Cirkopolis I: S hlavou v kýblu a závažím v rukách

Girevik. Foto: David Konečný.

Autor Hana Strejčková

Der Lauf

Letošní festivalový vizuál čili obrázek, co okamžitě naskočí zpět na mysl, s největší pravděpodobností ovládl muž s kýblem na hlavě. Signifikantní obraz (nejen) belgické inscenace Der Lauf se propsal do paměti hodně hluboko, obzvlášť díky mnoha asociativním paralelám, od aktivistických výzev po surrealismus ve výtvarném umění. Celek (díky doslova vrstveným šílenostem) mohl volně odkazovat k přiznané inspiraci z filmu The Way Things Go autorů Petera Fischliho a Davida Weisse z roku 1987, v němž byly ve skladišti řetězovou reakcí na principu kuličkových drah exponovány předměty. Předložený svět mi také připomínal kompot podivuhodností v hořkoslaném nálevu s nádechem mysteriózní Lynchovy filmové poetiky. Svůj počin tvůrci koncipovali jako řadu odvážných pokusů, u nichž se ani častým opakováním nedala zaručit absolutní dokonalost provedení nebo úspěch korunovaný vybalancováním situace. 

Představení se odehrávalo na středovém podlouhlém jevišti. Publikum sedělo na tribunách jakoby podél vozovky. V ústí vyvýšené obdélníkové platformy seděl muž s hlavou překrytou kýbly a vyčkával na signál spuštění představení. Když řady ztichly, povstal a vykročil po bílé vodicí čáře vpřed, aby se však brzy zastavil. V tom „Králík“ (technik a supervizor v kostýmu plyšového králíka) uvolnil lano a rozpohybované předměty rázem převzaly dočasnou nadvládu nad statickým člověkem. První minuty předestřely, že půjde o princip, kdo s koho a jak neuvěřitelně z toho. 
S postupujícím děním se v prostoru mísila křehkost s tuhou tíhou, například talíře rotovaly na hrotech kovových prutů, skleněné poháry podpíraly cihly, a navíc z hlediska performerů se vše odehrávalo naslepo, tj. hmat v sepětí se sluchem namísto vědrem zacloněných očí vyhodnocovaly vstupní vjemy. 


Jednou z mála jistot byla vzrůstající křivka napětí mísená s diváckým údivem, a jistě i obdivem. Nepřetržité rozvíjení vztahových protikladů v podobě dvoj- i trojstojů nesourodých objektů postupně zavdávalo podnět k aktivní divácké spoluúčasti. Teprve rozložení zodpovědnosti mezi hrací plochu a sedadla, kdy jedna strana má v rukách moc manipulátora a ta druhá zrak, vedlo k příjemnému paradoxu, a to prodloužení udržitelné pomíjivosti balančních prvků předmětů. 
Konkrétně, klíčový performer a žonglér Guy Waerenburgh jako první hlavní číslo, poté co mu kolem hlavy v kýblu dorotovaly šampusky a jiné na pohled ne zcela bezpečné věci, rozehrál tradiční varietní výstup s talíři. Konzervativní však do chvíle, než publikum pochopilo, že bez hlasové asistence bude na zemi více střepů než porcelánu v točivém pohybu. Osmělování věkově smíšeného publika narůstalo přímo úměrně počtu pádů a roztříštění. Díky divadelní konvenci „tiše pozorovat“ tak byly zcela jednoznačně první talíře odsouzeny k smrti nárazem do pevné podlahy. 
Zatímco zde stoupala křivka úspěšnosti vzhůru, u dalšího „čísla“ postaveného na vyrovnávání rovnováhy objektů na zavěšeném stolečku vyvrcholila veškerá snaha navzdory chvilkovému impozantnímu vítězství člověka nad hmotou v totální objektovou destrukci. Zde již dvě postavy v identickém kostýmu, v podstatě dvojníci s kýblem na hlavě, trumfovaly jedna druhou ve stavbě pyramidy. Fascinující nadstavbou byly herecké reakce, které dávaly dokonce zapomenout, že ani jedna nevidí a slyší přes kovovou stěnu. Gradace hravosti mířila během představení do nepředvídatelných končin, včetně doslovného směrování hlavně pušky (v rukách osoby s kýblem na hlavě) na nafouknutý balónek a výstřelu.  

Umělci vytěžili dlouholeté zkušenosti s objektovou manipulací, prokázali hluboký cit k situační komice a porozumění publiku. Jejich zpracování našlo míru oslavně přijatelné nadsázky, kdy každý nesmysl se stal pilířem k přemostění od reality do zábavného labyrintu nonsensu.

Girevik 

Závažím zatížený archetyp siláka odlehčil svým uměleckým zpracováním Roman Škadra. Pracoval na dřevěné čtvercové ploše, kterou doplnil o bytelný stůl, na kterém jako na dílenském ponku rozehrával hru o manipulaci s váhou a zvuky. I doplňkové rekvizity ve střídmém počtu využíval velmi funkčně, například tyč s háčkem pro seskupování a přemisťování závaží či rudé lodičky v pánské velikosti jako paralela k chůzi na závaží, nebo obyčejný provázek s překvapením na svém druhém konci. 


Po celé představení se s mimicky neměnným výrazem vrhal po svých kettlebells jako příručních nezbytnostech, bez nichž by se snad i cítil jako nahý. Objev zemědělské pomůcky coby posilovacího náčiní spadá do hluboké minulosti, slovenský žonglér k nim však našel osobitý vztah a způsob nejen doslovného uchopení. Se zjevně vžitou technikou se s nadhledem sobě vlastním odklonil od rutinního rytmického pohupování za účelem vyztužit svaly, ale opřel se o výkyvy z tempa a napínání času, o limity své fyzické zdatnosti a fyzikální zákony. Díky tomu s asociativní otevřeností předestřel lidský zápas s hmotou poplatný jakékoli době. Svůj opětovný sisyfovský postoj k námaze (viz první sólo Absurd Hero uvedené v roce 2021 na festivalu Letní Letná) rozvinul v tvůrčí pouť postupného vyčerpávání tělesných sil. Girevik se stal vizualizovaným výstupem na vrchol vyšťavení.  

Psáno z festivalu Cirkopolis, který se konal v Praze ve dnech 11. až 17. 2. 2024. 

Der Lauf

Autoři a performeři: Guy Waerenburgh, Edouard Cuvelier, Julien Lanaud (nebo Juliette Delfosse či Paul Roussier)
Supervize: Éric Longeguel a Bram Dobbelaere
Světelný design: Julien Lanaud
Produkce: Les Vélocimanes Associés a Le Cirque du Bout du Monde 

Girevik

Tvorba a interpretace: Roman Škadra
Spolupráce: Benjamin Richter, Aleksandras Lempertas
Kettlebell Coach: Frank Kraft
Supervize: Benjamin Richter, Darragh McLoughlin, Clausio Stellato
Konstrukce scény: Tomasz Bajszarovicz
Produkce: Anna-Katarina Andrees, Ute Classen

Představení vzniklo v rámci rezidenčního programu CIRQUEONu – Centra pro nový cirkus. Projekt se uskutečnil za finanční podpory programu Národní plán obnovy.