Emergency Dances II. – Na hranici existence

Not To Take a Prayer (Jindřiška Křivánková). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Josef Bartoš

Večer otevřela Bora Debnárová a Jindřiška Křivánková kusem Not To Take a Prayer. Autorská dvojice se zabývala stavem těla při modlitbě, tedy absolutní prezencí materie, v níž sídlí naše životní energie. Silně impresivní dílo započalo rozvážně, přípravou na výkon, rozcvičováním, objetím, společným rozdýcháním a rozdmýcháním energie, to vše ještě ve chvíli, kdy poslední diváci usedali na svá místa. Zakouřený prostor se poté pomalu ponořil do tmy, čímž byl symbolicky zahájen sestup do nižších stupňů vědomí. Charakteristické byly zpočátku úspornější pohybové sekvence vrstvené za sebou mnohdy v repetitivním módu. Zejména se jednalo o předklony, záklony, úklony a rotace páteře, příležitostně doprovázené horními končetinami, než se obě tanečnice vrhly do prostoru, který zcela pohltily osudovým vířením či divokým pumpování torza i celého těla, při němž rozpuštěné vlasy teatrálně vály ve vzduchu. Jednalo se o malý introvertní rituál zprostředkovaný transem obou tanečnic, onen spirituální stav těla tak přicházel skrze fyzično samé.

Introverze spočívala v tom, že obě protagonistky byly ponořeny hluboko do svých niterných „já“, případně se napojovaly samy na sebe. Jejich záměr otevřít onen zážitek transu i divákům, jak prozradily během následné debaty, se podle mého názoru nezdařil. I proto někdy mohlo působit dění na jevišti jako příliš zdlouhavé, napínající trpělivost na maximum. Celému dění však pomohly výkony obou protagonistek. Zejména pak Jindřišky Křivánkové, konkrétně její osudově sugestivní zjev, kde každý milimetr těla promlouvá přesně artikulovanou řečí. Celkové atmosféře dopomáhala i živá hudba v podání zpěvačky RRRR+A. Zpočátku skryta v zadním plánu jeviště působila jako novodobá šamanka provázející přítomné rituálním děním.

Homo Sensorium, druhý kus večera, pocházel z dílny slovenského dua choreografa Martina Talagy a vizuálního umělce Denise Baštugy. Talagovu poslední tvorbu zná české publikum poměrně důvěrně, jeho SOMA vyhrála hlavní cenu festivalu Česká taneční platforma a následný Faun se o rok později taktéž objevil v prestižním výběru. Kdo viděl obě zmíněné produkce, nemohl přehlédnout autorovu fascinaci obnaženým tělem. Nejedná se však o nahotu prvoplánovou, ačkoliv někomu nemusí být již z principu po chuti. Její užití je vždy do detailu promyšlené, v jeho dílech má své neochvějné místo jako významová komponenta. Zpravidla se jedná o akcent na tělo samé a jeho tělesnost nezkřivenou moderní společností.

Podobnou linii následuje i v Homo Sensorium, jehož tématem je lidská evoluce a její předurčení k zániku bok po boku s postupnou dehumanizací. Před diváky tak na jevišti stanula dvě nahá mužská těla obklopená chladným prostředím kovových věšáků a stříbřitě zbarvené lesklé podlahy. Výjev přeživšího organismu uprostřed prázdnoty světa působil až bolestivě. Dvojice s tématem motivicky pracovala, opět se jako hlavní kompoziční princip uplatnila repetice, která umocňovala významovou linii. Performeři pracovali i s podlouhlými rourami, které umně využívali napříč celou kompozicí, dominovaly například v momentu rigidních strojových pohybů nezastavitelné mašinerie. Oproti tomu Talaga stavěl výsostné pózy těla inspirované antickými sochami, které v sobě zároveň nesly jistou dávku ironie a patosu. Nemohu se však zbavit dojmu, že Homo Sensorium stále něco schází. Jako by jeho jazyk ještě nebyl dostatečně vytříbený, jako by síť významů nechtěně proklouzávala mezi prsty, jako by dramaturgie ne a ne zamířit na vyvážený poměr jednotlivých vrstev a ploch… Ale jak se sami tvůrci v popremiérové debatě nechali slyšet – premiérou celý proces teprve začíná.

Trojprogram uzavírala inscenace Druhá kůže Aidy Mujačić a Kristýny Kužvartové. Diametrálně odlišné dílo kontrastovalo zejména ve svém důrazu na teatralitu, na úpěnlivé pohledy i výrazy interpretek a na nevšední scénografii i režii. Zatímco předchozí zmíněné autorské kreace měly poměrně jasně definovaná témata, námět Druhé kůže se zdál být poněkud povšechný a při popisované námětové bohatosti paradoxně plochý. Jako by touha zahrnout pestrou škálu témat (tělesnost, socializace, globalizace, audiovize, metafora, práce vs. rodinná historie, to vše za použití živé hudby a šicího stroje) vytvořila neviditelnou nepropustnou bariéru, skrze niž se dostalo jen pramálo z původního poselství. Program popisoval inscenaci jako „experiment pro dvě herečky a šicí stroj“, čemuž by odpovídala i režie a dramaturgie, jež diváka skutečně vybízela k ostření smyslů na maximum a zachytávání sebemenších náznaků významu. Ty se však nezadržitelně a dlouze rozmělňovaly v přehršli akcí, zvuků, evokovaných představ, filmů a jiných vjemů, až bylo příliš pozdě. Autorky nepochybně pokořily ony limity tělesnosti, ale zejména ty divácké, konkrétně moje, kdy se zájem proměnil v únavu a rezignaci.

Emergency Dances představuje skvělou příležitost pro neokoukané tváře a je sympatické, že se kurátorské pozice ujal soubor, jehož jméno zdobí nejen programy českých, ale i zahraničních divadel. Série tak představuje skvělou laboratoř, ve které lze pozorovat nejenom evoluci talentů, ale také konfrontaci nejmladších zástupců taneční scény. 

Psáno z premiéry dne 21. října 2019, Palác Akropolis.

Emergency Dances II. – Limity tělesnosti

Not To Take a Prayer
Koncept: Bora Debnárová
Dramaturgie: Jindřiška Křivánková
Performují: Bora Debnárová, Jindřiška Křivánková
Hudba, zpěv: RRRR+A
Light design: Karlos Šimek
Výtvarník kostýmu: Andrijana Trpkovič
Premiéra: 21. 10. 2019

Homo Sensorium
Koncept, choreografie, performance: Martina Talaga, Denis Baštuga
Hudba: Filip Míšek
Light design: Karlos Šimek
Premiéra: 21. 10. 2019

Druhá kůže
Námět a scénář: Aida Mujačić, Kristýna Kužvartová
Režie: Aida Mujačić
Dramaturgie: Małgorzata Chodyna
Performance: Ewa Zurakowska, Paula Dobosz
Hudba: Aida Mujačić, Josef Láska, Michal Nachtigal
Scénografie, kostýmy: Kristýna Kužvartová, Michal Nachtigal
Film, video: Ilona Malá
Light design: Michal Horáček
Premiéra: 21. 10. 2019