Daddy and Son – Parkin’Son
Jak se vyrovnat s faktem, že jednu z osob vám nejbližších postihla zákeřná nemoc? Třeba převedením tématu na umělecké pole, v případě tance na jeviště. Toto rozhodnutí učinil italský tanečník a choreograf Giulio D’Anna, když se dozvěděl, že jeho otci byla diagnostikována Parkinsonova choroba. Nezůstalo jen u tématu, do hry byl zapojen přímo sám pacient Stefano D’Anna.
Zhruba v hodinovém tanečně divadelním duetu se divák seznamuje nejen se stěžejními životními momenty v podobě decentně vtipného curricula, kde v případě otce nápadně často dominuje pořizování nových aut (největší diváckou odezvu samozřejmě způsobí koupě nové Škoda Fabie). Počáteční exhibice tělesných proporcí a podobností obou protagonistů – otce a syna vysvlečených do stejných trenek a tílek přeroste v šarvátku, kde násilí nabírá na intenzitě. Dvojice se vzájemně trumfuje, kdo co vydrží, jak dlouho je kdo ochoten snášet bolest, než řekne dost. Utrpení má mnoho podob. Údery a tahání za různé části lidského těla jsou spíše předehrou pro následující taneční pasáž, která je velmi intimním náhledem do jejich pokrevního vztahu.
Duet aktérů v těšné vzájemné blízkosti probíhá ze začátku bez dokončení dotyku. Jakoby jejich těla byla chráněna slupkou, která brání přímému fyzickému kontaktu. Ve vzduchu je cítit napětí a emoce značící znovuobjevenou blízkost způsobenou nevyhnutelným koncem jednoho z nich. Citlivé, jemné a přitom stále s nadhledem. Velmi volné pohybové kreace a partneřinu totiž poté doprovází italský hit popmusic ze 60.let.
Doposud by se dalo nad nemocí mávnout rukou. Jediné, co bylo na otci dosud patrné, byl mírný třes v pravé ruce, přičemž zůstalo utajeno, do jaké míry to byl herecký záměr a do jaké už projev postupující nemoci. Po řečnické otázce otce, zda syn ví, co je to Parkinson se však karta obrátila. Budoucnost otce byla vyjádřena v gradujícím sólu Giulio D’Anna, ve kterém postupně ztrácel vládu nad svým tělem. Nepřestal, ani když otec křičel STOP.
Surovosti a opravd
ovosti zpracování nahrával i hudební doprovod – ticho, tikání hodin, dech či tlukot srdce. Projekční plátno, které většinou jen dolaďovalo atmosféru odrážením barevných palet v závěru, posloužilo jako rodinné album. Společné fotky otce a syna z mládí byly vizuální předlohou pro pohybové ztvárnění.
Závěr se nesl v lehce patetickém modu. Syn si plánoval svou budoucnost, u které bude otec přítomen jako přímý svědek. S každým pomyslným a idealizovaným rokem otec fyzicky sesychal, až skončil synovi v náručí v momentu, kdy si syn předpovídal vlastní skon, u něhož bude otec také přítomen. Je těžké přijmout skutečnost…
Parkin’Son. Citlivé a přitom s nadhledem, smutné a vtipné zároveň, emočně silné. A náležitě potleskem oceněné…
Psáno z představení 24. června 2013, Divadlo Ponec.
Koncept a režie: Giulio D’AnnaInterpreti: Giulio D’Anna, Stefano D’Anna
Světlo, scéna a kostýmy: Theresia Knevel, Daniel Caballero
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu