Cyrano de Bergerac útočí na své protivníky i na vaše city

Cyrano de Bergerac. Foto: Pavel Hejný.

Autor Lucie Dercsényi

Cyrano jako balet

Tanečního zpracování se tak dočkalo i proslulé veršované drama Cyrano de Bergerac od Edmonda Rostanda (1868–1918), jenž se při psaní inspiroval reálným hrdinou Hectorem-Savinienem de Cyrano žijícím v první polovině 17. století. Rostand svou hrou vzdal hold tomuto odvážnému muži s múzickými vlohami, jehož některé životní peripetie se staly součástí dramatu, které mohli diváci prvně spatřit v pařížském Théâtre de la Porte Saint-Martin 28. prosince 1897.

Na taneční scénu Cyrana de Bergerac uvedl Roland Petit (1959) a jednou z posledních verzí je inscenace od Anny Vity premiérovaná v roce 2013 v Německu. V tuzemsku se této předloze dostává pozornosti v letošním roce hned dvakrát, když na jaře pro liberecký baletní soubor Cyrana vytvořil Filip Veverka (recenze zde) a aktuálně původní choreografii Jiřího Bubeníčka přináší Balet Národního divadla Brno v Janáčkové divadle. 

Je to vůbec poprvé, kdy měl Jiří Bubeníček možnosti v tuzemsku nastudovat inscenaci v takovém rozsahu. Jeho oslnivou taneční kariéru jsme mohli sledovat jen zpovzdálí, když hned po absolutoriu na pražské konzervatoři, získal spolu se svým bratrem-dvojčetem Ottou angažmá v Ballet Hamburg za uměleckého vedení Johna Neumeiera a později přesídlil do Drážďan, kde se s obecenstvem v roce 2015 rozloučil rolí rytíře Des Grieux v baletu Manon Kennetha MacMillana. Mnozí si asi rovněž vybaví hostování hamburského souboru v Praze se Snem noci svatojánské a několikero Gala v produkci Les Ballets Bubeníček. 

Jako choreograf si Bubeníček hledal cestu na česká jeviště dlouho, uvážíme-li, že se tomuto oboru věnuje od roku 1999 a jeho portfolio obsahuje tituly Romeo a Julie, Anita Berber, Doktor Živago, Proces, Popelka a Carmen. Jeho prvním baletem pro tuzemský soubor se letos stala hodinová La Strada, kterou vytvořil pro Pražský komorní balet (recenze zde). Další velká příležitost přišla z Baletu NdB, kdy volba padla na Cyrana de Bergerac.  

Svůj širák odhazuji v dáli

Jiří Bubeníček je podepsán nejen pod choreografií, ale ujal se i režie a na dramaturgickém konceptu spolupracoval s Nadinou Cojocaru, která je zároveň autorkou nápaditých kostýmních návrhů. Bubeníček se drží divadelní předlohy, časové osy a dobového zasazení do 17. století. Jestliže příběh se historicky váže na vládu francouzského panovníka Ludvíka XIII., vybrané skladby reprezentují více dobu Ludvíka XIV., tedy periodu 2. poloviny 17. století (kromě Minuetu in G major z Dona Giovanniho W. A. Mozarta). I výtvarné pojetí inscenace toto období respektuje, scénické řešení Otty Bubeníčka v náznaku vystihuje interiéry a exteriéry v tlumených odstínech, díky nimž vynikají zvolené barvy kostýmů, líčení a paruky. 

Kompozice Johanna Sebastiana Bacha, Allesandra Scarlattiho, Georga Friedricha Händela, Jeana-Baptiste Lullyho, Antonia Caldara či Antonia Vivaldiho v živém provedení orchestru pod taktovkou Jakuba Kleckera doprovázejí balet o dvou dějstvích a ve vypjatých momentech zní operní árie v podání pěvkyně Romany Kružíkové. Pár výstupů doplňují úryvky z hry, které deklamuje v přímém vztahu k dané akci herec Vojtěch Blahuta ztvárňující roli Montfleuryho, člena hereckého spolku, jehož v úvodním, snad nejznámějším výjevu, Cyrano zesměšňuje a vyhání ze scény. Následnou potyčku vikomta De Valvert se Cyranem doprovází Blahut citací z Ronsardovy hry, kdy choreograf v samém počátku ukazuje, že recitovaný, veršovaný dialog lze směle doprovodit tanečně-pohybovou akcí, i choreografie se bez textu obejde, neboť v baletu se dá číst jako v knize a v souladu s veršem „svůj širák odhazuji v dáli a s grácií“, tak na jevišti Cyrano samozřejmě činí. 

V prologu čtyři hlavní protagonisté – Cyrano, baron Kristian de Neuvillette, hrabě de Guiche a Roxana – odění do bílého, neutrálního oděvu si vybírají své role. Cyrano sahá po nosu, Roxana po vějíři, De Guiche po kordu. Hra začíná. 

To gaskoňští kadeti jsou

Na jevišti vidíme vrcholící přípravy představení Clorisa, divadla na divadle zasazeného do barokního orámování s roztomilými amorky. Panuje tu čilý ruch, přichází mladý Kristian, zamilovaný do půvabné Roxany, sestřenice Cyrana, jenž ji rovněž miluje. Krásku doprovází hrabě De Guiche, který o její přízeň též velmi stojí. Není sice zcela snadné se ihned zorientovat, kdo je kdo, ale každá z postav dostává dostatečný prostor, aby akce a situace začaly být plně srozumitelné, a navíc vše, co uvádí v obsahu programová brožura, se na scéně skutečně odehraje. 

Bubeníček měl před sebou těžký úkol převést z činohry, filmu i muzikálu dobře známou hru do srozumitelné, ale ne banální taneční podoby. A to se mu podařilo. Dodal dramatu nový rozměr, rozehrál vtip, romantickou strunu nenaplněné lásky gaskoňského šermíře Cyrana, beznadějně zahleděného do Roxany, jíž své city nikdy nedal najevo a ze své lásky se vyznal psaním dopisů za Kristiana, který si sličnou dívku navzdory sokovi hraběti De Guiche, bere za manželku.

Kromě peripetií tohoto milostného kvarteta zasadil Bubeníček do baletu řadu dalších obrazů, které odkrývají Cyranův jemnocit, křehkost i bolest, když vidí, jak jeho velký nos je terčem posměchu a překážkou v lásce. Krásný a dojemný je duet Cyrana s přítelem Le Bretem, jemuž se Cyrano svěřuje se svou zamilovaností. Už v tyto okamžiky do taneční textury plným proudem protéká choreografova invence, fantazie a originalita, která se Shomovi Ogasawarovi v titulní roli a Arthuru Abramovi coby trpělivě naslouchajícímu společníkovi dostává pod kůži. Mužská těla se prolínají, sdílí přítomný okamžik štěstí, byť pomíjivý. Kurážný Gaskoněc navnaděn Roxaniným pozváním si sundává nos alespoň na malou chvíli, zbavuje se toho, co ho dle mínění druhých hyzdí. Drsnost, bonvivánství a provokatérství, jež dává na odiv, není odrazem jeho vnitřního prožívání a vnímání. Je doslova opilý láskou, ulehá na stůl, který před tím Le Bret (A. Abram) roztáčel a on na něm psal milostné vyznání; podlamují se mu kolena a ostré výpady s kordem střídá úlevné spočinutí čelem na zemi, kdy ohnutou zbraň nechává za zády vymrštit do prostoru stejně jako své tělo prostoupené rozporuplnými pocity. 

Takovýchto silných a jímavých okamžiků je v téměř dvouhodinové inscenaci bezpočet a nejde je všechny zachytit během jednoho zhlédnutí. V hlavě mi utkvěla scéna, kdy Cyrano Kristianovi našeptává pod balkonem milostné verše – v zadním plánu jeviště je naistalováno vyvýšené okno, vzadu se schodištěm, po němž Roxana vybíhá nahoru a zjevuje se za odhrnutým závěsem. Trojice interpretů se proplétá, droboučká Anna Yeh sklouzává po tělech svých partnerů, pluje vzduchem, spočívá v náručí, zůstává na chvíli zavěšena za ruce tanečníků stojících na okně a houpe se. 

Bubeníček tvoří s opulencí, sbory, dueta, tria vypracovává do nejmenšího detailu, jeho neoklasické tvarování je zjevně ukotveno v 21. století. Choreografie vyžaduje od tanečníků samozřejmou techniku, přesné provedení, schopnost ponořit se do role a veškerý vnitřní potenciál propojit s náročnými kombinacemi skoků a piruet, s rychlými přechody z přízemních poloh vzhůru, a především s významotvorným odstíněním dynamických proměn frázování. Veškerý pohyb, gesta se podřizují charakterům jednotlivých postav, které k nám skrze tanec promlouvají. A to díky brilantnímu výkonu již zmíněného S. Ogasawary, plně pohrouženého do prožitku role vyžadující techniku a herectví, které tanečník postavě spontánně propůjčuje – Ogasawarův Cyrano dojímá, dráždí a jeho fyzický drajv je v hledišti hmatatelný. I João Gomes v partu Kristiana září se svým elánem, jistě provádí těžké vazby a jeho herectví nepostrádá věrohodnost. 

Co milovala jsem, to nyní dvakrát ztrácím!

Pohybové dráhy se v prudkém tempu vinou po spirálách, velké gesto se poznenáhlu zastaví, zachvějí se ruce, skloní hlava, nastává zklidnění a emoce doznívají, aby opět vzplanuly v plné síle. A tento kontrast je evidentní v celém opusu, udržuje napětí a neustále překvapuje. Bezešvé přechody jednotlivých obrazů dotvářejí kompaktnost jevištního tvaru, do něhož tvůrčí tandem Jiří a Otto Bubeníčkovi a Nadina Cojocaru vložili talent, vkus a dar převyprávět dramatický příběh plný situačních zvratů, ale i komických momentů – vydařená je i scéna z pekárny v bílé dekoraci a kostýmech, v níž personál pod vedením Ragueneaua, rozverně tančeného Jacopem Iadimarcem, připravuje pochoutky, peče chleba (1. obraz 2. dějství). Citace ze hry se využívají střídmě, dokreslují vybrané akce, neboť hlavním výpovědním prostředkem je tady tanec, jehož prostřednictvím divadelní obrazy ožívají ať za živého doprovodu orchestru Janáčkovy opery nebo kytaristy Adama Trunečka sedícího na hrací ploše.

Soprán Romany Kružíkové pak doprovází závěrečnou scénu, v níž Cyrano umírá, a až v tento moment, po patnácti letech od smrti Kristiana na bojišti, kam ho poslal žárlivý a zhrzený hrabě De Guiche, Roxana poznává, kdo je autorem dopisů, jimiž se konejšila v klášteře, kam po smrti manžela odešla. Ona, sestry představené už netruchlí a jako jediné ještě s Dueňou (Adéla Kulíšek) tančí na špičkách. Inscenátor klade na všechny interpretky a interprety značné nároky. Nikoho nešetří, ať jde o sólové či sborové party. Taneční struktura pulsuje v prostoru, sbor je živým a funkčním organismem, mnohdy se na jevišti odehrává více hracích plánů najednou. 

Cyrano de Bergerac Jiřího Bubeníčka je přitažlivý, spektakulární v tom nejlepším slova smyslu. Každý z obrazů vzbuzuje emoce, byť všechny výjevy nemusí být každému intelektuálně srozumitelné. Balet skrývá řadu nuancí vyžadujících vaši pozornost a lze v něm spatřovat i vzkaz, že i život je hravý a nejednoznačný. Jak jinak si vysvětlit epilog, v němž se u stolku opět scházejí Cyrano, Kristian, De Guiche a Roxana, vystupují ze svých rolí a potutelně se usmívají? Cyrano odkládá svůj nos, ale rychle se pro něho vrací. Vždyť bez něj by nebyl oním slavným Gaskoňcem, který v Bubeníčkově baletu útočí na nepřátelský šik i na vaše city.

Psáno z premiéry 27. září 2024, Janáčkovo divadlo, Brno.

Cyrano de Bergerac

Choreografie a režie: Jiří Bubeníček

Dramaturgie, libreto, koncept: Jiří Bubeníček, Nadina Cojocaru

Hudba: Johann Sebastian Bach, Allesandro Scarlatti, Georg Friedrich Händel, Jean-Baptiste Lully, Antonio Caldara, Tomaso Albinoni, Antonio Vivaldi

Dirigent: Jakub Klecker

Scéna: Otto Bubeníček

Kostýmy: Nadina Cojocaru

Světelný design: Jiří Bubeníček, Petr Kozumplík

Asistenti choreografie: Ivan Příkaský, Ivan Popov