Geiko – Působivý japonský kolorit nezachránil režijní nejistoty

Geiko. Foto: Irena Štěrbová.

Autor Barbora Truksová

Pod taneční novinkou inspirovanou autobiografií Geisha of Gion od Mineko Iwasaki je podepsán Richard Ševčík, choreograf, režisér a oblíbený plzeňský tanečník. „Chci, abyste věděli, jaké to doopravdy je, žít život gejši. Byl to život, ve kterém jsem byla mimořádně úspěšná, mnozí říkají nejlepší z mé generace. A přesto to byl život, který jsem považovala za příliš omezující, než abych v něm mohla pokračovat. Život, který jsem nakonec musela opustit. Tohle je příběh, který jsem dlouho chtěla vyprávět. Jmenuji se Mineko,“ cituje se z knihy v anotaci k inscenaci.

Zpracování zajímavého tématu doprovázeného precizně vystavenou scénou i kostýmy se nesnažilo o pouhý symbolický kulturní náčrt. Z jeviště se stala okija – „penzion“, který je pro budoucí i stávající gejši nejen ubytováním a místem výcviku, ale také produkčním místem, kde se další působení gejš zprostředkovává. Vizuál inscenace je esteticky překrásný. Scéna a kostýmy Andrey Pavlovičové, podpořené světelnou koncepcí Lukáše Kellnera a Jakuba Noska, činí z Geiko nezvykle „fotogenickou“ inscenaci, která ctí japonskou tradici tohoto fenoménu. Můžeme vidět typické propracované účesy, nádherná kimona, vějíře i slunečníky, promítané japonské stromy, ale i slunce a další japonské symboly. To vše doplňuje nádherná původní hudba skladatele Jana Matáska, který použil pro tuto kulturu typické instrumenty: flétnu dizi, strunné nástroje koto, shamisen či shakuhachi. 

Jenomže Malá scéna DJKT není pro balet optimálním prostorem. Navíc při rozmístění sedadel za sebou (a ne cikcak) při relativně nízké elevaci způsobuje, že komplexní dění na jevišti mohou pojmout pouze ti, kterým se podařilo ulovit vstupenky do první řady. Za to baletní soubor nemůže, je ale třeba mít v takovém případě tento fakt na vědomí a promyšleně pracovat s prostorem i jevištní akcí. Pakliže ta se odehrává příliš blízko divákům, může to sice vyvolat komorní atmosféru, ale diváci ve vyšších řadách nevidí zhola nic (zvláště, když jsou tanečníci na zemi), musí kroutit a otáčet hlavou ze strany na stranu. Ale ani to nepomůže, v Geiko se totiž prakticky neustále pozornost nesoustředí na jedinou akci, ale souběžně obvykle sledujeme dva mikropříběhy. 

Před vámi se odehrává život Mineko, která vzpomíná, jak se stala gejšou, bojuje se svázanými pravidly, konkurencí mezi gejšami, často nevhodným chováním hostů, sexualizací svého povolání i vlastní touhou po svobodném životě. Tato linie by bohatě stačila, ale Richard Ševčík se bohužel rozhodl zařadit do inscenace velké množství motivů z knižní předlohy, které nejsou pro jevištní děj nijak podstatné. 

V tanci, ale i v jiných divadelních formách, je třeba užívat zkratky, a škrtání není na škodu, pakliže daná linka odvádí pozornost tam, kam není potřeba – zcela nadbytečná je tu postava návrháře kostýmů (Giacomo Mori) a svým zpracováním i role syna Yaeko Mamoru (jinak velmi dobrý Go Minakami). Absence dramaturga přítomného od začátku přípravy inscenace je ještě markantnější v tomto případě, kdy choreograf je zároveň režisérem, a není zde někdo, kdo by pomohl udržet dílo pohromadě. Množství motivů a režijní nejistoty v Geiko nutně vedly k tomu, že sledujeme jen sérii více či méně propojených obrazů. Celé vyznění baletu je tak zploštěno, a jen málo z představených událostí, jako například sebevražda gejši Yuriko v podání křehké, herecky i tanečně vynikající Luisy Isenring, zůstane po závěrečném potlesku v paměti. 

