Při našich toulkách po Česku jsme navštívili už tři významné organizace, které podporují rozvoj profesionálního tanečního umění mimo hlavní město. V dnešním díle podcastové řady Regiony nezávisle se podíváme hned na dvě místa, která se zaměřují šířeji na performativní a přesahové žánry, případně i jiné umělecké druhy.

Tvůrčí kolektiv spisovatelky Petry Hůlové, hudebníka Petra Vrby a vizuálního umělce Pavla Havrdy si pro svůj projekt Hodina ADHD přizval choreografku a tanečnici Janu Látalovou.

Druhá polovina 11. ročníku multižánrového Bazaar Festivalu, s podtitulem Čí tělo je mé tělo?, poukázala na různé podoby potěšení i utrpení lidské fyzičnosti – se zvláštním přihlédnutím k něžnému pohlaví.

Letošní 11. ročník mezinárodní přehlídky progresivních scénických prací na pomezí tance a divadla nese podtitul Čí tělo je moje tělo?. První dny nabídly pestrou škálu představení, v nichž se lidské tělo stává komoditou, nástrojem přežití, nositelem vzpomínek a symbolů, ale i úhlavním nepřítelem mysli.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedlo na podzim roku 2024 při příležitosti Roku české hudby Špalíček B. Martinů (1890–1959), jehož libreto skladatel napsal na základě sbírky Prostonárodních českých písní a říkadel K. J. Erbena, pohádek a českých říkadel od B. Němcové.

V následujícím textu navazuji na článek Jany Návratové Jít za dveře nestačí (zde) z pozice již bývalého člena komise. Budu se snažit potvrdit tezi, že opravdu „jít za dveře nestačí“ a že premisa tohoto jednání byla pro členy komise pouze jednou z mnoha podmínek tvořících v konečném důsledku morální integritu zúčastněných.

Choreografka Jana Burkiewiczová se dlouho pohybovala hlavně v nezávislé sféře, dílem v nekomerční, dílem v komerční. Před necelým rokem nahlédla do světa zřizovaných baletních souborů, když pro ten ostravský připravila krátkometrážní dílo inspirované ikonickou českou filmovou sci-fi Ikarie XB 1. Druhá a o poznání povedenější je hodinová inscenace Mladí, krásní a navždy, připravená s baletem Jihočeského divadla.