Balet v kině: Černo-bílý večer s León a Lightfootem

Další živý přenos z haagského Nederlands Dans Theater proběhl těsně před Vánoci a dějištěm v Praze bylo opět kino Aero. Na programu byla tentokrát díla známého choreografického dua a zároveň manželského páru Sol León a Paula Lightfoota. Bývalí tanečníci NDT a následně choreografové kráčející ve šlépějích Jiřího Kyliána jsou již proslulí svým čistým stylem, smyslem pro humor a choreografiemi, jejichž název začíná vždy písmenem S. Paul Lightfoot je zároveň od ledna 2012 uměleckým ředitelem Nederlands Dans Theater. Jak je již u živých přenosů zvykem samotnému představení předcházely pohledy do kuloárů a hlediště divadla v Haagu, díky nimž mohl i český divák zblízka nasát atmosféru v sále. Na programu složeného večera byly tři choreografie rozdílného žánru, ovšem stále ve stejné černo-bílé estetice. Každému dílu pak předcházela černo-bílá zpomalená projekce s motivy dané choreografie. Jako první se soubor NDT I představil v komickém dílku SH-Boom z roku 1994. Pestrá hudební koláž swingu, tanga, španělských rytmů a různých evergreenů 30. a 40. let podkreslovala milostné škádlení třech párů a jedné rozdvojené osobnosti. Kostýmy byly rovněž laděny v duchu daného období, muži tančili pouze v bílém spodním prádle a podkolenkách, tanečnice byly oděny v dlouhé černé šaty upnuté až ke krku. SH-Boom byl dynamický sled komických scén jako například dialog muže a „ženy“ v podání jednoho tanečníka oblečeného v napůl černý a napůl bílý smoking. Choreografické duo zde předvedlo, že umění legrace na jevišti jim není cizí. Další dvě díla se již nesla v temnějším duchu a obě byla doprovázena minimalistickými skladbami Philipa Glasse. Choreografie Shoot the Moon, která byla oceněna taneční porotou VSCD za nejlepší taneční produkci sezony 2005/06, se opět zabývá vztahy mezi mužem a ženou, nálada je ale vážnější. Otočná kulisa dělí jeviště na tři pokoje vyzdobené výraznými černobílými tapetami ve viktoriánském stylu. Ve stejných barvách jsou opět laděny jednoduché splývavé kostýmy postav. Jak se stěny pokojů otáčejí nahlížíme do jednotlivých příběhů, ty se ale díky dveřím a oknům, které spojují pokoje, postupně začnou prolínat. Osudy postav jsou vyjádřeny v náznacích a přesto srozumitelně, intimní a velmi důmyslné svícení hrající si s průhledy a Glassova hudba dotvářejí poetickou a zároveň tíživou atmosféru. Závěrečná choreografie Same Difference je podle tvůrců samých dílo o egu, jeho síle a projevech, které jsou u každého jedince jiné. Druhým výrazným prvkem díla je mluvení tancem. Jeviště zaplnilo šest individualit, které se ovšem zřídka ocitly ve vzájemném kontaktu. Každý nechal spíše průchod svému vlastnímu egu. Jak již bylo předesláno, zvuková a mluvená složka hrála v představení významnou roli: tanečníci skutečně doprovázeli téměř každý svůj pohyb nějakým zvukem či slovem, výjimkou nebyly ani delší monology v různých jazycích, jelikož NDT má tanečníky ze všech koutů světa. Další výraznou výrazovou složkou byl kromě pohybu samotného výraz obličeje a grimasy. Na rozdíl od předchozích děl v choreografii Same Difference nešlo ani o náladu, ani o příběh. Tématem byly postavy a jejich osobnosti samotné. Přestože se tentokrát jednalo o práce jednoho autora (autorů), skladba choreografií byla pestrá a různorodá. V jejich tvorbě je vidět, že kromě vynikajících tanečních výkonů je důraz čím dál tím více kladen i na hereckou stránku v interpretaci, což dílům dodává na hloubce. Přesto je to i z estetického hlediska stále krásná podívaná. Prosincový večer ukázal soubor NDT I v tom nejlepším světle. Psáno z živého přenosu 20. prosince 2012 v Kině Aero.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: