Festival Nultý bod – Komunitní piknik radostí

I want to be traditional. Foto: Anežka Medová.

Autor Hana Strejčková

Tradiční setkání

Úvodní večer patřil sólu nazvanému I want to be traditional. Autorka a performerka Maritea Dæhlin, se zázemím na tvůrčí ose Mexiko – Norsko, se pohybovala na pomezí objektového divadla a instalace, videoperformance, stand up comedy a storytellingu. Svou vrstevnatou scénickou sólovou koláž zahájila v šerém beztvárném světě, sama ukryta ve zlatém vaku. Připomínala kokon s končetinami, jakousi prabytost bez identity vyrážející skřeky a zvuky. Na závěr naopak zvolila otevřenou pozici vleže, v níž si z listu předčítala motivační mantru, do té doby vpletenou do vlasů. Pozornost především poutala spojením verbálního projevu a pohybové akce či manipulace  objektem. Jednotlivé roviny se navzájem neilustrovaly. Dæhlin průběžně vizuálně formovala prostor, hned zkraje představení například vyvrhla z vaku hromadu chomáčků – výtrusem chlupatých bambulek zaplnila podlahu, která v modrém nasvícení vytvořila poetický protipól jejímu dočasnému kostýmnímu doplňku z kuchyňských drátěnek a zrcátek, nebo později k tělu natřenému hlinkou. V řeči se interpretka opírala o zvukomalebnost několika světových jazyků, rytmiku a intonaci, k expresi si dopomáhala výraznou mimikou a zemitým postojem. Sestupovala ke kořenům, v nichž nacházela jak obraz princezny, tak archetypální ženy, matky, královny… Držela princip útržkovitosti, ale současně nechávala zejména osobní rituály doznívat. Často se obracela na diváky, dvakrát je také významně zapojila do dění. A právě tyto asistence dokázaly v tekutosti večera nastolit vztah a situaci, obohatit tempo o nepředvídatelné momenty.

Toto zahájení letošního Nultého bodu odkazovalo na první večer festivalu v roce 2019, kdy se v Divadle v Celetné prezentovala kanadská performerka Dana Michel. Obě sólistky shodně kladly důraz na sebevyjádření, existenci ve vlastním časoprostoru, prezentovaly dominově i jakoby nahodile sestavené leporelo zanechávající nejrůznější dojmy, dokonce jim byly společné akce i motivy jako například hra s předměty či touha po opečovávání. Michel však ve svém představení Cutlass Spring na rozdíl od Dæhlin volila radikálnější nelinearitu a uzavřenost.

Tradicí na Nultém bodě jsou prezentace – work in progress, veřejné výstupy z rezidenčních pobytů. Ten letošní pod poetickým názvem Dům výzkumu jako by byl plánovitě provázán s některými motivy performerky Dæhlin či obecně s často užívanými tvůrčími aspekty. Návštěvníci měli možnost volně se pohybovat, komunikovat s umělci, nahlížet do jejich zápisků i nákresů, stejně tak performerky (Antonie Bernardová, Janaína Moraes, Joana Simōes, Mária Ševčíková) nabízely aktivní participaci na události, ať se jednalo o společné bytí u stolu či v místnosti „jako doma“, nebo o zakreslování osobních map na společné cestě, či piknik s psaníčky zapečenými do křupavého pečiva.

Sóla pro dva

Programově zajímavé bylo genderové rozvrstvení týmů i témat. Performance Mass autorského tandemu Eva Stará a Jindřiška Křivánková se sice dle názvu věnovala mase, davu, ze kterého vyčnívalo téma vnější krásy, ale hlouběji šla po cestě projevů neotřesitelného ega. Rámec galerii skvostných groteskních výjevů poskytlo přehlídkové molo. Téma sebeprezentace, módy a sociálního sdílení bylo komunikováno zejména tělesnými prostředky v útlém prostoru ohraničeném diváky ze tří stran. Eva Stará si je velmi dobře vědoma svých komediálních poloh a fyzické flexibility a do všech akcí se vrhala s obrovskou energií. Jednou z důležitých rovin se jevila práce s maskou, nikoliv ve smyslu stylizovaných výrazů obličeje a tvorby nových charakterů, ale ve smyslu překrytí tváře. Předváděné kostýmy, jež samy o sobě dopřávaly performerce příležitost ke hře a akcentu na tělo, dostávaly zahalením hlavy další asociativní rozměr, jako například motiv anonymity nebo zmíněného davu. Komunikovaný typ nebo obrysy postavy se v záblescích objevil u Evy Staré již v předchozích pracích, jednou z nich například byla site-specific laboratoř !O! – Family Therapy souboru Tantehorse. Dalším významným aspektem byla živá verbální podpora nebo komentáře Jindřišky Křivánkové směrem k jevišti a promluvy samotné aktérky. Celek si sice zahrával s odstíny parodie, ale stále ještě dokázal vnímat mantinely trefné nadsázky.

Work in progress Lonesome Cowboy vznikl ze spolupráce choreografky Helle Bach s Tomášem Janypkou. Společně se zaměřili na průzkum teritoria zvaného maskulinita. Nabídli tři fragmenty z plánované choreografie, pro které byl výchozím impulsem fenomén kovboj. Tvůrci nechali diváky přistupovat do bezprostřední blízkosti. Performer, zprvu skryt za kloboukem, jasně naznačujícím, k jaké komunitě se hlásí, se v pohybových partiturách soustředil na své tělo, svaly a dokazování síly. Zatímco u femininního dua Mass se ženská krása jakkoli nerozporovala, identifikace s kovbojem podléhala detailnímu průzkumu fyzických kvalit dle norem zkoumaného kmene. U obou představení sehrála významnou roli jevištní přítomnost, jak Tomáš Janypka, tak Eva Stará si své pole působení funkčně definovali a vytvořili si zázemí, ze kterého rostli vstříc k publiku.

Instrukce k tanci

Středobodem festivalu, nejen z hlediska časového harmonogramu, ale hlavně z obsahově-formální kvality a energie, byla choreografie Moritze Ostruschnjaka Tanzanweisungen (It won’t be like this forever). Zhruba půlhodinové dílo se odehrávalo v zahradě západního křídla Invalidovny na vyvýšeném jevišti, rámovaném zářivkami. Jediný na scéně a rozhodně jedinečný tanečník Daniel Conant po celou dobu neztratil kontakt s publikem, ani s prostorem a kompozicí. Ve vyčerpávajícím tempu, podporovaném údernou rytmikou vlastního těla, vykonával v názvu avizované „instrukce k tanci“ (německy Tanzanweisungen). Doslova sázel jednu taneční techniku za druhou a přesazoval je do rytmu předchozí, nebo do jiných nekonvenčních vazeb, a to bez jakéhokoli verbálního komentáře a většinu času bez zvukového doprovodu. Virtuozita jeho tělesného projevu s viditelnou fyzickou námahou a zrychlujícím se dechem neuvadala. Dynamický sled frází se ani neutápěl ve vycizelované mechaničnosti, ačkoli záměrná rytmizace tanečního projevu byla zřejmá. Kombinoval baletní fragmenty s extrakty z lidových tanců, street dance a contemporary, vkládal akrobatické sekvence. Dokázal se také zastavit, poodstoupit ze své pozice a znovu naskočit do rozjetého vlaku. Conant souhrou pohybů ve smyslu akordů hutně vyplňoval obsahovou plochu, jako by se sám ocitl v notovém zápisu postmoderní skladby, která nabízí ostré střihy i plynulé přechody, harmonii a kontrapunkt. Souběh a také propojenost protichůdných „dat“ kombinoval na principu mashup v jednom výchozím „sdělovacím kanálu“, kterým bylo jeho naprosto disponibilní tělo v otevřeném prostoru. Nadsázku a vědomou stylizaci korunovaly prosté oznamovací cedule, navíc prezentované v rukách samotného autora a choreografa, jeden z nápisů se například shodoval s anglickým názvem představení – Nebude to takto napořád (It won’t be like this forever). Výkon, koncept, provázanost jednotlivých inscenačních komponentů a zvolené prostředí vynesly Tanzanweisungen mezi nejvíce osvěžující zážitek z Nultého bodu.

Programová a prostorová dramaturgie letošního ročníku nacházela styčné body v absurditě, zkoumavém postoji k realitě a otevřenosti k ní. Festivalu svědčila komorní přátelská atmosféra a dialog díky mnoha vyřčeným otázkám. Nultý bod podtrhl nadhled a nastolil možnosti bezpečného sdílení.

Psáno z festivalu Nultý bod, který se konal od 11. do 14. července 2022 v Divadle X10 a Studiu ALTA.

I want to be traditional
Koncept, texty, režisér & vystupující: Maritea Dæhlin
Dramaturgie: Pia Maria Roll
Kostýmy, rekvizity & produkce: Ursula Lascurain
Světla: Kurt Hermansen
Hudba: Felipe Cussen
Poradce výroby: Hanne Grieg Hermansen
Supervize: Gabriela Ottogalli
Asistent produkce: Soh Tokunaga
Návrh: Deise Nunes
Producent a distribuce: Ingeborg Husbyn Aarsand
Video: Isaac Díaz Valderrama
Koprodukce: Grenland Friteater and Black Box teater

Dům výzkumu
Umělkyně: Antonie Bernardová, Janaína Moraes, Joana Simōes, Mária Ševčíková
Kurátor: Petr Dlouhý

Lonesome Cowboy
Koncept: Helle Bach a Tomáš Janypka
Choreografie: Helle Bach
Performer: Tomáš Janypka
Produkce: ZDRUHESTRANY & dadadans

Mass
Koncept, choreografie a interpretace: Eva Stará
Režie a dramaturgie: Jindřiška Křivánková
Hudba: Matouš Hekela
Kostýmy: Oldřich Vojta
Světlo a zvuk: Judita Mejstříková
Produkce a PR: Andrea Vykysalá
 

Tanzanweisungen (It won´t be like this forever)
Choreografie: Moritz Ostruschnjak
Asistent choreografie: Daniela Bendini
Tanec: Daniel Conant
Divadelní poradce: Carmen Kovac
Světelný design: Benedikt Zehm
Kostýmy: Daniela Bendini, Moritz Ostruschnjak
Produkce: Antonia Leitgeb
PR: Simone Lutz