Britská baletní tradice opět v českých kinech

Lauren Cuthbertson a Federico Bonelli.

Autor Petra Dotlačilová

Přenos byl zahájen dokumentem (pouze v angličtině) o vzniku dnes již legendární verze shakespearovského příběhu, která se poprvé objevila na první londýnské scéně v roce 1965. Je zde popisován proces „stavění“ baletu, mluví se o choreografu MacMillanovi (1929–1992), jeho pojetí příběhu o mladých milencích a také o zajímavých okolnostech první premiéry. Choreograf totiž balet vytvářel přímo na tělo tanečníkům Lynn Seymourové a Christopheru Gableovi. Již v létě 1964 bylo hotové balkonové pas de deux, natočené kanadskou televizí, a během podzimu vznikal celý balet v hlavních rolích se stejnými interprety. Na poslední chvíli ale vedení divadla rozhodlo, že premiéru musí tančit Margot Fonteynová s Rudolfem Nureyevem, jelikož slavná jména zajistí senzaci a bohaté tržby pro divadelní pokladnu. MacMillan údajně toto rozhodnutí nesl těžce, poprvé za svou kariéru se střetl s divadelní politikou. Nicméně očekávání se naplnila a pár Fonteynová–Nureyev sklidil neuvěřitelný čtyřicetiminutový potlesk a čtyřicet tři opon.

Od premiéry MacMillanova Romea a Julie uplynulo již padesát let, během nichž se stal stálicí v repertoáru Královského baletu a jednou z nejoblíbenějších inscenací z Prokofjevova díla. Na scéně Covent Garden se v ní vystřídalo několik generací skvělých tanečníků, naposledy jimi byli Lauren Cuthbertsonová a Federico Bonelli, které mohli diváci Bia Oko sledovat v záznamu z 22. března 2012 (tehdy proběhl živý přenos z Londýna). Jednalo se tedy o poněkud starší představení, navíc dostupné na DVD, čímž se ztratilo kouzlo přímého přenosu či záznamu nového obsazení... Na druhou stranu si české publikum mohlo alespoň připomenout taneční mistrovství Lauren Cuthbertsonové, jejíž kariéru neustále pronásledují nemoci i zranění a v této sezoně ji na jevišti pravděpodobně nespatříme.

Kenneth MacMillan pojal svůj balet velice výpravně: bohaté kostýmy a scéna Nicholase Georgiadise, inspirované italskými renesančními malíři a architekturou, nás přenášejí do Verony 14. století, nechybí zde velkolepé sborové scény a mečové souboje. Cílem bylo zobrazit majestát patricijské společnosti, v níž rodoví vůdci vládnou pevnou rukou, a osud všech je předem daný. V kontrastu s touto silou a velikostí vystoupí do popředí zranitelnost mladých milenců a na diváka dopadne téměř hmatatelně neřešitelnost celé situace a tragický konec, který je nevyhnutelně čeká.
 
Romeo není jen zamilovaným snílkem, ale taky trochu rošťák a Ital Federico Bonelli jeho charakter zosobňuje dokonale. Když v prvních scénách baletu pronásleduje vznešenou Rosalinu, hraje jí sice na loutnu serenády, na tváři má ale šibalský úsměv. Po jeho neúspěchu u Rosaliny se Mercucio a Benvolio snaží svého přítele rozptýlit a nalákat ho na radosti života, které jsou zosobněné v trojici prostitutek. Ty se stávají ústředními postavami scény na náměstí, kde svými vyzývavými tanci a koketerií přitahují muže a pohoršují ženy. Přestože v jiných inscenacích bývá Romeo v této situaci pasivnější, zde se s chutí zapojuje do laškování s lehkými děvami a svým temperamentem strčí do kapsy i Mercucia, jehož tančí Alexander Campbell. Ten se nezdá na Mercucia herecky dostatečně vybaven, a jeho role v baletu je tudíž málo výrazná, i když Campbellově technice a obdivuhodné hbitosti nelze nic vytknout. Benvolio Dawida Trzensimiecha naopak moc příležitostí k vyjádření nemá, ale dostává alespoň dostatek efektních tanečních variací, ve kterých se může blýsknout.

Scéna na náměstí je velmi živelná, výstupy různých postav se navzájem prolínají a tance jsou velice rychlé a technicky náročné, i když se MacMillan vyhýbá tanci na špičkách a konvenčním pózám. Naopak, díky využití charakterního tance plného skoků a jednoduchých zvedaček působí tato scéna přirozeněji. V následujícím bojovém střetu, rovněž velmi realistickém i dramatickém, se objeví také Tybalt v podání Benneta Gartsida, jenž svou postavu pojal jako typického „záporáka“, což zvýrazňuje bradka a zamračený pohled.

V souladu se společenskými rozdíly je plesová scéna v domě Kapuletů přesným opakem k výjevům pouličního veselí. Tanec je majestátní, v přesně daných formacích a s naprostým minimem pohybu, choreografie sestává z několika málo kroků, otoček a pokleknutích na kolenou. Hrdé držení hlavy a dekorativní port de bras jsou ztělesněním společenského statusu. V tomto prostředí se nenápadně zjeví Julie, poněkud nesvá z toho velkého světa, jehož má být součástí. Její bezstarostný a lehký tanec je v tíživém prostředí brokátového majestátu zjevením a rázem se stane Romeovým novým objektem touhy. Julie se s novými pocity vyrovnává složitěji, nikdy dřív nic takového nezažila. V jejích gestech je váhání a přitom skoro dětská radost.

V balkonové scéně na konci prvního jednání mladí hrdinové konečně dostanou prostor, aby naplno rozvinuli svoje city. A MacMillan pojal jejich duet skutečně mistrovsky: na pět minut je divák absolutně pohlcen příběhem. Podmanivost spočívá především v přirozenosti výrazu a v jednoduchých gestech. Lauren Cuthbertsonová na začátku stojí na balkoně a s mírným úsměvem vzpomíná na Romea, když on se zjeví v zahradě. Kouzlo okamžiku a fakt, že jsou konečně spolu sami, je oba pohltí a oni stojí nehnutě několik vteřin a dívají se na sebe. Moment zastavení je jedním z nejsilnějších divadelních principů a v tomto případě funguje dokonale. Stejně jako jednoduché držení za ruce, postupné nesmělé sbližování, kdy jsou partneři na konci každé pózy vždy o něco blíže polibku, až nakonec scéna vyvrcholí skutečným políbením. Bonelli a Cuthbertsonová jsou dokonalými interprety svých rolí: on je trochu dychtivý a nedočkavý, při setkání s Julií ovšem objevuje nové pocity; ona je zosobněním jemnosti a krásy, se kterou se musí jednat opatrně. Oba tanečníci své role plně prožívají a skutečně vypadají, jako by patřili k sobě. 

V druhém jednání nabírá děj rychlý spád a Julie převezme iniciativu: ona domluví tajný sňatek u otce Lawrence, zuřivě se brání dohodnutému svazku s Parisem a nakonec vypije lektvar, který ji uvrhne do spánku podobného smrti. V jejím tanci a výrazu se objevují nevídané odhodlání a síla, psychologicky je role velmi detailně propracovaná. Naproti tomu Romeo vinou nešťastných náhod ztrácí půdu pod nohama: ve sporu s nepříčetným Tybaltem ztrácí Mercucia a vzápětí ze vzteku zabíjí Tybalta, čímž přichází o veškerou naději na usmíření obou rodů. Od této chvíle je neustále pronásledován výčitkami a v jeho výrazu se usadí utrpení.

S rostoucím počtem mrtvých na scéně se stupňuje i tíživá atmosféra, která vyvrcholí obrazem v rodinné kryptě Kapuletů. Je to ohromná kamenná stavba, další symbol majestátu, uprostřed leží drobná postava v bílých šatech – scénografie je opět natolik sugestivní, že divákovi běhá mráz po zádech. Příchod Romea a způsob, jakým zavraždí Parise truchlícího v hrobce, je začátkem konce plného zoufalství. To je nejlépe znázorněno duetem Romea s „mrtvým“ tělem Julie, kdy se ji marně snaží přimět k sebemenšímu pohybu. Její tělo ale jen bezvládně vlaje vzduchem a padá na zem. Nakonec ji pokládá zpátky na katafalk a pije jed, jehož účinky se dostaví okamžitě, aniž by spatřil, jak se Julie probírá. Na ni tak padá i poslední rozhodnutí, že bude raději následovat Romea ve smrti, než aby žila bez něj. V posledních minutách se již netančí, choreograf nechává průchod zoufalství postav pouze gesty a výrazem, který mluví za vše.

Romeo a Julie Kennetha MacMillana je jedním z nejdůležitějších děl britské choreografické tradice 20. století ve vytváření narativních baletů a i po padesáti letech má sílu, která mnoha současným inscenacím chybí. Některým divákům dnes může vadit „staromódní“ velkolepá scénografie, těžké kostýmy a velké davové scény, nutno ale dodat, že nic z toho příběh nezpomaluje ani neodpoutává pozornost od toho podstatného. Naopak, jak již bylo výše řečeno, monumentální scéna zvýrazňuje zranitelnost hlavních hrdinů a sborové scény jsou vždy pestře roztančené, takže publikum nemá šanci se nudit. Přestože choreograf nevynechává skoro žádnou z postav Shakespearovy tragédie, děj má spád a není zdlouhavý. A především, hlavní důraz je kladen na emoce mladých milenců, což je nadčasová hodnota tohoto díla, které tak může skrze dobré interprety promluvit ke každé generaci.

Psáno ze záznamu představení 11. ledna 2015, Bio Oko.

Romeo a Julie (záznam představení z 22. března 2012)

Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie: sir Kenneth MacMillan
Scénografie a kostýmy: Nicholas Georgiadis
Dirigent: Barry Wordsworth Hraje: Orchestr Královské opery
První premiéra: 9. února 1965, Covent Garden