nové brnění a jemně zvedá ruce, jako by se chystal k fiktivnímu vzletu. Ten však nikdy nenastane. Icarus je totiž zavěšený za ramena, provazy mu procházejí podpažím, nohy i ruce má zvednuté a hýbe s nimi, takže předvádí komplexní nadpozemský pohyb, který je však stále uzemněný v hvězdicovitém propletenci. Chvíli takto plachtí v uzamčeném prázdném prostoru pod sebou. Když začne polevovat, kruh mladých performerů se dá do pohybu. Chtějí naplnit Icarův sen – zrealizovat jeho let.

Teenageři přicházejí na to, že sen o svobodě je mrtvý a rozhodnou se realizovat svůj vlastní. Odnímají jednotlivé tyče a pokládají je v pravidelných rozestupech paprsčitě na zem tak, že všechny svou špičkou směřují k piedestalu a utvoří kruh, ve kterém všichni hledí proti směru hodinových ručiček. Obraz připomíná sluneční hodiny, ve kterém všichni hledí zpět do minulosti, proti směru času. Icarus leží vprostřed na piedestalu jako poražený idealista, nemocný pták bez křídel.

Sbor se mezitím rozběhne pozadu po kruhu. Noví mladí se dali do pohybu nezávisle na snech a představách současné produktivní generace. Čím dál tím větší množství z nich se přiklání a zdůrazňuje levicová témata. S nimi se pojí i otevřenost ke sdílení, sociální smír, rovnost příležitostí nebo vzájemná solidarita.

Icarus je zmatený. Skupina uchopí tyče jako rybářské pruty a loví ho. Icarus se z ptáka změnil v plachou rybu, plující prostorem a narážející na stěny velkého akvária. Nikdo z velkého kolektivu však nechce rybu vážně ulovit, jde jim jen o společnou účast při hře a sdílení v pohybu. Nakonec se spontánně rozdělí do čtyř skupin – žluté, zelené, modré a červené – a odnáší tyče podle barev do čtyř světových stran, kde si v pomyslných rozích obdélníkového prostoru skupinky vybudují pomyslnou pevnost.

Viňarský se mezitím plavnými pohyby z ryby mění v tanečníka, napíná ruce a nohy, hlavu obrací vzhůru a roztahuje se v prostoru, jako by se chtěl znovu rozletět jako pták. Přitom je nohama stále při zemi. Postupně rozdá kousky svých „křídel”, a tak přispěje ke vznikajícímu dílu nové generace. Poté se vrátí do středu, z něhož přišel, když jeho úkol skončil.

Barevné skupinky jakoby nakonec usoudily, že společný projekt je lepší a celistvější než čtyři malé, neúplné. Potkají se a dohromady svazují jednu velkou konstrukci z tyčí. Není důvod se proti sobě vymezovat, ale spíše ukázat, čím je kdo specifický, a jak tím může přispět ke společnému celku. Obraz doplňují různá reprodukovaná vyjádření účinkujících: „Jinakost je teď velmi moderní. A to do takové míry, že všichni začali splývat. A zapomínají být divní a hrát si. Ale jinakost je fajn. Je pěkná. Všichni jsme jiní, ale pěkní. Tak to ukažme.” Výsledný konstrukt stojí na čtyřech piedestalech a prodloužených tyčích jako rozkročený pták, který rozpíná svá křídla do široka do prostoru.

Icarus je výsledkem více než dvouletého participačního procesu. Performeři ve společně vytvářené taneční produkci fukčně využívají rekvizit - barevných tyčí, které dotvářejí podobenství o lidských touhách a vztazích. Prochází si celospolečenskými i individuálními deziluzemi a zklamáními z nenaplnění tužeb, přání a dosti často nereálných snů a očekávání. Jejich svoboda je nepřenosná, stejně jako i jejich zodpovědnost za činy i pasivitu. Zde spatřuji paralelu se slovy Václava Černého, který ve svých úvahách o existencialismu prohlašuje: „Jen jednu svobodu nemáme: svobodu být nesvobodni.“ Ke svobodě volby jsme odsouzeni. Performeři v exteriérové produkci Icarus tematizují soudobé vnímání lidských úspěchů, hranic a svobody, kterou dostáváme jako dar, a zároveň jako úkol.

Psáno z představení 26. září 2021 před areálem skateparku u Výstaviště Holešovice.

Icarus
Koncept, choreografie a scénografie: Marie Gourdain
Interpretace: Jaro Viňarský & Barbara Beňušíková, Lea Hrušovská, Tamara Lacsná, Margaréta Hvozdíková, Janka Milová, Simona Horičková, Ladislav Bánovský, Hana Hvozdíková, Henrich Kudroč, Filip Mucha, Anna Strejčková, Leontina Foltýnová, Jaromír Korbel, Eliška Boloňská, Klára Vojtášková, Marie Zmátlíková, Marta Tučková, Linda Macková, Rozárka Čížková, Amélie Poledňáková
Živá hudba: Václav Kalivoda
Dramaturgický konzultant: Jordi Galí
Technologie: Štěpán Hejzlar, Zbyněk Opálka
Kostýmy: Martina Stieglerová
Produkce & koordinace Marie Gourdain / tYhle, Alena Brožová, Martina Filinová / Tanec Praha, Anna Šimončičová, Miro Zwiefelhofer / Divadelná Nitra
Koproducenti: Tanec Praha z.ú. / TANEC PRAHA Festival (CZ), Asociace/ Divadelná Nitra / Medzinárodný festival Divadelná Nitra (SK)
Premiéra: 26. září 2021, mezinárodní festival TANEC PRAHA, před areálem skateparku u pražského Výstaviště.