Dáma s kaméliemi v černobílých kontrastech

Dáma s kaméliemi (Martin Svobodník, Klaudia Radačovská, Artur Abram). Foto: Ctibor Bachratý.

Autor Lucie Dercsényi

Román Alexandra Dumase mladšího proslavila v baletních kruzích jednoaktová verze sira Frederika Ashtona, který ji uvedl s hudbou Franze Liszta v The Royal Opera House Covent Garden v roce 1963. Klavírní skladby Fryderika Chopina zvolil v roce 1978 John Neumeier pro celovečerní titul Kameliendame uvedený ve Stuttgart Ballet, který v roce 2005 nastudoval soubor Velkého divadla v Moskvě v hlavní roli se Světlanou Zacharovou.

Dáma s kaméliemi se počátkem tohoto milénia objevila i na tuzemských scénách. V roce 2001 ji nastudoval Libor Vaculík s plzeňským baletním souborem, kde zaujala Alena Pešková v roli Marguerite Gautierové. O dva roky později přebírá produkci do repertoáru Státní opera Praha, opět s koláží z opery La traviata od Giuseppe Verdiho. Několikrát se k nastudování tohoto titulu vracel Robert Balogh, který využil upravený Verdiho operní part i pro své poslední přepracování v roce 2015 v Moravském divadle v Olomouci. 

Příběh pařížské kurtizány

Román Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi vyšel poprvé v Paříži v roce 1848 a zůstává jedním z nejoblíbenějších prozaických děl 19. století. Hlavní hrdinka knihy má předobraz ve skutečné osobě, v kurtizáně Marii Duplessiové, kterou Alexandre Dumas ml. miloval a o níž málokdo věděl, že je vážně nemocná.

Kniha začíná Dumasovým líčením dražby majetku zemřelé nevěstky Marguerite Gautierové, kterou vypravěč znal jen od vidění. Ví však o ní, že se každý večer nechávala vidět v lóžích pařížských divadel, většinou se svými milenci. Vždy byla ozdobena bílými kaméliemi, jen pětkrát do měsíce kaméliemi červenými. Pro tento zvyk se jí začalo říkat Dáma s kaméliemi. Na dražbě si autor, a zároveň vypravěč, zakoupil knihu Manon Lescaut, ve které našel věnování podepsané jakýmsi Armandem Duvalem. Díky tomu se pak seznámili, neboť Duval, který se vrátil z ciziny a dozvěděl se o smrti známé pařížské společnice, si zjistil, kdo publikaci koupil. Autor mu ji pak daroval, stali se z nich přátelé a Armand začal Dumasovi svůj příběh vypravovat. Jakkoli šlo o inspiraci skutečnými zážitky, jde v příběhu především o oblíbené téma romantismu: téma kurtizány vykoupené láskou a smrtí.

Marguerite Gautierová je přímo zosobněním rozkoše. Ocitla se v neřešitelně rozporném postavení mezi milencem a bohatým mužem, který si ji vydržuje. Do tohoto vztahu zasáhne postava, která začne tahat za nitky příběhu: otec jejího milence, který kvůli cti rodiny zničí vratké štěstí milenců. Marguerite, která se od určité chvíle stává symbolem oddanosti, pak po otcově zásahu umírá zoufalstvím a recidivou zákeřné nemoci. (Dumas ml. nezvládl poměr se slavnou kurtizánou a opustil ji – otcův zásah je tedy románovou fikcí.)

Velkým triumfem se stala divadelní adaptace románu uvedená v divadle Vaudeville v roce 1852, o rok později slavila úspěch opera La traviata. V letech 1913–1981 vzniklo dvacet filmových adaptací slavného románu.

Dáma v černém

Autoři tanečního zpracování Dumasovu předlohu více či méně přizpůsobují svým záměrům. V Neumeierově zpracování se Margeurite s Armandem seznamuje na představení Manon Lescaut, hře o nešťastné lásce – a právě tento příběh představuje paralelu osudu hrdinů. Proto Marguerite i Armand zmíněné drama vnímají jako předtuchu, výstupy rytíře Des Grieux a jeho lásky se objevují jako souběh toho, co milenci právě prožívají.

Možnosti osobního tvůrčího vkladu využila i Valentina Turcu, která se soustředí na hlavní osu vyprávění, příběh zasazuje do současnosti, vypráví ho jedním dechem, bez přestávky a dodává dění rychlejší spád, jistou strohost a přímočarost. Armand Duval se v brněnské inscenaci neseznamuje s Marguerite v divadle, ale na výstavě fotografií, a tak se ocitáme v čase mobilů, bulváru, snobských večírků a nezávazných známostí.

Už úvodní výjev akcentuje nemoc hrdinky. V počátku prvního obrazu Marguerite sedí v černém spodním prádle na tmavé pohovce, prochází se, pomalu si natahuje punčochy a obléká si jednoduché šaty. Pózuje Gastonovi, fotografovi (v předloze Armandův přítel, jenž se vyzná v pařížské společnosti mnohem lépe než nezkušený mladík) a dostává silný záchvat kašle. Její služebná Nanine přivolává doktora, který přispěchá na pomoc s kyslíkovou maskou a injekcí. Detailně ilustrativní výjev využívá zvýrazněné gestiky a demonstruje záchranu hrdinky především použitím nezbytných zdravotních pomůcek. Až do této chvíle představitelka hlavní role nedostává příležitost k taneční akci. A tento neduh – disproporce mezi taneční a herecko-pantomimickou akcí – se pak bohužel neblaze podepisuje na celé inscenaci prezentovanou jako baletní drama.

Valentina Turcu se snažila maximálně oprostit od romantizujícího oparu příběhu nešťastné zidealizované lásky. Stejně jako autoři kostýmů a scény, i ona se vzdává dobové zdobnosti a estetiky konce 19. století, když dle citace v programu chtěla „očistit postavy od formy a vtělit do nich více podstaty“. V Schubertově hudbě cítila silnou přítomnost smrti a úzkosti a s tímto záměrem také přepracoval a obohatil skladatelovy vybrané opusy Andrei Pushkarev, který k úpravě původních partů uvedl: „K Schubertově skvostné hudbě jsem přidal chladný leitmotiv smrtelného onemocnění s ledovými zvuky klavíru a chmurný zvuk zvonu symbolizující nemilosrdný osud Marguerity.“

Podmanivá klavírní melodie zní již v prvním aktu, bezprostředně po odchodu lékaře, ale její taneční uchopení zůstává nezřetelné, když nešťastná Marguerite jen přechází po scéně. Valentině Turcu se nedaří roztančit emoce, které hrdinka prožívá. Usiluje sice o věrohodnost prožitků hlavních postav, ale právě snaha o maximální zcivilnění jejich projevu odvádí její pozornost od tance samotného. Podstatná část osmdesátiminutové plochy tak patří víceméně statickým výjevům, instalacím tanečníků v devíti obrazech, kdy v černobíle orámovaných scénických plátnech chybí koncentrovanější muzikální a taneční vnímavost. Odchylky od původní předlohy mají své opodstatnění, záměrná zkratka v navazování vztahů a jejich rychlý vývoj dávají baletu spád, ale postrádají bohatší taneční artikulaci.

Skon ve skleněném boxu

V baletu sledujeme aktéry okolo hracího stolu v bordelu (tak je také třetí obraz nazván), kde Marguerite hltá očima Armanda, jehož si předtím všimla na výstavě svých aktů (v předloze mladíkův obdiv zprvu odmítá, vědoma si svého postavení). Hlavním Armandovým sokem je vévoda (Martin Svobodník), žárlivý milenec v nejlepších letech, který si lehkou dívku vydržuje a střeží, rovněž asistuje při jejím kříšení při záchvatech kašle (v románu je vévoda starý člověk, kterému Marguerite připomíná jeho mrtvou dceru; v inscenaci přebírá úlohu všech nápadníků zmiňovaných Dumasem, kteří jsou pro Armanda jablkem sváru). Vévoda pronásleduje svůj idol i na venkov, kde narušuje idylu mileneckého páru a chce Marguerite odvést do Paříže.

Náhle na jeviště vpadnou černě odění muži, s černými brýlemi – vypadají jako neúprosní exekutoři, jedná se ovšem o doprovod pana Duvala, otce Armanda, který rázně a nekompromisně donutí nešťastnou ženu podepsat smlouvu, v níž stvrzuje, že se s jeho synem již nebude stýkat. To se již pomalu blížíme k neblahému konci, přičemž až do tohoto okamžiku (konkrétně v šestém obrazu nazvaným Halucinace) se Armand viditelněji projevil v jedné neoklasicky tvarované variaci využívající důsledněji floorwork a mají s Marguerite za sebou dva delší duety. Ve vypjaté chvíli, kdy Armand zjistí, že ho jeho milovaná zradila, poslouchá z mobilu šanson La vie en rose a sedí zhroucen bez známek života (i pohybu).

