Ferdinand a Filipína s nejasným sdělením

Ferdinand a Filipína. Foto: Martina Root.

Historická látka z 16. století o nerovném vztahu arcivévody a dívky z kupecké rodiny, kterému brání dobové konvence, by mohla být nosná pro taneční zpracování. Zpočátku se zdá, že choreograf chce příběh převyprávět, byť chvílemi tak činí dosti mnohomluvně a popisně, k čemuž využívá postavu Vypravěče (na premiéře suverénní hybatel dění Štěpán Tuček). Na několika místech nechává vypravěčovo slovo názorně překládat tanečníky do řeči tance a gest. Dozvídáme se, jak je Ferdinand II. coby druhorozený syn vyřazen z nástupnictví na trůn, sledujeme jeho utajovaný sňatek s Filipínou Welserovou, a když se poněkud kolovrátkově seznamujeme s tím, jak Ferdinandovy a Filipíniny děti rostou a rostou a pořád rostou, vkrádá se myšlenka, že by neuškodily dramaturgické nůžky. Jenže Dustin Klein záhy tuto názornou narativní linii opouští a přichází s abstraktněji pojatými obrazy. Velký prostor věnuje válečnému tažení, které plodí strádání a smutek ze ztráty blízkých. Nelze nevidět paralelu mezi dávnými konflikty a současnou válkou, kterou máme takřka za humny.

Po rozpačité první polovině se v části druhé choreograf stále více vzdaluje od příběhu a divadelně rozpracovanější scény střídají zdlouhavé výstupy připomínající skupinové sestavy s náčiním: nejdříve se tvoří formace s lucernami, posléze se efektně víří s prapory. Závěr patří velké party, jakési diskotéce, při níž jednotlivci prezentují své pohybové triky a dispozice. Témata zdůrazňovaná zkraje inscenace, jako osud dětí Ferdinanda a Filipíny nebo upozadění Ferdinanda v hierarchii za jeho starším bratrem Maxmiliánem, jsou opuštěna, zapomenuta.

Plzeňská novinka se na různých úrovních pohybuje mezi renesancí a současností.

Hudební koláž sestavenou z děl převážně barokních, případně pozdně renesančních skladatelů propojuje do současného hudebního výrazu Simon Lovermann. Podobně kostýmy sice odkazují ozdobnými krejzlíky do doby renesance, avšak zároveň jsou volbou lehkých a průhledných látek ukotveny v současnosti. Výtvarnému výrazu dominuje černá – v kostýmech i scénickém řešení, jen v několika detailech doplněná kontrastní bílou. Vizuální temnotu starých časů nesměle prohřejí až barevná světla v samém závěru. Scénické řešení, jež je rovněž dílem Dustina Kleina, si zakládá na strohé architektuře a při efektních proměnách nechává vyniknout technické možnosti plzeňského Nového divadla.

V tanečním jazyce Klein občas v nějaké póze odkáže k renesanci, ale převážně využívá akademickou taneční techniku, v první půli chvílemi ozvláštněnou zajímavým pohybovým minimalismem (například efektním cupitáním, které vytváří dojem hladkého plynutí masy sboristů po scéně). V druhé půli míst s originálním tanečním jazykem však znatelně ubývá.

Na premiéře se představilo několik výrazných osobností plzeňského souboru. Richard Ševčík pojímá Ferdinanda II. jako energického sympaťáka vzpírajícího se zavedeným konvencím. Karel Audy jako jeho otec naopak drží linii přísného a úsečného vládce s ostře zalamovanými pohybovými frázemi. Méně prostoru dostávají jejich partnerky – sebevědomá Filipína v podání Sary Aurory Antikainen a především Královna, v níž Jarmila Hruškociová takřka nemá šanci vytvořit zapamatovatelný charakter.

Plzeňskému baletu nelze upřít snahu přicházet s novými původními díly. Často však budí rozpaky. Příkladem je i inscenace Ferdinand a Filipína. Co chtěl Dustin Klein jejím prostřednictvím sdělit, mi bohužel unikalo. Zřejmě na rozdíl od nadšeně aplaudujícího premiérového publika.

Psáno z premiéry 11. března 2023, Nové divadlo v Plzni.

Ferdinand a Filipína
Choreografie, režie a libreto: Dustin Klein
Hudba a hudební aranžmá: Simon Lovermann
Použitá hudba: Henry Purcell, Diego Ortiz, Arcangelo Corelli, Andrea Falconieri, Biagio Marini
Scéna: Dustin Klein
Kostýmy: Louise Flanagan
Texty: Felix von Bredow
Asistenti choreografie: Richard Ševčík, Markéta Pospíšilová
Světelný design: Jakub Sloup
Zvukový design: Jürgen Branz
Asistent režie: Miroslav Hradil