Démon z Malty

Muž z Malty (Štěpán Pechar). Foto: Milan Jaroš.

Nepatřím k těm, kteří dvouletým divadelním detoxem trpěli, ale do Azylu78 na Muže z Malty jsem se těšila. Pěkný nový stan, nový prostor, fungl nové představení, prostě událost! A hlavně – noví MY! My, proměnění pandemickým blázincem, v němž se z kloubů pohnulo snad všechno, aby mohla doba pořádně šílet a my s ní a my v ní.

Puštěni z covidové detence možná více obnažení, křehcí, pokorní, nebo naštvaní, ale určitě zvědaví. Jaké to bude? Jak budeme reagovat? Udýcháme představení v respirátorech? A možná v tom posvátném čase nového začátku zažijeme skutečný dotek síly kulturního rituálu! Zase spolu! Vůbec jsem Štěpánu Pecharovi nezáviděla ten závazek – postavit se po takové době před lidi a zahájit sezónu v prominentním performativním prostoru, notabene sólovou kreací. To jsem ještě na začátku netušila, že 90 minut nesleze z jeviště, bude hrát jako o život, mluvit několika jazyky, tančit, kreslit, interagovat s publikem… Stand-up – to chce odvahu. To chce koule.

Premiéru Muže z Malty si do repertoáru zapisuje celý soubor Dekkadancers, který sice profesionálně funguje už více než dekádu, ale vždycky tak nějak napůl, s úvazky v Národním divadle. Nyní, mám-li správné informace, se ale Dekkáči pevně staví na nezávislé volné nohy. A Mužem z Malty podle mého vjeli jeepem do Bullerbynu.

Předně uvedu, že Štěpán Pechar odvedl obdivuhodný výkon. Kdybych neměla respirátor, bylo by vidět, jak mi co chvíli padá brada a taky, jak často lapám po dechu. Třeštit oči jsem nepřestala po celou dobu, jen tu a tam jsem se ohlédla po ostatních, abych se ujistila, jestli vidí a slyší to, co já.

Na osobním, netuctovém životním příběhu syna maltské maminky a českého tatínka rozvinul Pechar ontogenezi současné toxické maskulinity. A šel na to rafinovaně: od roztomilých historek hýčkaného mazánka až po exprese perverzního šovinisty zmítaného běsy. Plocha inscenace byla strukturována do sledu jednotlivých stand-upů, došlo i na projekce a diváci občas nahlédli díky mobilní stěně na druhou stranu barikády – do zákulisí, kde náš protagonista vydýchával „lesk i bídu“.

Všechno uvedla bulvární předehra „cizinci v Praze“. Na ní bylo vidět, že představení nějakou dobu zrálo, neboť navádění turistů na Karlův most není už nějakou dobu denní praxí běžného Pražana. Tato ouvertura pomohla hlavně předestřít a osvěžit dostupná klišé o národních mentalitách, které nás ani vzdor globalizovanému světu ještě neomrzely. Jak říkal Werich: „To je blbý, to se bude líbit.“ A pro Pechara to byla rozcvička všemožných dikcí a přízvuků, stylizací a parodií, aby předvedl svoje jazykové dary a vrozený talent baviče. Když předváděl dvojsmyslné vysvětlování cesty na Karlův most půvabným cizinkám, trochu jsem měla obavy, jestli nezabloudil sám. To jako fakt? Tímhle se budeme bavit, pane Werichu?