Valentina Turcu je podstatně přesvědčivější v režijní práci – rychlé proměny realizuje za pomoci velkého pojízdného boxu představujícího pokoj, v němž hrdinka přijímá ctitele a bojuje se smrtelnou chorobou. Jeho černé orámování a ostře bílé nasvícení dodává výjevům onen avizovaný chlad. Chlad, který představuje zhýčkaná a zhýralá společnost, kdy tanečnice korzují v odvážně střižených šatech a pánové telefonují z mobilů. Láska, která se rodí v části nazvané Galerie mezi velkými světelnými panely zachycujícími torzo ženského těla s květinou, by měla být protipólem duchovně zploštělé, povrchní komunitě. Měla by nás zasáhnout vřelostí a návalem citů, ve finále soucitem nad bezvýchodnou situací, což se úplně nedaří, neboť příliš mnoho hudby a přechodů mezi jednotlivými částmi je vyplněno pojezdy scénických prvků, sbalováním zeleného koberce nebo přecházením tanečníků bez invenčnějšího choreografického vkladu.

Samotná taneční kompozice zůstává skoupá i ve využití klasické techniky, z níž Turcu nakonec evidentně čerpá, ačkoliv měla v úmyslu oprostit se od svazujících forem. Vybírá z její škály několik prvků, které se stereotypně repetují. Zvláště patrné je to v částech, kdy se v partnerské práci často opakuje kombinace: pirueta zakončená v arabesce či jiné póze, následuje zvedačka a zachycení za ruce ve vychýlené ose. Podstatně nápaditější je využití partnerských průpletů Armanda a Marguerite, ovšem při úhledném protáčení baleríny čelem do obecenstva v posledním pas de deux se vytrácí tragický náboj, vyhrocené city se neprojevují v tělesném výrazu tanečníků, kteří zklamání z nešťastné lásky musí vložit především do hereckého výrazu, jak jim udává choreografie.

Představitelka Marguerite Klaudia Radačovská nemá lehkou výchozí pozici zvláště ve finále baletu – dlouhou dobu zachycuje poslední minuty života své postavy bez tance, zůstává opět jen ve spodním prádle uzavřena v pokoji, boxu s průhlednými stěnami, po nichž stéká voda – představující déšť – a Marguerite píše na mokré sklo poslední milostné vyznání. Umírá osamocena, bez přátel, Armanda… (Turcu vynechává konec Dumasova románu, v němž dostává na konci Armand dopis od Marguerite, spěchá do Paříže, ale jeho milovaná umírá dřív, než ji mohl naposled vidět.). 

Balet Dáma s kaméliemi drží konzistenci zhutněné výpovědi zásluhou účinkujících tanečníků. Klaudie Radačovská je křehkou a zároveň protřelou ženou, která se bezhlavě zamiluje, ale vědoma si svého společenského postavení, vzdává se své lásky. Vkládá do role Marguerite maximum empatie pro emoční vypětí, citová a fyzická strádání hrdinky. Arthur Abram v roli Armanda Duvala naplňuje představu pohledného, bezbranného mladíka, kterého si tu Marguerite v podstatě vyhlédla, než by se jeho náklonosti jakkoli bránila. Abram je oporou partnerce v duetech, je sebejistý a věrohodný jak po technické tak výrazové stránce. Tanečníci NdB sice nemají v tomto nastudování dostatek místa pro tanečně propracovanější ztvárnění postav, ale jejich soustředěná interpretace patří vedle syté hudební interpretace orchestru a přísného scénického designu k devízám nové, choreograficky rozdrobené, inscenace.

Psáno z premiéry 6. března 2020, Janáčkovo divadlo, Brno.

Dáma s kaméliemi
Choreografie, režie, dramaturgie: Valentina Turcu
Hudba: Franz Schubert, Andrei Pushkarev
Scéna: Marko Japelj
Kostýmy: Alan Hranitelj
Světelný design: Alexander Čavlek
Videoprojekce: Martin Svobodník
Dirigent: Robert Kružík
Světová premiéra: 6. 3. 2020, Janáčovo divadlo Brno