Děti U – Trnitá cesta vpřed, na níž padají slzy i společenská tabu

Děti U. Tantehorse. Foto: Romana Kovacs.

Autor Rozálie Andělová

Dle slov bezmála desítky spolutvůrců projektu Děti U, „jediná možná cesta je projít skrz“. Jistě právě proto zvolili pro zpracování komplexního (a v celospolečenské debatě dosud upozaďovaného) tématu originální, v jistém smyslu choreografický postup tzv. zvenku dovnitř. Účastníci byli během necelých tří hodin konfrontování s prožitky lidí přihlížejících, se zpovědí rodičů dětí žijících s nezvratnou diagnózou, i s pocity pacientů samotných. V rámci dvou dnů tak měla při každé z performativních procházek zhruba dvacítka účastníků možnost vhlédnout do problematiky dětské paliativy hned z několika úhlů pohledu.

Umění vcítit se

Cílem multidisciplinárního projektu byla především osvěta týkající se paliativní péče o dětské pacienty. Velká škoda, že byla kapacita některých částí procházky omezena – tah sice produkčně nevyhnutelný, ale současně snižující celkový počet návštěvníků na pouhých několik desítek. Diváci ovšem měli možnost nabídnout aktivní, přímou pomoc pacientům a jejich rodinám prostřednictvím zakoupení patronské vstupenky (vzhledem k relativně vysoké ceně základního vstupného, ač úměrné celkové délce procházky, se ovšem nabízí otázka, jaké publikum netradiční tvar vlastně oslovil, či oslovit měl). Zážitek samotný se ukázal být, paradoxně v pozitivním slova smyslu, vpravdě náročný – nejen tělesně, ale především duševně.

Do komplexního tématu byl divák uváděn pomalu a postupně, dramaturgicky velmi prozíravě. První pomyslnou kapitolu na téměř tříhodinové cestě za osvětou otevřel před vraty usedlosti Bulovka manželský pár (v podání Alice Koubové a Kenta Sjöströma), jehož přátelé čelí nepříznivé diagnóze syna. Tíživost situace z pozice by-standera (tedy toho, kdo tragédii „jen“ přihlíží) ztvárnila dvojice aktérů několikaminutovou etudou o hledání „té správné“ formy pomoci či přístupu k lidem, kterých se paliativa přímo dotýká. Pár se v naschvál stylizované performanci rozhodl svým přátelům ulehčit situaci nabídkou praktické pomoci (dělání obložených bagetek pro zasažené rodiče), při níž ve sluchátkách přihlížejících rezonovalo litanické opakování toho, jak „strašný“ musí momentálně pro oběti „té tragédie“ život být. Jak zaznělo v audiokomentáři formou vnitřních monologů postav, neschopnost vyrovnat se s vlastní bezmocí je u lidí se zkušeností s paliativní péčí velmi častá, ať už jde o zkušenost z první či druhé ruky. Jistá rituálnost banálních úkonů, jako je mazání pomazánky, krájení sýra, omývání salátu nebo balení pečiva do ubrousku, nabízí tolik potřebný dotek normálnosti. Jejich mechaničnost symbolizovala onu křehkou jistotu ve světě, který se hroutí. Tak si to alespoň coby nezasvěcení diváci tragédie představujeme. A právě o boření předsudků a autentickém nahlédnutí do lidského nitra tu šlo především.

Vzájemný impuls síly

Hned do několika takových niter měli účastníci možnost nahlédnout v rámci druhého zastavení, na vyvýšené mýtině nedaleko usedlosti. Prostřednictvím střídavého předčítání z dvojice brožur se diváci, náhodně rozděleni do párů, seznámili s pohnutými osudy lidí, kterých se paliativa osobně dotýká, ať už z podstaty jejich profese či z pozice rodinného příslušníka. Díky vyprávění v 2. osobě  jednotného čísla se každý ze čtenářů postupně seznámil se „svým vlastním“ (resp. propůjčeným) životním příběhem prostřednictvím hlasu svého partnera. Všichni se tak kolektivně cítili být součástí narativu, líčeného zcela bez příkras, a přitom s obdivuhodnou, všeobjímající něhou. Velmi dobře pojatá lekce, jak praktikovat empatii nenásilně, a přitom s maximálním účinkem. Na bílých židlích, stojících osamoceně uprostřed zelených luk, bylo po utichnutí všech hlasů a hromadném odchodu cosi nevýslovně smutného i přízračně optimistického zároveň.

V rámci tanečně-pohybové složky projektu se pak na třetí zastávce představili Roman Zotov-Mikshin a Andrea Opavská v brilantně vypointovaném duetu na jedné z přilehlých pastvin. Dvojice v rámci půlhodinové neverbální performance – na trávě, naboso a „na tělo“ – střídala v tu depresivně letargickém, tu mučivě zběsilém tempu jednu emočně vypjatou polohu za druhou: sisyfovská snaha o nesení druhého v náruči či na zádech, vysilující převalování z boku na bok, zoufalé pokusy o to přimět druhého k pohybu, to vše evokovalo palčivou každodenní realitu péče o nemocného. A to nejen z hlediska vztahu rodiče a dítěte, ale současně i rodiče s rodičem. 

