Bolero & Carmen – Evropská kvalita na hanácké scéně

Bolero. Foto: Serghei Gherciu.

Autor Kateřina Šalounová

O narcismu v každém z nás

Záměrem choreografa Riccarda De Nigrise bylo v Boleru sdílet s diváky společenský jev a nechat je prožívat si jej po svém. Na rozdíl od druhé části baletního večera nevypráví příběh, ale zkoumá narcismus jako současný sociální a kulturní aspekt společnosti. A to jak jeho toxickou a patologickou, tak i jeho zdravou, sebevědomou polohu sebelásky.

Riccardo De Nigris přenesl svou kompozici zřejmě v totožném choreografickém konceptu, s vlastním scénografickým a kostýmním řešením ze svého posledního působení v rakouském Augsburg Ballet. K Ravelovu highlightu přidal elektronickou skladbu Massima Margarii, která je založena jednak na dominantním beatu, jednak na anglicky mluveném slovu – nejprve plynoucím, posléze zadrhávajícím, aby do něj mohlo postupně vnikat Ravelovo obsedantní hudební téma.

Narcismus je ve vizuální složce zhmotněn sytě žlutooranžovou barvou kostýmů připomínající právě onu okrasnou cibulovitou rostlinu, která získala jméno po řecké mytologické postavě Narkissa. Ten prý trávil čas sledováním svého odrazu na hladině studánky. Tak dlouho se nad ni nakláněl, až se utopil, a jeho tělo pak bylo proměněno v žlutý květ narcisu. Tento mytologický motiv choreograf několikrát připomněl, když nechal tanečníky přistupovat k lesklé forbíně jeviště a nahlížet do ní jako do vodní hladiny. Někdy zvědavě, jindy s potěšením, skupinově synchronně i kanonicky.

V druhé části známé skladby, spolu s gradujícím hudebním motivem, který se opakuje celkem osmnáctkrát, se vyjevuje postava Narcise v sebestředné podstatě. Každý tanečník se stává Narcisem, ale zároveň znovu a znovu objevuje sám sebe jako součást skupiny. Kontrast mezi narcistou a skupinou spolu s hudbou zesiluje, až rázem končí Narcisovým skonem v kleci. Scénograficky si totiž De Nigris v interpretaci omezeného hrdiny vypomohl lany ve tvaru čtverce, visícími ze stropu dolů až na jeviště. Tento tvar je násoben i světelnými čtvercovými štychy, které rámují sebestřednost každé postavy a potažmo každého z nás.

Spolu se změnou hudby se obměňuje i kostým, interpreti se vysvlékají z oranžových sak a obnažují se v tělových trikotech potetovaných černými kvítky. Ravelovy hudební vlny se vpisují do struktury choreografie, když tanečníci opakovaně v posloupnosti dodržují pravidelné intervaly a provádí stejné sekvence pohybů (například boční vlny trupu v párech stojících za sebou nebo paže udávající směr).

De Nigris předvedl, že je mistrem prolínání klasické taneční techniky se současnými trendy. Prvky klasiky střídají současné pohybové novotvary v rytmických kontrastech, které udržují diváka neustále v plné pozornosti. Jednoduchá gesta nejsou popisná, prolínají se s torzemi trupu a izolacemi ramen v naprosté souhře skupiny, jejíž propojení se proměňují v řady, páry, kruhy, čtverce v nejrůznějším kontrastním postavení vůči jedinci, páru či jiné skupině.

Patologické sebezkoumání „já“ je symbolicky zvýrazněno v levé části zadního plánu jeviště, kde sledujeme zpomalené detaily právě odtančených sekvencí pohybů. Výjevy fungují jako neustále živá vzpomínka na jedinečnost, jejíž důležitost postupem času zesiluje. Škoda jen, že se De Nigrisovi nepodařilo udržet kontinuální pohybovou gradaci adekvátní Ravelovu mohutnému závěru. Nicméně choreografův deklarovaný záměr, pobízet tanečníky k posunutí tanečních hranic a pohybového stylu, se naplnil.

Strhující inscenace v puristickém designu

Carmen ve druhé půli večera vystavěl Giorgio Madia především na dramatické hudební tektonice, na emotivním a strhujícím výkonu všech tanečníků a scénografii s nádechem rafinovanosti proslulého italského designu. Inscenace je založena na základním, obecně známém narativu o archetypu ženy vamp, která si do sytosti užívá vášnivé lásky a za svou svobodomyslnost nakonec zaplatí smrtí.

Titul nemá snadnou pozici, jelikož přichází v momentě, kdy v repertoáru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě dominuje oceňovaná Carmen choreografa Jiřího Pokorného. Tamní titulní role Natalie Adamské byla podle recenzí spojením technické suverenity s něžností a křehkosti a zranitelnosti se svůdností a bojovností (recenze zde). V Olomouci je ale Carmen pojata jinak.

Zde dostala příležitost tančit hlavní roli doposud sborová tanečnice olomouckého ansámblu Beatriz Jimeno Santos. Z její Carmen prýštila smyslnost a nespoutanost až na druhý balkon. Santos zaujala nejen pohybovým rozsahem, ale i rusou hřívou a svobodomyslností pohybu. Choreograf její titulní postavu mimo jiné formoval mnohými gestickými detaily, jako například zdviženým prostředníčkem během líbání s Donem José.

V zásadě však inscenační tým postavu Carmen zformoval na principu proměnlivosti chameleona, a tak její charakter osciluje mezi ležérností a výbušností, svůdností a odporem. Po křehkosti, něžnosti a zranitelnosti není ani stopy. Carmen je dračice, kterou zastaví až smrt, jejíž ztvárnění vévodilo celému představení.

Don José tělo Carmen vší silou odstrčí na zadní plán jeviště, kde jsou již za scénou připraveny pomocné ruce, které ji zachytí a vyzvedávají do vzduchu. Rozcuchaná a uplakaná Carmen s vyjeveným výrazem ve tváři visí nad zemí jako ukřižovaný Ježíš Kristus. Don José se ve vší hrůze a šílenství z nastalé situace snaží před vším schovat pod jejími šaty.

Na rozdíl od první půlky večera, Carmen doprovázel živý orchestr, který vytříbeně instrumentovanou, dynamicky bohatou partituru plnou zvratů a známých melodií se španělskou atmosférou rozezněl s premiérovým zanícením. Ščedrinova třičtvrtěhodinová adaptace Bizetovy opery byla původně zkomponována „na tělo” jeho ženě, tanečnici Maji Plisecké. Tato skutečnost se odráží ve struktuře skladby, v jejím členění jednotlivých motivů a v jejich opětovném spojování do hudebních novotvarů, které nabízejí choreografovi mnoho tanečních podnětů.

Podobu inscenace zásadně ovlivňuje scénografické řešení italského scénografa, kostýmního výtvarníka a vizuálního umělce Domenica Franchiho. Jeviště obehnal ze tří stran prostupnou, vysokou a měkkou stěnou, která je tvořena bílými svislými látkovými pruhy, napnutými mezi podlahou a stropem jeviště. Toto puristické a zároveň rafinované scénografické řešení podporuje nasvícení podlouhlých zářivek a zvýrazňuje nespočet působivých a efektních choreografických detailů i velkoformátových pohybových ploch. Například počáteční vstup tanečníků na jeviště předznamenávají pouze natažené paže s dlaněmi otočenými vzhůru, symbolicky odkazující k hlavnímu tématu díla, ke svobodnému, až hédonisticky pojatému způsobu života. Madia scénu využil maximálně. Například Escamiliův příchod vyřešil artisticky, když jej nechal proskočit parakotoulem otvorem ve stěně, na pár vteřin roztaženým. Choreografie strhne diváka čitelným, moderním a funkčním vizuálním řešením, včetně barevného odlišení hlavních postav od sboru. Nechybí nahota, černě zamaskované tváře postav Býka a Osudu, rámujících a komentujících dějovou linku. Divokost a nespoutanost Madia podtrhnul proskakováním tanečníků z jeviště do zákulisí a naopak, drobnými detaily naznačujícími španělský tanec (ruce pohybující se jako kastaněty, rytmické podupy) i sborovými scénami, které živelně zvýrazňovaly charakter titulní postavy. Ženský sbor společně s ní rozvlňoval dlouhé vlasy, jindy zase ten mužský pomalu postupoval stranou v řadě zády k divákům, přičemž Carmen proklouzávala mezerami mezi tanečníky, pokaždé jinak, aby nakonec dala okázale najevo své momentální znuděné a rozladěné rozpoložení. Don José líbá Carmen, i Michaelu v nesmírně obtížném postoji, v záklonu v hluboké druhé pozici, v níž se dvojice protáčí.

Celkový dojem mírně narušila občasná trivialita gest ve druhé části, jako by měl choreograf potřebu situaci doslovovat a vypomáhat samotnému tanci například siláckými gesty Escamilia, anebo už si nevěděl rady v případě tanečně ploché bezradnosti zhrzené Michaely.

I přes tyto drobné výhrady jsou Carmen v kombinaci s Bolerem pro moravské publikum výjimečnou taneční vzpruhou. Vášnivá Carmen nabízí emotivní naraci, Bolero naopak pohlíží na sebestřednou narcistní povahu člověka z mnoha úhlů pohledu, experimentálně, až s výzkumným záměrem. A obojí se skvěle doplňuje. 

Psáno z premiéry 14. dubna 2023, Moravské divadlo v Olomouci.

Bolero & Carmen

Bolero
Libreto: Riccardo De Nigris
Choreografie, režie, light design a kostýmy: Riccardo De Nigris
Scéna: Felix Weinold
Asistent choreografie: Duilio Ingraffia
Projekce: Alexandra Ženatá

Carmen
Libreto: Giorgio Madia
Choreografie, režie, light design: Giorgio Madia
Hudební nastudování: Tomáš Hanák
Scéna a kostýmy: Domenico Franchi
Asistent choreografie: Duilio Ingraffia