Balet Červený a černý v zajetí technických obtíží

Červený a černý (Gaëtan Pires). Foto: Martina Root.

Autor Barbora Truksová

Premiéra každé inscenace je pro divadelníky malou noční můrou. Přijmou titul diváci? A co kritika? Nepokazí se technika? V případě nejnovějšího počinu Divadla Josefa Kajetána Tyla, které uvedlo balet Červený a černý v choreografii maďarského tvůrce Youriho Vámose, se naplnily ty nejhorší scénáře. Terpsichoré se v premiérový večer otočila k plzeňskému souboru zády, neboť potíže s reprodukovanou hudbou výrazně ovlivnily výsledný dojem.

Představovat českému baletnímu divákovi Youriho Vámose je jako nosit sovy do Athén. V Praze stále můžeme vídat velmi populární verzi oblíbeného titulu Louskáček – Vánoční příběh, v minulosti také Othella, Romea a Julii či Spící krasavici – Poslední dceru cara, v Ostravě Sen noci svatojánské a Carminu Buranu, brněnští diváci se mohli těšit z Coppelie z Montmartru či Lucidora a Arabelly. I na dalších scénách se Vámosovy choreografie objevily na gala představeních či v rámci komponovaných večerů. Plzeňští tanečníci dostali příležitost vyzkoušet si Vámosův pohybový slovník teprve nyní.

Maďarský choreograf si s oblibou vybírá literární či dramatické předlohy a je otázkou, zdali je obsáhlý Stendhalův román jako pretext baletní inscenace optimální. Tvůrcům se nepodařilo vystihnout jeden ze základních (a titulních) motivů literární předlohy: kontrast mezi vojenskou – revoluční – a kněžskou – duchovní – životní etapou hlavní postavy, chudého, avšak ambiciózního Juliena Sorela (Gaëtan Pires). Jeho charakter se zploštil na bezskrupulózního člověka, který využívá svých kontaktů i úspěchů u opačného pohlaví k dosažení vytyčených cílů. Výběr tohoto titulu působí zvláštně i z dramaturgického hlediska, neboť podobný motiv a do jisté míry i způsob narace a scénického zpracování jsme mohli vidět také u Manon Filipa Veverky či ve Slečně Julii Libora Vaculíka.

Červený a černý (Gaëtan Pires a Andronika Tarkošová). Foto: Martina Root.

Červený a černý je převzatou inscenací, pod názvem Julien Sorel ji choreograf vytvořil pro dortmundský balet již v roce 1988. Zub času se na dílu podepsal, patří ke slabším Vámosovým titulům, které mohl český divák vidět. I zde se objevuje jeho typický choreografický slovník – výrazná práce paží, jejich lomení a propínání, technicky náročné skoky, které kladou důraz na dynamiku a výbušnost, ale také efektivní a neotřelé zvedačky v duetech. Naneštěstí je choreografie značně repetitivní, a to jak v jednotlivých pasážích, kdy se jednotlivé vazby zopakují několikrát (později i v dalších výstupech), tak v opakování použitého principu; například sólová variace se promítne i v duetech (s krásnou, leč místy monotónní hudbou Edwarda Elgara se zdá ovšem neúměrně dlouhá). Tento okamžik je zajímavý a ukazuje na promyšlený záměr, avšak při nadužívání se stává těžko stravitelným. Nejasně vyznívají též pasáž z paláce, včetně těhotenství hrdinovy milenky Mathildy (Mami Hagihara), a důvod příjezdu jeho další obdivovatelky Madame de Rênal.

Přestože se plzeňští tanečníci setkali s Vámosovým rukopisem poprvé a premiéra se nesla v duchu značných technických obtíží, jejich vystoupení bylo zcela profesionální a snad jen s výjimkou několika zaváhání Mami Hagihary na sobě nedali znát nervozitu. Gaëtan Pires byl jako Sorel naprosto suverénní, Andronika Tarkošová (přes zjevné tendence k přehnaně expresivnímu výrazu napříč choreografií) svou roli po taneční stránce zvládla na vysoké úrovni. Pozadu nezůstaly ani sbory, jejichž vystoupení měla potřebnou synchronní energii.

Hodnotit dramaturgii inscenace bohužel dost dobře nelze, neboť divák byl připraven o gradující závěr prvního dějství, kdy Julien Sorel nechává plně propuknout svou fascinaci Napoleonem a postaví se do čela revoluce. Tyto okamžiky bývají v baletech divácky nejvděčnější, a nejinak tomu bylo i v Plzni, kdy bylo možné zhlédnout alespoň druhý výstup revolucionářů. Zde svou energií a muzikalitou vyčnívala italská tanečnice Carolina Cortesi. Přes efektnost tohoto výstupu se však nelze ubránit pocitu, že inspirace Ratmanského rekonstrukcí původního baletu Plameny Paříže Vasilije Vainonena byla více než silná.

Nebylo by vůči divadlu spravedlivé pronášet o inscenaci zásadní soudy, když se první polovina nedohrála a o druhou diváci nepřišli pouze díky reproduktorům umístěným na forbíně. Červený a černý se tak s největší pravděpodobností nestane sukcesem sezóny. Ráda bych ale vzdala hold jak tanečníkům, jejichž výkony tyto problémy ovlivnily, tak i vedení souboru a divadla, které se k situaci postavilo velmi profesionálně.

Psáno z české premiéry 16. března 2019, Nová scéna Divadla Josefa Kajetána Tyla.

Červený a černý
Libreto, režie a choreografie: Youri Vámos
Asistentka choreografa: Joyce Cuoco
Hudba: Sir Edward Elgar
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek, Michael Scott
Světelný design: Klaus Görditz
Nastudování: Filip Veverka, Uwe Schröter
Asistenti choreografie: Zuzana Hradilová, Jarmila Hruškociová
Asistent režie: Miroslav Hradil
Inspice: Petr Šmaus
Premiéra: 1988, Dortmund