Rozpaky panují i u choreografie, a to zejména v první části. V Geiko se mísí tradiční japonský tanec s tancem současným, který Ševčík využívá v okamžicích, kdy postavy prožívají silné emoční napětí. Někdy to funguje, jako v případě zoufalství rodičů Mineko (Aneta Pašková, Miroslav Suda), ve výbušné scéně vztekající se Yaeko (Jarmila Hruškociová) či ve výše zmiňovaném výjevu sebevraždy Yuriko podpořené vizuálně působivým pánským sborem coby Osudem a Temnotou. Jindy, zejména u zobrazení „civilní“ rozvernosti gejš, ale tanec v kombinaci s tradičními kimony působí neadekvátně až neesteticky.

Tanečníci přitom podávají velmi dobré výkony a je vidět, že důraz na přesnost zachycení zvláštností japonské kultury (odborná spolupráce Lucie Hayashi) přináší své ovoce. Mami Mołoniewicz i Shiori Nirasawa jako velká i malá Mineko jsou typově vhodné představitelky, zvláště Mołoniewicz dává do svého projevu potřebnou hloubku. Hvězda souboru Jarmila Hruškociová coby zkušená a revoltující Yaeko předvádí svůj standardně energický výkon; mladičká Luisa Isenring je obrovským objevem, zkušenosti a zajímavé pojetí přináší Jana Kubátová v mluvené roli Madam Oimy i Kristýna Miškolciová coby Mama Masako. Trochu ve stínu i kontrastu k ženským postavám pak zůstávají mužské party – objekty milostných tužeb Gaëtan Pires a Marius Mathieu, jimž choreograf nedal žádnou hloubku a zajímavost.

Navíc je velká škoda, že takto specifická inscenace, která tematizuje fenomén pro mnohé zahalený mýty a tajemstvím očekávání, nemá lépe propracovanou programovou brožuru. Jak ráda bych se dozvěděla více nejen o gejšách, ale i jejich úborech, o znázorněných rituálech, o jedinečných hudebních nástrojích, které můžeme v představení slyšet – inscenace k tomu přímo vybízí. Jediný uvedený text na toto téma potěší, zaujme, naláká, ale jako celek nemůže uspokojit. Přidáme-li k tomu uvedený obsah libreta zahlceného motivy a způsob vyprávění skrze obrazy, jež neodpovídají dění na jevišti, jsem jako divák nesmírně zmatená, cože to právě sleduji. Často se stává, že se libretisté snaží popsat mnoho detailů, které nejenže nejsou pro děj podstatné, ale ani nejsou na scéně jasně tematizovány. Nepotřebuje je vědět ani divák, nepotřebuje je ani samotná inscenace. 

Pocity z Geiko jsou tak velmi ambivalentní. Perfektní hudební a vizuální složka, precizní zaměření na japonskou kulturu a výkony všech účinkujících na vysoké úrovni nedokázaly zvrátit režijní tápání Richarda Ševčíka. 

Psáno z premiéry 25. května 2024, Malá scéna DJKT, Plzeň.

Geiko
Autoři knihy: Mineko Iwasaki a Rande Gail Brown
Libreto podle knihy upravila: Kateřina Ševčíková
Režie a choreografie: Richard Ševčík
Hudba: Jan Matásek
Scéna a kostýmy: Andrea Pavlovičová
Světelná koncepce: Lukáš Kellner a Jakub Nosek
Odborná pohybová a dramaturgická spolupráce: Lucie Hayashi
Asistent choreografie: Zuzana Hradilová
Asistent režie: Miroslav Hradil
Inspice: Petr Šmaus