Témata rodinných historek, jimž kralovala maminčina legrační čeština a tatínkova profesní specializace gastroenterologa, byly dalším lunaparkem lechtivých dvojsmyslů a fekálního humoru. A pak začalo přihořívat – chlapecká katolická škola a počátky internetu. V tu chvíli vzal Pechar (do té doby pouze fyzicky a verbálně expresivní) do ruky tablet a začal promítat na velkou obrazovku črty, které v přímém přenosu kreslil. Šlo o zručné erotické skici, v nichž se od svých 11 let zdokonaloval, takže teď před narvaným Azylem dokázal pevnou rukou na tabletu kouzlit výstřihy a rozkroky v různých polohách. Jeho výtvarný talent se mu stal podstatou výnosného dětského byznysu a jeho zákazníky se stali učitelé, a dokonce i ředitel školy. Tohle prostě nečekáte. Zvlášť, když veřejným prostorem cloumá Ferigate a bojíte se sledovat zprávy, aby na vás nevyskočil nějaký nahý úchyl v baloňáku. V tomto smyslu je živé divadlo nenahraditelné – „nevinně“ komunikuje svůj obsah, který vznikl bůhvíkdy, a za bůhvíjakým účelem, a pak „tady a teď“ jako slon drtí naši porcelánovou realitu, jejíž střepy jsme léta zametali pod koberce, přehlíželi zranění a utěsňovali nepříjemné zkušenosti ve sklepích kolektivního nevědomí. A pak jsme zmateni, zaskočeni, překvapeni, když se objeví dokument V síti, z idolu mládeže se vyklube perverzní násilník, nebo když Muž z Malty, místo aby jen pěkně a vtipně tančil, dává nahlas jména našim démonům.

Těžko říct, zda děsivěji působila fakta o dětském erotickém byznysu v dospívání nebo pozdější epigenetická klasifikace lidí podle vzhledu, četné vulgarity nebo trefná parodie úspěšných a bohatých, kteří si prostě berou prostor už jen tím, že se smějí daleko hlasitěji než ostatní. Mimochodem, tato scéna, která je předtočená ve stylu late night show, je naprosto brilantní!

Síla Muže z Malty určitě spočívala v otevřenosti, hlasitosti, s níž se v manéži Pechar utkal s démony, jako jsou moc, sex, porno, prachy a maskulinní nadřazenost. Dost možná se utkal i sám se sebou. Šel s kůží na trh nejen částí svého příběhu, ale zapřáhl i všechny svoje talenty, ten taneční nevyjímaje. Kde na světě uvidíte stand-upistu, který dosloví deklamovaný výstup expertním tanečním komentářem? Štěpán dal umělecké versatilitě nový rozměr a také zbořil očekávání, která jsme si s Dekkadancers spojovali. Místo obvyklé parodistické taneční zábavnosti vytáhli z díry za ocas draka, a zatímco s ním Štěpán udatně bojoval, v publiku se zvedaly respirátory a pohoršeně odcházely. Chceme-li, můžeme si připomenout zmiňovanou rituálnost divadla, kdy nás umělec, jako šaman, vezme na cestu do podsvětí a nabídne vhled, který pomůže léčit a uzdravovat. Není to pro každého a stojí to hodně sil. Není divu, že druhý den Štěpán tento trip nedokázal zopakovat a repríza se musela rušit. Ale jedno je jisté – stín, o němž hovořil Muž z Malty, je hluboký a temný. A je třeba na něj pořádně namířit reflektor.

Ještě poznámka na závěr. Indispozice Štěpána Pechara mě opět přivedla k otázce, jak se staráme o ty, kteří podávají na scéně náročné výkony, a jako samozřejmost se od nich očekává, že je budou opakovat. Ve sportu fungují týmy koučů, trenérů, masérů, fyzioterapeutů a nejrůznějších poradců, aby daný sportovec výkon opakovaně zlepšoval, a přitom se cítil v pohodě a zůstal zdráv. V umění se podávají výkony také, ale bez péče. Může se stát, že prostě jednou nebude nikdo, kdo by za nás vstoupil do manéže a pomohl nám prožít úžas a údiv, a tím nás očistit a transformovat.

Psáno z premiéry 30. května 2021, Azyl78.

Muž z Malty

Choreografie a režie: Štěpán Pechar
Asistent režie: Pavel Knolle
Asistent choreografa: Ondřej Vinklát
Účinkují: Štěpán Pechar  
Použitá hudba: Existující nahrávky (Darkside, Queen, Rone)
Světelný design: Karel Šimek
Výprava: Pavel Knolle