Citlivě propojené obrazy připomínaly málo zobrazované, a přitom v paliativní péči převládající okamžiky chvilkového zastavení, rozvážného nadechnutí se, všednosti běžného bytí tváří v tvář ubíjející nejistotě. Výsledkem byl nervy drásající, v jádru nekonečný boj o to, kdo koho vlastně podpírá, tlačí před sebou či vleče za sebou. Kdo v jakém okamžiku disponuje větší silou a kdo je tu ten slabší. A jak dlouho jeden vydrží, než pomyslné břemeno převezme druhý. 

Ve výrazu obou performerů se zračil onen až strašidelně nepřítomný pohled „skrz“ druhého, známka naprostého fyzického i psychického vyčerpání, který vynikl v kontrastu s osvobozující úlevou, když se na samém konci představení protagonisté pevně, a přitom odevzdaně objali, se smířlivým úsměvem na rtech. Výkon v jádru natolik autentický, citlivý a jímavý, že následný potlesk působil až trochu nepatřičně. Za mě emocionálně jednoznačně nejsilnější zážitek, který nad ostatní čněl díky naprosté absenci slov.

O ztrátě dítěte

Naopak proti pasivitě často spojované s celospolečenským mlčením, jakožto reakcí na negativní zprávy, se vymezovala další část procházky. Po svalové i duševní tenzi následovala terapie pohybem v podobě audiowalku, hodinové procházky z usedlosti Bulovka na místo budoucího hospicu Cibulka, obohacené o zvukovou stopou hrající do sluchátek každého ze zúčastněných. Monolog matky, jež přišla o dítě jen několik týdnů po narození, odrážel podobné pocity jako četba z druhého zastavení: podoby a validita různých způsobů vypořádávání se s novou, neznámou situací a následného truchlení, snaha porozumět vlastním pocitům a myšlenkám, a konečně smíření a dovolení sama sobě jít dál. 

V prostředí všudypřítomné zeleně a odkazů na sílu přírody (zejména v referencích na moře ve zvukovém podkresu do sebe narážejících vln a lemováním celé trasy bílými mušlemi všech tvarů a velikostí) měla doslovná „cesta skrz“ přírodní park Košíře-Motol až meditativní charakter. I tak se ovšem nabité dojmy ukázaly být na mě osobně – ženu ve věku podobném rodičce ze sluchátek – nakonec příliš. Zhruba v půlce trasy jsem se tak procházku rozhodla přerušit a závěrečnou část raději absolvovat druhý den. A troufám si tvrdit, že jsem nebyla jediná. Závěr audiowalku v podobě pouštění papírových labutí na přírodní jezírko, zdánlivě uprostřed lesa, působilo následující den, po zpracování spontánně vyvřelých emocí a s časovým odstupem, neméně silně.

Po dokončení trasy na usedlosti Cibulka následovala kapitola předposlední – audiovizuální umění kombinující amatérské záběry kamery pod mořskou hladinou, zvuky vzduchových bublin unikajících z hlubin připomínající techniku ASMR (Autonomous Sensory Meridian Response), a poeticky laděného komentáře, obsahově poněkud neukotveného. Žánrově i intenzitou různorodých zážitků se právě toto zastavení ukázalo být nejméně působivou zákrutou na jinak emotivní cestě. Posprejované zdi podchodu u vstupu do usedlosti Cibulka přitom nabízely netradiční prostory, kterých ovšem nebylo využito. Videoartová koláž promítaná na LCD obrazovku bohužel působila ploše a distancovaně, zvlášť v přímé návaznosti na věcnou, a přitom neméně upřímnou zpověď anonymního ženského hlasu v předešlé části. Logická linka vody coby životadárného elementu sice nikomu neunikla, hlubší smysl této předposlední zastávky ovšem ano. Tedy alespoň mně. 

Skutečně niterný prožitek pak přineslo zastavení poslední, snad i díky geniu loci prostředí usedlosti Cibulka. Polorozpadlou stodolu u vjezdu do areálu budoucího dětského hospicu rozezněly za doprovodu tklivého klavíru árie v podání operní zpěvačky Markéty Cukrové. Až na tenký paprsek vycházející ze skuliny mezi černými oponami pohltila sedící diváky i díky brzkému západu slunce naprostá tma, v níž všechny barvy mezzosopránu sólistky vyplnily jinak nehostinný prostor zcela beze zbytku. Po více než dvou hodinách verbálních i neverbálních zpovědí a emocionálního přetížení působil repertoár o několika minimalistických skladbách jako balzám na duši. Pomyslná cesta smrti tak byla symbolicky zakončena v prostředí ne náhodou připomínající mateřské lůno – místo, kde cesta života teprve začíná. 

Psáno z akce 5. října 2024, usedlosti Bulovka a Cibulka, Praha.

Děti U

Kurátorky projektu: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Kristýna Boháčová

Performeři a umělci: Markéta Cukrová, Alice Koubová, Linda Dušková, Ran Jiao, Andrea Opavská, Kent Sjöström, Aleš Čermák, Jindřiška Křivánková, Roman Zotov-Mikshin, Petr Boháč, Mara Ingea

Odborný a výzkumný tým: Mahulena Exnerová, Klára Berková, Lenka Kohoutková, Kateřina Barčíková, Vítězslav Vurst, Zdenka Volavá, Martina Hůlková, Lenka Blažejová, Tibor Abel, Kateřina Procházková, Sodja Lotker