Garsonky (Martin Talaga, Veronika Knytlová). Foto: Jakub Hrab.
Máte-li podezření, že se jedná o inscenaci inspirovanou rostoucími nájmy bytů v Praze, nemusíte být nutně daleko od pravdy. Překotný urbanismus poslední doby, který nutí pracující v metropolích k bydlení v miniaturních bytech, s sebou přináší i řadu sociologických jevů. Byt se pro některé stává pouhou noclehárnou, místem k přespání, a nikoliv k životu. Zarytí umělci se musí mnohdy uskromnit ještě více a těžce vydobytý privátní prostor sdílet s někým dalším. Jaká je dnešní definice soukromí? Jak si bráníme vlastní prostor? Vytváříme si jej ve svém srdci? Kam ještě druhé pustíme a kam už ne?
Společenský imperativ nám káže být ve všem samostatný, důvěřovat především sobě, upřednostňovat vlastní zájmy před zájmy druhých. Garsonky ukazují osamělost lidí, kteří sice bydlí spolu, ale neumí spolu žít – sdílet. Hlavním námětem se stává téma sociálního odloučení, tíhnutí k individualitě každého z nás.
Sledujeme každodenní rutinu muže a ženy na deseti metrech čtverečních. Veronika Knytlová působí blahosklonně a tolerantně se usmívá. Martin Talaga se tváří spíše neviditelně, lhostejně a nezaujatě. Oba se snaží si nepřekážet, nevyvolat konflikt či dotek. Nemají kam utéct, a tak utíkají sami do sebe, aby dokázali přežít vedle sebe. Taková věčná tichá domácnost… abstrahovaná na několik pohybových vzorců. Choreografie je úsporná a přitom vynalézavá. Každý z interpretů ji kreslí po svém, Veronika prochází prostorem v jejích typických spirálách, u Martina působí i náročnější pózy jako civilní projev, u kterého se ani nezapotí. Pohyby se cyklí, od abstrakce a zdánlivé nevinnosti postupují k stále naléhavější bezvýchodnosti. Minimalistický skeč se zadrhává ve smyčce připomínající absurdní drama. Prvotní črta se postupně stává hmotnější a hmatatelnější, až svou konkrétností téměř irituje.
Vysvobození se však nekoná. Inscenace žádný dramatický zvrat nenabízí… o to více se zarývá pod kůži. Miska s popcornem postupně přetéká... Nechtěně mi to připomnělo některé japonské filmy, kde marně čekáme pointu – ta se většinou dostaví až v každém z nás po odchodu z kina. Aktéři jako by byli smířeni s tím, že budou žít takový život, nebouří se proti němu. Je to nynější trend, cesta k přežití. Zavíráme se do čím dál bytelnějších kostek, obklopujeme se věcmi a zdmi, které nazýváme domovem.
Garsonky nabídly svébytný pohled na tvorbu v duchu současného tanečního divadla. Přes opakující se informaci a malý dramaturgický nárůst bez zvratů si inscenace dokázala udržet tempo, napětí a zájem diváků. Ilustrací života dvou lidí v jednom prostoru se sdělení obrací i na garsonky, které si stavíme ve svém srdci – kam se utíkáme, aniž bychom jej hodlali sdílet s někým dalším.
Psáno z premiéry 22. září 2019, Divadlo Archa.
Garsonky
Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková
Režie: Jiří Havelka
Scénografie: Dragan Stojčevski
Light-design: Karlos Šimek
Hudba: Martin Tvrdý
Premiéra: 22. 9. 2019
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?