Do Plzně se vrátil Don Quijote po více než dvou dekádách – na konci devadesátých let jej tady nastudoval Pavel Ďumbala, tehdy ještě s podporou Miroslavy Pešíkové jako asistentky. Současné nastudování je také dílem stávajícího uměleckého šéfa Jiřího Pokorného a na choreografii charakterních tanců se podílela Nelly Danko. Pokorný využil choreografického kánonu Maria Petipy a Alexandra Gorského, Danko zase vycházela z verze Borise Bregvadzeho, v níž v druhé polovině 80. let v Národním divadle excelovala jako temperamentní Mercedes.
Scénické řešení je dílem Daniela Dvořáka, který navrhl minimalistickou, avšak fortelně působící bílou dekoraci, takřka oproštěnou od jakýchkoliv odkazů na místo, kde se příběh odehrává. Jeviště obklopují náznaky průčelí domů, v pozadí lze poznat odkaz na arkády, k nimž vede úzké točité schodiště, které připomíná spíše únikovou cestu. Scénu výjimečně doplňují projekce: sotva viditelné ohně při výstupu cikánů nebo v pozadí se objevující hvězdná mlhovina pro navození atmosféry noci. Některé detaily odkazují k maurským vlivům (lampa, náznak členitého velkého okna), jiné jsou významově skryté: velká socha hlavy ve scéně krčmy. Celý Dvořákův scénografický záměr mi unikal. Jeho základní podoba by stejně fungovala u spousty jiných děl.
Kostýmy Dany Haklové se snaží navodit španělský kolorit a jsou přesyceny detaily. Jako by měla být jejich výrazná dekorativnost v co největším kontrastu se strohou Dvořákovou scénou. Oblečení toreadorů je plné výšivek a jejich hlavy zdobí typické toreadorské čepice, šaty některých dívek krášlí květinové vzory, bohatství Camacha charakterizují zlaté boty, a dokonce dvě vrstvy zlatých rukavic. Té pestré kostýmní směsici ale chybí jednotící styl. Razantní střih přichází ve scéně snu. Dryády mají sukně protkané svítícími žárovkami a na potemnělé scéně připomínají spíše obrovské ztěžklé světlušky. Místo iluzivnosti a nadpozemskosti, kterou má tato scéna vzbuzovat, jde o ponurý sen bez jakékoliv poezie.
Děj baletu není složitý, přesto se neobejde bez pevné režijní ruky, která dotáhne nejrůznější komické špílce a lehce provede postavy místy až sprintujícím děním na scéně. Jenže to se Jiřímu Pokornému nedaří. Kvůli špatnému timingu nevyznívají hlavně v prvním dějství nejrůznější gagy, komické herecké situace jsou klopotné, některé pro příběh důležité momenty zanikají – například útěk Kitri a Basila na konci prvního dějství, ale i odchod titulního hrdiny v samém závěru. Málo se vytěžilo z komediálního partu Camacha jako jednoho z Basilových protihráčů.
Hlavním předpokladem pro uvádění baletu Don Quijote by mělo být, že má soubor „nabito“ kvalitními interprety – s výbornou technikou a zároveň zdatné v komediálním herectví. Plzeňské druhé obsazení o tom nesvědčí. Ústřednímu páru Richardu Ševčíkovi a Shiori Nirasawě to sice vzájemně ladí, a zejména Ševčík přirozeně vyhrává všechny herecké situace. Jenže u obou jsou znát technické nebo fyzické limity, zbytečně zvýrazněné tím, jak choreografie v exponovaných variacích sází na obtížnost. Nirasawa je půvabná, s velkým rozsahem nohou a lehkým skokem, ale jejímu tanci na špičkách chybí jistota a pro rozměrný part se jí zejména v závěru nedostává sil. Energie docházela v závěrečné variaci; nezdar ve fouettés už maskovala s vypětím sil. Ševčík se prezentuje rychlými mnohačetnými piruetami, „na sílu“ se pouští do těžkých zvedaček a mnohých technických fines, které známe od slavných představitelů role Basila.
Je to energické, efektní, ale bohužel tomu často chybí čistá klasická forma, byť to Ševčík obratně maskuje. Zkrátka: ve velkém stylu, ale jen přibližně. V adagiu to občas skřípalo i v partneřině. Naopak taneční jistotou se prezentoval Karel Audy jako Espada, i když bych v jeho podání uvítal více frajerství. Afroditi Vasilakopoulou jako Mercedes bojovala s variací v 1. dějství, ale když mohla špičky odložit, byl její výkon mnohem jistější a dobře jí vyšel temperamentní výstup ve scéně v krčmě.
Už zmíněnou snovou scénu zatěžkalo nejen výtvarné řešení, ale i taneční provedení. Amor Victorie Svetlany Roemer měl daleko k obvyklé svižnosti a laškovnosti, Dryáda v podání Gaii Ponzhio postrádala lehkost skoku a prala se s technikou.
Ke zdařilejším výkonům patřily výstupy květinářek Kristýny Miškolciové a Kristiny Kodedové nebo Mischi Alexandera Halla jako Sancho Panzy.
Rozpaky vzbuzuje prezentace celého souboru. Chválím permanentní herecké zapojení všech přítomných, ale jinak mi chyběla souhra ve sborových částech, rychlost, přesnost. Jako by to chtělo ještě více nazkoušet, vypilovat. Dojem, který jsem měl už před více než rokem u Anastázie. Lze i srovnávat – není to tak dávno, co Dona Quijota nastudovali v Olomouci (Hana Vláčilová) a v Ostravě (Michal Štípa). Zatímco moravské soubory ukázaly svůj aktuální růst, u plzeňského baletu převládá pocit stagnace.
Psáno z druhé premiéry 20. listopadu 2021, Divadlo J. K. Tyla Plzeň.
Don Quijote
Hudba: Ludwig Minkus, John Lanchbery
Choreografie: Jiří Pokorný podle Maria Petipy a Alexandra Gorského, Nelly Danko podle Borise Bregvadzeho
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Dana Haklová
Premiéra 13. 11. 2021
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 4x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace