Constellations III. –vzpoura Múz

Constellations III. – My Son looking to the Sun (Miřenka Čechová a Never Sol). Foto: Vojtěch Brtnický.

Pomyslného nebe se chce dotknout i inscenace Constellations III. – My Son looking to the Sun. Nesměřuje však k bráně křesťanského ráje střežené sv. Petrem ani skrze psychedelii nemá v plánu sjíždět mléčnou dráhu na slonovi. Hledá boha v sobě, aby se jeho rukou nechala vést do dalších dimenzí a snad se jí podařilo dosáhnout nekonečnosti Universa.

Celkově je trilogie Constellations mnohem více osobní než předešlá práce Spitfire Company a to s sebou přináší i její hlubší intimnost, než na jakou bývají její diváci zvyklí. Ke skutečnému pochopení je potřeba ponořit se do světa protagonistů samotných, ať už jsou, nebo nejsou na jevišti v hlavní roli.

Miřenka Čechová a Markéta Vacovská dlouhodobě fungují jako múzy režiséra Petra Boháče. Jsou živou vizualizací jeho inspirací a nápadů souvisejících s tancem. Nenechají ho klidným. Když se s ním míjejí, hledá se on sám v jiných žánrech, ovšem s tichou radostí se k nim vrací hned, jak jsou mu k dispozici. Vytváří pro ně nová inscenační prostředí, v nichž ony pak existují jako zhmotnělé představy jeho tvůrčích autorských snů.

Ale co se stane, když múzy najednou chtějí naplnit vlastní touhy, sny a fantazie? Když se rozhodnou prožít a vyřešit své vnitřní otázky, najít rozluštění samotné, nespokojit se s tím, co jim bylo uděleno? To pak všem pomůže jen nějaký bůh…

Může být tím bohem třetí žena? Hudebnice Sára Vondrášková aka Never Sol je v danou chvíli ideálním kandidátem, díky své přirozenosti a trochu nenápadné dominanci, s níž určuje emoci a napětí díla. Její hudba je tím, co vytváří v inscenaci ono organické prostředí, nutné pro existenci tanečnic v jevištním prostoru i čase. Vystřídá úvodní a trochu tendenční vodopád slov, který jako pozůstatek osobního zápasu autora (a zřejmě i tanečnic) s vnějším světem odhalil vnitřní tvůrčí nejistotu. Maskoval ji extrovertně zabarvený projev plný pustých řečnických obratů a ironického ponížení všech v něm jmenovaných. A přece se Miřenka Čechová nechce za žádnou cenu pustit mikrofonu. Je stejně zaťatá jako režisér, který ve skutečnosti nikdy neopustí koncept, byť by ztratil původní smysl.

Na druhou stranu právě takový prolog navnadí diváka, aby se nechal unést elektroakustickými vlnami psybientního zvuku. Vítězná hudební opozice vůči verbální snaze zaujmout vyrůstá přímo na jevišti pod rukama Never Sol. Na téhle frekvenci se následně setkáváme i s tanečnicemi. Jejich repetitivní pohybový minimalismus dostává konkrétnější rytmickou podporu, což z něj činí tanec zpodobňující rituální snahu o dosažení změněného stavu vědomí dovolujícího nalézt cestu k jiným dimenzím. Vzhledem k volenému pohybovému slovníku v rámci časování tohoto obrazu se jedná spíše o taneční meditaci, schopnou vyvolat reakci mozku podobnou „high“ stavu. V rámci takové divadelní akce určitě dostačující. Hudba se záměrně postupně proměňuje a přechází do nekonečnosti elektronické džungle. Ve smyčkách je slyšet acid ambient house, minimal tech, downtempo ústící do darkpopu až k náznakům „zenonových“ experimentů.

Tanečnice tančí bez oddychu, aby se zbavily přízemnosti vnitřních i vnějších aspektů, aby se jejich vědomí oddělilo od těla, aby překonaly pomyslnou tíhu zemské gravitace a dotkly se skutečně nekonečnosti vesmíru. Racio Markéty Vacovské už jen z posledních sil drží křehkost emocí Miřenky Čechové, aby nepřekročila galaktické hranice. Krotí její touhu, uzemňuje ji. Východ slunce putující ve tmě prázdného prostoru je jako hvězda nové naděje a stvrzuje, že záměr se podařil. Pohledem do tohoto světla ztrácí i Markéta svůj cool osobní nadhled a skrze své emocionálně vypjaté taneční sólo se rozpadá na tisíc kousků, aby se znovu složila a nalezla v sobě potlačovanou mýtickou nestvůru (snad je to Empúsa, kdo ví). V její podobě znovu prochází svou vlastní osobní evolucí.

Touha Miřenky dostat se za hranice možností sebe sama i svého těla je stále živá. Její tělo se plastickým tancem skoro obtiskuje v prázdném prostoru jako černá tuš při psaní kaligrafických znaků na bílém papíře. Vzápětí se rozpouští a mizí. Oběť k usmíření volaného boha, který už nepřijde.

V přítmí boku jeviště spíše tušíme stálou přítomnost Never Sol, možná ho skutečně nahradila. Na hlavě má helmu s dikobrazími ostny. Antická Echidna dneška o své křehkosti a zranitelnosti ví, ale nedává ji najevo. Střeží sebe i všechno, co ji vytváří, je součástí fikce mýtu o trojjedinnosti božství a síle ženské energie.

Mimo zraky publika, a současně pod drobnohledem kamery, se obě tanečnice připravují na finále. Dostávají v něm své úvodní sémiotické anotaci o rituálních inspiracích a asociativnosti divadelní symboliky, tu popisnost si samy přivolaly. Bílý čtverec na horizontu věčnosti vyvrhává mezi chuchvalci růžovo-stříbrné termofolie dvě bytosti. Možná je to nově zrozená nymfa a zbytky obětiny nebo snad Venuše a Kupido. Jsou součástí odpadu dávných tužeb a přání ze zbytků pečlivě naplánované transformace, již může dokonat jen vítr. Magičnost okamžiku mizí přímo úměrně zvyšování intenzity světla a zůstává pouze pocit absurdity ze zbytečného dárku zabaleného do růžového papíru.

Výpověď obou interpretek pod hudebním vedením Never Sol je intimně osobním vyznáním stejně jako surrealistickým zobrazením vnitřní touhy režijního konceptu autora. Ten zde zakusil svou vlastní „mytologickou“ smrt i znovuzrození. Obraz dětské naivity kontrastuje s manipulativností využívající osobní sílu hrané i skutečné sebejistoty.

Divák musí chtít se na představení naladit, jinak mu smysl celého počínání uniká a v záplavě elektronických zvuků a scénických efektů, kterým vévodí kostýmové zpracování Petry Vlachyňské, se snadno se ztratí. Když nepřistoupí na bizarnost této hry, mohou ho ovládnout i ne zcela příjemné pocity. Výjimečná taneční kvalita obou interpretek, kterou zvuková hra Never Sol ještě násobí, mu však může být zadostiučiněním, pokud mu ke štěstí stačí.

Není prostě jednoduché být divákem Spitfire Company, ale asi to za to stojí. Navíc v tomto tvůrčím případě drží otěže dění Sára Vondrášková pevně ve svých rukou a mění předpokládaný divácký zážitek z alternativního divadla na zážitek z hudby a tance. Podobně jako dýdžejové na tanečních párty nebo industriálních koncertech ovládá atmosféru, časování i sensitivitu prožitku na jevišti, diváka v hledišti fixuje, nenechá ho vydechnout ani mu nedovolí sebemenší únik. 

Spitfire Company se nikdy nebáli nových tvůrčích přístupů, synkreze žánrů a stylů či rezignace na běžné divadelní standardy nebo zborcení diváckých klišé očekávání. Jejich snaha o „odlišení se za každou cenu“ přináší do českého tance originální kreativní osobitost. Na druhou stranu, občas trochu jak na běžícím pásu odhalují ne zcela běžné tvůrčí přístupy, které však v jejich potenciálu nedokážou úplně do maxima vytěžit a tím je pak zametají pod koberec. A přesto znovu a znovu vstupují na tenký led tanečně pohybového divadla a kontroverzí svých produkcí stírají usazený prach z české taneční scény, aby tam mohl napadat nový. Jako právě v případě završení trilogie Constellations.

Psáno z reprízy 26. listopadu 2019, divadlo Ponec.

Constellations III. – My Son looking to the Sun
Režie: smrt autora
Choreografie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová
Hudba: Sára Vondrášková
Hrají: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Sára Vondrášková
Mentální koučink: Petr Boháč
Light design: Pavla Beranová, Jiří Šmirk
Kostýmy: Petra Vlachynská
Zvuková konzultace: Martin Tvrdý
Premiéra: 25. 11. 2019