Plakát Festivalu Nová Evropa/Ceny Jarmily Jeřábkové.
Taneční meditace
Jako první se představili Roman Zotov s Ivanem Volkovem, kteří zatančili duet nazvaný Alisa Vasanta. Fotografie z tohoto díla byla i vizuálem celého večera. Dvojice mladíků vypadajících (alespoň z dálky) prakticky totožně v minimalisticky pojaté scéně budí zvědavost. Anotace k představení je dost nekonkrétní a v průběhu jeho dvaceti minut se ani žádné pojmenovatelné téma nevynoří. Jde o sled obrazů, někdy podpořených různými zvuky a ruchy, které zanechávají intenzivní vjem. Společným jmenovatelem by mohl být pocit stísněnosti a naléhavosti.
Zpočátku si sebe navzájem aktéři příliš nevšímají. Svými holými hlavami připomínají tibetské mnichy, což podporuje i jemná meditativní hudba nebo stereotypní zvuk kapající vody. Jindy vzbuzují dojem smutných klaunů, odkazují k hercům římského mimu. Ze zenového stavu se vytrhávají až po zhruba deseti minutách, kdy spolu začínají interagovat. Ze stísněné tmavé „cely“ se přesouváme do rušného města znázorněného pouze zvukovou kulisou (zvuk je mimochodem v celé inscenaci velmi dobře využitý, přichází jakoby z různých stran, což působí velmi efektně). Promyšlený světelný design pak vytváří dojem červené zadní šály s kuželem bílého světla, díky čemuž se na chvíli ocitáme v dekadentním varieté. Tanečníci ovšem choreografii zakončují ve stejné náladě jako na začátku a po krátkém zápase spočinou v akrobatické jógové pozici. Podařilo se jim přitáhnout k sobě stoprocentní pozornost a soustředění nejen svým výrazným zjevem, ale i precizním tělesným vyjádřením, které se odvíjí od velmi detailní práce s každým drobným svalem, přes jemný a plynulý pohyb až po civilní projev.
Různé pocity žen
Druhou v pořadí byla choreografie She Pavly Vařákové a Kateřiny Blažkové, které v interpretaci doplnila Zdena Hüttlová. Jak název napovídá, klíčovým bylo téma ženy v obecné rovině. V informacích se objevuje i námět cyklických vzorců a ženských modelů, a tak tanečnice v různých jednobarevných tričkách by teoreticky mohly představovat každá jednu fázi cyklu, jeden „model“. Tento koncept se ale během choreografie několikrát rozpadá, čímž může poukazovat na nemožnost zařazení osobnosti do nějakého jednotícího a neměnného vzorce. Síly, povahy, dominance se tak během čtvrthodinové choreografie přelévají.
Jedinou rekvizitou je malá stolička, kterou aktérky využívají vynalézavým způsobem. Slouží jako útočiště pro tu, která zrovna nedostane od svých souputnic prostor, i jako místo, ve kterém se všechny tři v těsné blízkosti potkají. She znázorňuje různé pocity a stavy, kterými ženy ve svém životě procházejí, od sesterství a spřízněnosti po hašteřivost a boj o pozornost, od síly a sebevědomí po bolest a slabost. Dílo doprovází živá hudba (muzikanti jsou, bohužel, částečně skrytí za sloupem), která podporuje probíhající scény i nejrůznějším vrzáním a skřípotem. Choreografky pojaly téma spíš odlehčeně a s humorem, a přestože se jedná o námět nesčetněkrát zpracovaný, podařilo se jim téměř zcela vyhnout podbízivosti a prvoplánovým klišé.
Propojení pohybu a slova
Posledním z uvedených děl byla Hannah Hariet Chaplin ca 1895. Autorkou idey a konceptu je Inga Mikshina, na choreografii a interpretaci se kromě ní podíleli také Kristýna Šajtošová, Johana Pocková a Tomáš Janypka. Přestože tato inscenace měla jako jediná zcela konkrétní téma, byla nejobtížněji čitelná. Tři ženy v lesklých výrazně barevných šatech splývaly, zůstalo nejasné, zda ústřední postavu – matku Charlieho Chaplina Hannah – znázorňuje pouze jedna z nich, nebo se v její interpretaci střídají. Pro někoho, kdo osudy herečky Chaplinové nezná, bylo náročné zorientovat se v situaci nebo alespoň náladě či atmosféře.
Jediný muž na scéně se ke slovu (doslova) dostává až asi v polovině dvacetiminutové choreografie. Nejdřív pouze slovně popisuje snovou situaci, nebo spíše obraz, vzpomínku; možná se jedná o úryvek Chaplinovy monografie, jejíž část je citována v programu. Postupně ke slovu přidává pohyb a v řeči zadrhává, jako by se bez pohybového doprovodu jen obtížně vyjadřoval slovně. Tato část patřila k nejvydařenějším z celého díla, vhodným spojením mluveného slova a tance konečně dokázala Janypku více vtáhnout do dění na scéně. Choreografii doprovází Juraj Savinský vytvářenými samply, přítomnost hudebníka na scéně ale postrádá smysl. Celkově se zdá, že si autoři ukrojili příliš velké sousto, které se nepodařilo zpracovat natolik precizně, aby bylo pro diváky srozumitelné. Nezbylo než se odpoutat od snahy porozumět obsahu a soustředit se na samotný, velmi dobře zvládnutý pohyb.
Přehlídka laureátů Ceny Jarmily Jeřábkové ukázala velmi pestrou choreografickou invenci mladých autorů, originalitu námětů i různorodost zpracování. Nedala vyniknout žádnému obecnému „trendu“, snad kromě směřování k individualitě a snahy o osobitý autorský rukopis.
Psáno z představení 23. září 2016, Divadlo Archa.
Festival Nové Evropy: Cena Jarmily Jeřábkové
Alisa Vasanta
Choreografie a kostýmy: A+1 Company
She
Choreografie: Pavla Vařáková a Kateřina Blažková
Hudba: DS3F
Kostýmy: Čeněk Le
Hannah Hariet Chaplin ca 1895
Idea a koncept: Inga Mikshina
Choreografie: Inga Mikshina, Kristýna Šajtošová, Johana Pocková a Tomáš Janypka
Hudba: Juraj Savinský
Kostýmy: Marie Gourdain
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?