Post No Bills zkoumá krizi a její transformativní možnosti, alespoň podle anotace. Reálně jde o experiment, který určitě vycházel i z výzkumu krize, jak fyzické, tak psychické. Ale výsledek už obsahově nemusí odpovídat záměru. Performerka zajisté předvádí výrazné a vyčerpávající pohybové akce a po estetické stránce pracuje s tělem úžasně – její originální projev, hlavně práci rukou a horní poloviny těla, lze se zájmem sledovat dlouho. Kde však můžeme číst téma krize, je otázka. Osobně na mě z hlediska přiblížení se krizové situaci nejvíc působil výkon protagonistky a to, že jej většinu času prováděla v celotělovém černém kostýmu a kukle, jaké nosí elitní policejní jednotky nebo kati Islámského státu. Zda měl kostým poukázat zrovna na tyto konotace, nevím, ale přirozeně odrážel určitou skutečnost světa s fašizujícími sklony a společnost, která se značně skrývá a bojí otevřít. V ostatních znacích šlo vidět další souvislosti – třeba kontrast černého vrchního kostýmu a bílého spodního prádla pod ním, symbol rozlité vody jako všudypřítomné očistné tekutiny nebo sundání kožených rukavic jako oživení a návrat „čistších“, humánnějších hodnot, které obsahují i hravost, s jakou pak Kitt Johnson pracovala se svýma rukama. Toto všechno však stejně tak mohou být fabulace, protože esteticky působivé akce byly dramaturgicky jen těžko čitelné – spíše performativní, než že by odkazovaly k jasnému jednotícímu ději. Osobně by mi taková performance nevadila, kdyby byla sjednocená něčím jiným než krizí, ale to, že ve všech propagačních materiálech dominovalo toto téma, a přitom jsem je v představení vlastně nenalezl anebo se zdálo spíše okrajové oproti jiným zmíněným motivům, mi přijde z dramaturgického hlediska nedotažené, zejména v kontrastu s představením Black Regent.
Iona Kewney má velkou zkušenost s kontorsionistikou (je hadí ženou) a tu přirozeně zapojuje do svých autorských inscenací. V případě Black Regent se spojila ještě s hudebníkem Josephem Quimbyem, aby vytvořili, jak sami trefně říkají „představení mezi tancem, novým cirkusem a rituálem“. Už když diváci přicházeli do sálu (a jak jsme zjistili od techniků, podobně po dobu mnoha hodin před samotným představením), vytvářela na jevišti množství akrobatických a tanečních póz. Kewney přímo hýřila energií a nebylo by správné říct, že z jedné polohy do druhé přecházela – spíš než s chůzí by se její výkon dal srovnat se sprintem. I při velké rychlosti však byly pozice velmi přesné a naplněny intencí, koncentrovanou přítomností performerky.
Takto jednoduše by se dala popsat většina dění v asi třičtvrtěhodinovém představení, bylo toho ovšem více. Svou energií a polohami, které často šly na hranici možností lidského těla, rychlými přesuny jako by parodovala povrchnost a zrychlený chod společnosti, která se snad na nic kromě výkonnosti neohlíží. Hudebník, který živě mixoval kytarový, hlasový a další akustický doprovod, se energií držel s Ionou Kewney – ve vhodných místech si bušil pěstí na srdce, zvedal kytaru nad hlavu a v růžovém hábitu žil s rituální atmosférou. Protagonistka taktéž někdy oblékla plášť, který mohl být rituální kápí stejně jako županem, výjimečně se i na chvíli zastavila (nikoli ve své energii, jen ve fyzické akci), celkově však byl proud představení sotva zastavitelný. Pohyby a pozice, které akrobaticky obsahovaly množství stojů na rukou a prohnutí celého těla, byly jakýmsi odrazem okolního světa, jeho ideálů, rychlosti i obřadnosti, která je někdy k smíchu. Fyzické postoje se často opakovaly, měly ovšem různý náboj od pokory po agresivitu, a asi proto, že si autoři na nic „nehráli“ a předkládali materiál v plné jeho syrovosti, byl tak působivý. Ioně Kewney jsem skutečně mohl její zrcadlení společnosti věřit – byla cítit její nekritická energie, která pouze zpracovává a zhušťuje podněty do jednotící podoby představení, a kritiku už v tom mohl každý divák spatřovat sám. Každopádně pro mě Black Regent obsáhl živost a přítomnost performerů v mnohem vyšší míře než Post No Bills, což neznamená, že je možnost srovnání na škodu. Naopak, dramaturgie Nultého bodu tím umožnila konfrontovat se s různými tendencemi současného performativního divadla a pro zdejšího diváka jde o zkušenost navýsost potřebnou.
Psáno z festivalového dění 18. a 20. července 2016, Divadlo v Celetné, Praha.
Post No Bills
Koncepce a choreografie: Kitt Johnson
Hudba: Sture Ericson
Light design: Mogens Kjempff
Black Regent
Koncepce, choreografie a režie: Iona Kewney
Hudba: Joseph Quimby
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?