V neděli 22. listopadu zahájila Soutěž – volnou tvorbu soutěžících choreografie Na pokraji okraje taneční skupiny EKS. Jednalo se o duet muže (Ondřej Krejčí) a ženy (Pavla Vařáková) doprovázený dvěma hudebníky – perkuse (Leandro Olivos Mancini) a zpěv, klávesy (Maiken Marlen Sundby). Zpočátku se oba tanečníci hýbali, jako by jejich pohyby byly naprogramovány počítačem. Odosobněné, strnulé, trhané taneční variace se linuly prostorem i časem. Odcizení bylo citelné i v rovině partnerské – dvojice se v první části choreografie vůbec nedotkla. V choreografii nastal zlom až po delší době; zazněl vytočený výkřik obou partnerů přímo do tváře druhého a zběsilá hudba, plná podmanivého rytmu a zpěvu, ustala, jeviště se ponořilo do tmy. V popředí se objevila Vařáková levitující v prostoru, přidržována Krejčím. Ostrý režijní střih výrazně zapůsobil – na scéně se ocitly dva jasně vyhraněné, protikladné světy: trpká realita života v nešťastném vztahu a idylické, bezstarostné snění o dokonalosti. Choreografie parafrázovala dynamičnost lidského vztahu, zabývala se jeho psychologií.
Večer pokračoval uvedením díla Na dně je tma Anity Bánhegyi, studentky šestého ročníku Konzervatoře Duncan Centre. Jednalo se o komorní desetiminutové sólo, které mělo být vyjádřením pocitů člověka na pokraji společnosti. Pohybově repetitivní výstup se vesměs odehrával v kruzích a oblých liniích, ale ve svém vyznění nepřekročil hranici mezi jevištěm a hledištěm; avizovaná vnitřní zpověď rozpolceného člověka se tak vytratila.
Další dílo Skrjabin 100 taktéž vytvořil student šestého ročníku Konzervatoře Duncan Centre Roman Zotov. Na jevišti byly poházené listy hudební partitury a zněla 5. sonáta ruského skladatele Alexandra Skrjabina (na klavír hrála Magdalena Ochmanová). Zotov přišel na jeviště s lucernou, odložil plášť a započal svůj tanec. I když dílo bylo pohybově velmi různorodé, nemohl jsem se ubránit dojmu, že ve skutečnosti šlo o společenský tanec – tuto myšlenku umocňovala i neviditelná, ale citelná tenze mezi Zotovem a Ochmanovou; jako by interpret tančil s partnerkou sedící za klavírem, jejich pojícím prvkem byla znějící hudba. Společenskému tanci by odpovídal i kostým tanečníka – elegantní kalhoty, košile a kravata. Choreografie se nesla ve stejném pocitovém ladění od začátku až do svého konce, k žádnému dynamickému zvratu nedošlo. Choreografie se tak mihla před zraky diváků (stejně jako její sdělení) a odezněla bez výraznějšího zážitku.
Po přestávce pokračoval program dílem Arsis/Thesis řecké choreografky Evi Souli. Tanec dvou žen přinesl zcela jinou atmosféru. Energicky nabitý, záměrně synchronní duet si pohrával s hudebním doprovodem, byl odpovědí na jednotlivé tóny hudby. Zmíněná synchronnost však byla narušována minimálními, avšak viditelnými rozdíly v interpretaci obou tanečnic. Jedna ostrá, s jasně formulovaným pohybovým slovníkem a přísným výrazem ve tváři a druhá lehce nejistá, zmatená, avšak stále držíc tempo se svou kolegyní. Dílo si pohrávalo s velmi podobnými, na druhé straně však protikladnými principy, které se prolínaly celou jeho koncepcí. Choreografie vyzněla mezi ostatními velice lehce a svěže, možná i proto, že jejím tématem nebyla citová rozpoložení člověka. Nemohu se však ubránit dojmu, že v ní chyběla výraznější dramaturgická linie, která by onu pohybovou hříčku zastřešila.
Maďarská tanečnice, choreografka a pedagožka Csilla Nagy uvedla své sólové představení Fear frog. Tanečnice v úvodu představení přišla v zelené mikině s kapucí přetaženou přes hlavu do přední části jeviště a vyslovila několik velmi znepokojujících vět, které gradovaly od banálností k závažnějším tvrzením: „Bojím se zubaře. Bojím se, že nebudu mít na kávu. Bojím se, že máma nebo táta umřou. Bojím se, že se mnou spadne letadlo. Bojím se otázky: Kde je táta?“ Při vyslovování každé věty si do úst vložila nějaký předmět, zpočátku to vypadalo, že si ústa plnila bonbony, které nestíhala požívat. Poté odstoupila do pozadí jeviště a začala jakási žabí transformace. Dokonale přesná pohybová interpretace byla pastvou pro oči – Nagy seděla v nízkém dřepu jako žába, různě se pootáčela, přetáčela, popocházela, vše v naprosté přesnosti provedení bez jediného zaváhání, s očima vytřeštěnýma a pusou plnou menších předmětů. Celá pohybová akce končila vyplivnutím malých průhledných kuliček na podlahu – transformace skončila, obavy z žabího těla se během rituální proměny vytratily. Ačkoli byla celá koncepce díla velmi absurdní a pro mě zahalena mnoha otazníky, i tak jsem si užíval pohledu na dokonale se pohybující tělo interpretky s komickým výrazem. Stálo to za to.
Závěrečná choreografie absolventky Konzervatoře Duncan Centre Ingy Mikshiny Za úsvitu zapůsobila svou jednoduchostí – během osmi minut se interpretka pomalou, šouravou chůzí dostávala ze zadní části jeviště do přední. Dráha symbolizovala nekonečnou cestu; její ustavičnost posílila právě ona šouravost, připomínající styl chůze japonských gejš. Divák tak získal pocit, že Mikshina udělala nejméně tisíc kroků, než se dostala z jedné strany jeviště na druhou. Choreografie by mohla symbolizovat i cestu životem, po které putujeme někdy pomaleji, jindy rychleji, někdy se ohlížíme za věcmi minulými, či záměrně zůstaneme stát na jednom místě z různých důvodů. Vše za doprovodu neúprosně ubíhajícího času. Jednoduchý choreografický princip přinesl na jeviště magickou atmosféru plnou nekonečnosti a věčnosti.
Psáno z večera volné tvorby soutěžících 22. listopadu 2015 v Divadle Duncan Centre v Praze.
Festival Nové Evropy – Cena Jarmily Jeřábkové 2015
20.–23. listopadu 2015, Praha
Soutěž – volná tvorba soutěžících
Na pokraji okraje
Choreografie: Ondřej Krejčí a Pavla Vařáková, EKS
Hudební doprovod: Leandro Olivos Mancini (perkuse) a Maiken Marlen Sundby (klávesy a zpěv)
Kostýmy: Pavla Vařáková a Ondřej Krejčí
Na dně je tma
Choreografie: Anita Bánhegyi
Hudba: Alva Noto a Ryuichi Sakamoto
Světla: Jan Beneš
Skrjabin 100
Choreografie: Roman Zotov
Hudba: Alexandr Skrjabin (5. sonáta)
Klavír: Magdalena Ochmanová
Kostým: Magdalena Ochmanová a Roman Zotov
Light design: Magdalena Ochmanová a Roman Zotov
Arsis/Thesis
Choreografie: Evi Souli
Hudba: Takis Perdikis
Fear frog
Choreografie: Csilla Nagy
Spolupráce a hudba: Legars (György Ujvári-Pintér)
Light: Katalin Dézsi
Za úsvitu
Choreografie: Inga Mikshina
Hudba: Nils Frahm
Kostýmy: Inga Mikshina
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?