Dva světy / jeden svět – Vymezení ženského a mužského elementu

Falling Angels (Aglaja Sawatzki, Karolína Křížová). Foto: Archiv NDM.

Dramaturgickým záměrem bylo vymezit dva světy – ženský a mužský. Jde o věčné téma, o anatomii emocí a rozdílný stav mysli stále se přitahujícího, byť i často konfliktního vztahu. Milujících, roztoužených párů, přátelsky naladěných partnerů i těch věčně nepoučitelných milenců, nenaplněných očekávání, vyčítavých, pronásledovaných i žárlivých démonů, nenáviděných a nenávistně nastavených vztahů. Tentokrát se však ženy ani muži na scéně nepotkají. Každý v příslušné situaci vyjadřuje to své a jedinečné.  

Poslušní a trpící andělé

Dílo Falling Angels vzniklo v roce 1989. Pro Nizozemské taneční divadlo je uvedl Jiří Kylián jako jisté odlehčení od světa, možná přetíženého emocemi, snad také steskem po domově. Balet je naplněním dokonalé hudební partitury. Tvůrčí léta v sedmdesátých a osmdesátých letech byla u Kyliána prosycena tříbením a vývojem výsostně tanečního a muzikálního světa. V té době se vracel k Janáčkovi, Martinů, Stravinskému. Jednalo se o díla sakrální, živelná, dynamická a především tanečním výrazem umocněná lidstvím, touhou, láskou, citem a potřebou sdělovat a komunikovat. Komunikovat naplno mezi dvěma jasně určenými gendery, pohlavím, láskou, potřebou lásku dávat a reprodukovat. To vše u Jiřího Kyliána cítíme a sdílíme i po dlouhých letech proměnlivého vývoje jeho choreografické tvorby.

Když pak v devadesátých letech přecházel Kylián k tzv. černobílému období, jeho díla se klikatila mezi intenzivním rozlišováním lidských charakterů a zcizováním emocí.

Přechází od hřejivého tanečního jazyka až k silné abstrakci, k určité, až „vědecké“, analýze pohybového slovníku. Od narativního sdělení, exploze citů až ke kanonizování i opakování pohybových fragmentů a k osočování a naplňování prostoru tancem. Prostor se jeví jako samostatný živel.

Ve Falling Angels tančí osm žen v černých krátkých trikotech, s obnaženýma bosýma nohama na prázdné tmavé scéně; chvílemi sólově a zcela ojediněle stravují, pohybově přímo polykají opakující se rytmické úseky, které se postupně nastavují, rozšiřují a kypějí v dalším překrývajícím se frázování bicích nástrojů provokujícím kompozice Stevea Reicha. V téměř dvaceti minutách jsou tanečnice kruté, ale i drsně pravdivé. Pohyb je dělený, izolovaný a tepající. Někdy se odehrává v komunitě, jindy se její spojitosti naopak trhají.

Skladatele na taneční současnou scénu snad nejlépe vtáhla a jeho díla interpretovala belgická choreografka Anne Teresa De Keersmaeker, v duchu umělého, leckdy netanečního jazyka americké umělkyně Trishy Brown. V předělu tvůrčích inovací v Kyliánově jazyce vyznívá až matematicky absurdně. Ve jhu a omezení rytmických modelů působí tanečnice jako roboti, ne jako svobodně cítící bytosti. Možná snad jako andělé, ale ti poslušní a trpící.

To byl zřejmě záměr, vyvolat jakousi extázi a dovést ženský element až do drtivě přesné a zároveň limitující struktury, kde na citové sdělení už vlastně není čas. V mezinárodní a současně ostravské interpretaci tančí osm výborných tanečnic (Karolína Křížová, Yu Matsumoto, Ayuka Nitta, Shino Sakurado, Aglaja Sawatzki, Barbora Šulcová, Anna-Lena Uth, Jana Zelenková) ve skvělém nastudování Roslyn Anderson, vynikající a přísné asistentce Jiřího Kyliána.   

Ženský duet a mužná síla

B/olero navázalo na rituální hudební jazyk stejnojmenného opusu Maurice Ravela přetaveného do syntetické, zvukově zvláštní a poměrně dost zkrácené verze japonského skladatele Isaa Tomity (premiéra v New Yorku v roce 2008). V choreografii izraelského choreografa Ohada Naharina zatančila jako vždy skvělá Nataša Novotná a její partnerkou byla tanečnice Adi Salant ze souboru slavné izraelské Batsheva Dance Company.

Nataša Novotná uvedla Naharinovo B/olero poprvé v Praze (původně s Rei Watanabe po boku) v taneční skupině 420PEOPLE, kterou vede společně s Václavem Kunešem. Škoda, že není Naharinův podíl na této ostravské inscenaci delší. Bylo by to záhodno, protože obě vynikající tanečnice mají co předvést a zasloužili by si to i diváci, kteří se v úvodu večera mohou cítit poněkud ochuzeni o delší časový úsek a zážitek.

Izraelský rodák Itzik Galili je známým choreografem. Přes dlouhodobé působení v souborech Batsheva II, Batsheva Dance Company i v Anglii se usadil v Nizozemsku, kde vedl svůj vlastní soubor. Koncepcí SUB zcela suverénně harmonicky navazuje na Kyliánovo dílo.

Skladba na hudbu Wheater One světového autora Michaela Gordona pro sedm mužů adekvátně rezonuje na ženský živel. Velmi náročné a dynamicky silné jsou i sólové výstupy. Jsou prokomponovány do celistvé kompozice mužné síly a do světa bojovníků, dobyvatelů, ale i trpitelů a obětí. Posouvají celý taneční večer do existenciální situace. Jak vlastně přežít tlak, ve kterém žijeme? A jak prožít svůj život ve světě, ve kterém žijeme? I když nejde o žádné silné filozofické téma a sdělení, pak ale vrcholné mužské výkony na pokraji fyzických sil zprostředkovávají ostravští tanečníci a aktéři na sto procent (Stéphane Aubry, Giordano Bozza, Macbeth Konstantin Kaněra, Rei Masatomi, Koki Nishioka, Stefano Pietragalla, Sergio Méndez Romero). Vyvolávají v nás pocity bezmoci, výzvy, apelu, k čemu se vlastně blížíme a kam směřujeme.

Otázkou zůstává, proč výtvarnice Natasja Lansen a režisér Itzik Galili nerozehráli nějakou hru se zvláštně shrnutými tmavými kabáty, které mají muži podivně obaleny kolem beder. Po celou dobu této inscenace je nevyužívají, a přitom by to osvětlilo, proč je vlastně na sobě mají.  

Psáno z premiéry 17. listopadu 2016, Divadlo Jiřího Myrona.  

Dva světy / jeden svět B/olero
Hudba: Maurice Ravel a Isao Tomita
Choreografie a světelný design: Ohad Naharin
Asistenti choreografa: Iyar Elezra, Adi Salant a Bobbi Smith
Kostýmy: Alla Eizenberg  

Falling Angels
Hudba: Steve Reich (Drumming part I, 1970/1971)
Choreografie: Jiří Kylián
Asistentka choreografa: Roslyn Anderson
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Jiří Kylián a Kees Tjebbes  

SUB
Hudba: Michael Gordon (Weather One)
Choreografie a světelný design: Itzik Galili
Kostýmy: Natasja Lansen
Asistentka choreografa: Elisabeth Gibiat