As Long as We Dance – Manifest tance a žen

As Long As We Dance. Foto: Michal Hančovský.

Autor Lucie Štádlerová

As Long as We Dance velmi vtipně a originálním způsobem představuje různé pohledy a názory na pandemickou situaci spojenou s covidem-19. Na bílé zdi se promítá koláž video hovorů Piotrowské-Auffret s oslovenými interpretkami. Toto krátké entreé předkládá obraz života žen v pandemii. Některým u hovoru skáčou děti po zádech, další bojují při návratu s dětmi domů s rouškami s handsfree na uších; jiné si odvykly vystupovat a dlouho rozmýšlejí, zda do spolupráce vstoupit, některé se procházejí osamělé v parku a čekají, až se začne zase něco dít. Jsou obětí „společenské smrti“, jak sama autorka představení nazývá. 

Rozhovory odráží všechny strachy a kontroverzní témata této dvouleté krize. „Smrt v tomto období zažilo mnoho rodin, ale smrt zažil i tanec, tělo bylo jen schránkou na nemoci,“ ozývá se z reproduktorů, zatímco na jeviště už přicházejí tanečnice, oděné v diskotékovém blyštivém oblečku, aby mohla začít ta pravá oslava tance a svobody pohybu. Každá z šesti interpretek vstupuje na jeviště s jinou zkušeností a jiným stigmatem předešlých měsíců. Tančí se jak o život, lecjaké diskotékové děvy by možná s nimi ani neudržely tempo. Odpočinek žen přichází jen při jednotlivých krátkých sólech, kdy jedna po druhé vypráví při vlastním tanečním projevu svoje intimní sdělení, které charakterizuje tu tichou dobu bez tance a společenských kontaktů. Diváci jsou tak svědky mnohdy tragikomických výpovědí: 

„Byla jsem tanečnicí a teď jsem především matkou dvou dětí.“ 
„Já tanečnicí být nechtěla, ani choreografie si nepamatuju, ale co, divák stejně neví, jak ty kroky mají vypadat.“
„Vím, že se matkou nikdy nestanu.“
„Je kurva těžký říct dceři, že všechno bude dobrý, protože si vůbec nejsem jistá, jestli nelžu.“ 

Celá inscenace skvěle využívá potenciál různorodého jeviště Studia Hrdinů, děj se odehrává na schodech, na šikmé rampě, na balkoně, v hledišti, tance a energie je v tom velkorysém a členitém prostoru plno. Postupně se příběhy a výpovědi formulované skrze tělo dostávají do těl diváků. Vtíravé diskotékové rytmy se usazují hlouběji a hlouběji. Sólové výstupy střídá skupinové křepčení, tanečnice riskují a užívají si svobody pohybu. 

Závěrečný pohybový manifest promítaný na zdi jen potvrzuje naléhavost celého představení a jeho důležitost. Tělo není jen schránka na nemoci, tělo se má hýbat, má být živé. As Long as We Dance je velmi zdařilou multižánrovou inscenací, která svým svébytným humorem, naléhavostí, autentičností a skvělými interpretačními výkony diváka zasáhne a ještě dlouho doznívá nejen v těle, ale i v mysli. Jedná se o vypovídající reflexi uplynulých dvou let, bez patosu, bez výčitek, bez útoků, ale se smutným náznakem ztráty minulých životů.

Psáno z reprízy 13. 2. 2022, Studio Hrdinů

As Long as We Dance

Autor a režie: Renata Piotrowska-Auffret

Scéna a kostýmy: Tereza Beranová

hudba: Simon Auffret

choreografie: Renata Piotrowska-Auffret a tanečnice

dramaturgická spolupráce: Jan Horák a Joanna Leśnierowska

asistent režie a pohybová spolupráce: Jan Bárta

světelný koncept: Joanna Leśnierowska

video: Eliška Kociánová

hrají a tančí: Cécile Da Costa, Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková, Johana Schmidtmajerová, Veronika Švábová, Diana Toniková