Kouzlo izraelských tanečníků spočívá v jejich neodolatelném charismatu a až animální energii, která se projevuje jak v minimalistických, tak i v odvážných a velkorysých pohybech. Jako tepající řeka proudí pod jejich kůží, i když stojí na jevišti zcela nehnutě. Napětí a uvolnění se střídají s obdivuhodnou precizností, smyslnost dává prostor humoru a svoboda tance jde ruku v ruce s perfektní kontrolou těla. To vše si uvědomíme už v prvních vteřinách představení, kdy vstupuje na scénu osamělá mužská postava s megafonem zavěšeným na těle. Podprahově cítíme úzkost a napětí, možná je to tím, jak moc je symbol megafonu spojen s vojenským drilem, konflikty, s organizováním mas – zkrátka vyhrocenými situacemi, ve kterých funguje nepřirozeně zesílený hlas jako prostředek kontroly, ne-li dokonce útlaku. K první postavě se na jevišti postupně připojují další tanečníci, až nakonec vstupuje celá skupina, a to v perfektně synchronním rytmickému pohybu, podpořeném podmanivým beatem hudebního doprovodu, jehož autorem je sám Rami Be’er ve spolupráci s Alexem Claudem. V choreografii vynikají schopnosti tanečníků na milimetr přesně izolovat jednotlivé části těla a vnímat se navzájem jako skupina, aniž by zanikly silné individuality jednotlivých interpretů.
Postupně se na světlem zaplaveném jevišti odehraje sled drobných příběhů – v duetech, menších i větších skupinách, v kratších i delších sólech. Dohromady tvoří obraz lidského společenství, ve kterém nevyhnutelně fungují jisté zákonitosti, a to bez ohledu na dobu, technickou vyspělost, geografickou polohu. Panuje zde zejména element strachu a moci – lidská těla ztrácejí svou identitu, jsou redukována na čísla a kolonky ve formulářích (opakování čísel se objevuje i jako součást zvukové složky představení), ovládána několika, nebo dokonce pouze jedním vládnoucím hlasem. Výrazným prvkem se stává vztah mezi mikrokosmem jedince a jeho pozicí a důležitostí v rámci skupiny. Jak se tanečníci postupně vydělují z celku a znovu se do něj navrací, vnímáme, do jaké míry se mohou sami sobě ztratit a splynout, podřídit se. Skupina je ale zároveň také domov, místo, kam patříme a kde se necítíme opuštění. Místo, jehož hodnoty sdílíme. Azyl Ramiho Be’era pracuje právě s touto dynamikou a často protichůdnými emocemi, které sami zažíváme v každodenním životě. Kam patřit, jak zůstat sám sebou, jak se nepodřídit, ale přesto sdílet svět s ostatními a kam se vrátit, když se (dobrovolně či nedobrovolně) oddělíme od svých kořenů?
Estetika Kibbutz Contemporary Dance Company a způsob jejího fungování staví na sdílení a životě v komunitě. Zároveň platí, že co tanečník, to suverénní sólový interpret. Na projevu souboru je to velmi znát, protože se na sebe dokáží skvěle napojit a ještě tím zvýraznit Be’erův originální pohybový slovník, který do jisté míry charakterizuje izraelskou taneční „školu“. Ten vychází z přirozenosti těla – jeho krásy i ošklivosti, síly i zranitelnosti, z jeho sexuality a pudovosti, ale i klidu a sebekontroly –, ale objevují se v něm také modifikované baletní prvky, expresivita obličeje, hra s detailem a prudkými změnami dynamiky. Má nadhled a vtip, ale nebojí se jít až na dřeň a vystavit tanečníky pohybovým extrémům, ať už se to týká rychlosti, nebo flexibility. Interpreti nemají ani jinou možnost než tančit každou buňkou v těle. Sám pohyb je natolik „barevný“, že nepotřebuje ničím příliš zvýraznit; jednoduché, skoro uniformní kostýmy (muži mají na sobě tmavě šedá trika a kalhoty, ženy černé mini kraťasy a šedé mikiny bez rukávů) a především geniální světelný design proto slouží jen k podtržení těla jako nejsignifikantnějšího prvku inscenace.
Špičková úroveň souboru a Be’erův léty vycizelovaný styl jsou však jen jednou z kvalit, kterou nás Azyl může oslovit. Obrazy a sdělení, kterými Rami Be’er své představení naplnil, jsou svým způsobem nadčasové a pochopitelné napříč kulturami a generacemi. V kontextu současných událostí ale tato sdělení nabírají na urgentnosti a nemilosrdně ukazují tu tvář světa, kterou se snažíme nevidět. Tisíce bezejmenných postav, migrujících z jedné země do druhé, tisíce tváří bez hlasu a moci cokoli změnit. Strach a vykořenění, ale i lidskost a pomoc. Těla krčící se v prachu, která tak často vidíme na fotkách a možná je politujeme – ale přece jsou pro nás vzdálená a vlastně nereálná. Azyl končí právě takovou scénou s nehybně ležícími těly – tanečníci oddychují a ztrácejí se ve skomírajícím světle, jako memento neznámých osudů těch, jejichž životy se staly jen čísly ve válečných statistikách.
Psáno z představení konaného 24. května 2022 v Mahenově divadle v Brně, v rámci festivalu Divadelní svět Brno.
Azyl
Choreografie, scénografie a světelný design: Rami Be’er
Zvuk: Rami Be’er, Alex Claude
Kostýmy: Rami Be’er, Lilach Hatzbani
Asistent choreografa, nastudování: Nitza Gombo
Asistent zvuku: Eyal Dadon
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 3x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?