Anastázie – Rozpaky nad baletem o carské dceři

Anastázie (Sara Aurora Antikainen). Foto: DJKT.

Vámos také známé balety rád aktualizuje nebo nově vykládá. V Prokofjevově Romeovi a Julii dal hlavnímu hrdinovi do ruky pistolku, a tím příběh přesadil do Itálie třicátých let 20. století (promyšlenější aktualizaci jsem při premiéře v pražském Národním divadle v roce 2006 nenašel); ve Snu noci svatojánské, nastudovaném v roce 2016 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, k Pukovi přidal postavu Robina a z jejich vzájemné interakce vytěžil řadu komických scén.

V jednom případě dokonce Vámos připravil pro české divadlo novinku – pražské Národní divadlo uvedlo v roce 2010 jeho Othella, v němž využil Janáčkovu hudbu (nejčastěji zněl Taras Bulba). Jenže tu si český divák spojuje s jiným obsahem než zrovna s tím shakespearovským, což byla jedna z hlavních příčin asi největšího nezdaru z desítky Vámosových inscenací, které jsme na našich scénách mohli vidět.

Vedle již zmíněných inscenací se v našich divadlech objevila díla Lucidor a Arabela (ND Brno, 2012), Carmina burana (NDM Ostrava, 2015), Červený a černý (DJKT Plzeň, 2019) a naposledy Anastázie, uvedená letos v létě taktéž v Plzni. Je to poprvé, kdy se jedno Vámosovo dílo dočkalo u nás druhého nastudování – před deseti lety se ve Státní opeře Praha hrála jeho Anastázie pod názvem Spící krasavice – poslední dcera cara.

Tématu Anastázie, dcery Mikuláše II., která údajně přežila vyvraždění carské rodiny bolševiky (dnes si díky metodám genetické analýzy můžeme být jisti, že jde jen o legendu), si všiml už v roce 1967 Kenneth MacMillan, jenž vytvořil nejdříve jednoaktový balet, který později rozvedl do celovečerní inscenace s hudbou Bohuslava Martinů a Petra Iljiče Čajkovského. Podobně jako Vámos propojil ve svém díle dvě roviny – život na carském dvoře a osud Anny Anderson, domnělé carovy dcery Anastázie žijící v Německu.

S rezervami v taneční i jevištní technice

V plzeňské Vámosově Anastázii se naplno ukázalo to, co bylo patrné už při pražském uvedení. Nesourodé propojení dvou vyprávěných rovin je násilně naroubováno na hudbu Čajkovského baletu Spící krasavice. Tu Vámos demontoval a znovu poskládal. Jeho hudební škrty, střihy a přesuny jsou místy příliš násilné, nadto technicky nezvládnuté. Zatímco totiž v Praze hrál živý orchestr, plzeňskou inscenaci provází reprodukce složená hned z šesti rozdílných nahrávek, mezi nimiž lze postřehnout rozdíly (různě volená tempa apod.).

Balet se odvíjí ve dvou kontrastních liniích. Scény na carském dvoře jsou jak z baletního cukrkandlu: zdobné nažehlené kostýmy, masivní svícny, pánové i s nalepenými licousy, které občas neodpovídají barvě jejich vlasů. Oproti tomu scény Anastáziina útěku a probouzejících se vzpomínek vystupují z černě jevištního prostoru, kde se pracuje se stínohrou a strohou symbolikou, jakou je především postupně destruovaný obraz cara Mikuláše II., případně opakující se motiv vzdávajících se rukou. Efekt těchto scén ale nemá v plzeňském podání zamýšlenou razanci a překvapivost. Do ztracena vyznívá pasáž vyvraždění carské rodiny; více by se dalo vytěžit z výstupů, kdy se hrdinka noří do svých myšlenek a vzpomínek.

Můstek mezi dvěma příběhovými rovinami vytváří postava Osudu, která je oproti pražské inscenaci propojena s postavou Rasputina. Tohle zajímavé prolnutí reálné postavy mající jistý magický étos s postavou symbolickou funguje dobře, a to i díky výbornému Karlu Audymu, kterému se jako jedinému daří pevně formovat charakter postavy; je přesný ve frázování úsečných pohybů, věrohodný ve ztvárnění emočních nuancí. U představitelů dalších hlavních rolí už tato suverenita chyběla – někdy v hereckém tvarování role, jindy v čistotě technického provedení. Z interpretů větších sólových rolí zaujala Kristina Kodedová, v jejíž dívčí Anastázii se mísí dětská bezstarostnost se skrytými strachy, nebo energií hýřící Alexej v podání Richarda Ševčíka. U Sary Aurory Antikainen byla zjevná poctivá snaha herecky propracovat rozměrný part dospělé Anastázie, avšak nešlo o výkon, který by se zaryl hlouběji do paměti.

Celkový dojem z práce plzeňského souboru byl dost rozpačitý a lze jen doufat, že na vině jsou nepříznivé okolnosti, kdy finální zkoušky kvůli koronaviru probíhaly natřikrát a kdy se premiéra uskutečnila krátce po návratu z divadelních prázdnin. Sbory neměly potřebný synchron, některým tanečníkům chyběla rychlost, mnozí se prali s technickými záludnostmi, kterými Vámos nešetří. Vámosův choreografický slovník totiž často nevychází z přirozeného vedení pohybu, ale „škrábe se levou rukou za pravým uchem“. Vámos zahlcuje variace množstvím kroků, často navzdory taneční ladnosti i hudbě. Obzvláště tento nesoulad vyniká, když Vámos cituje z Petipovy choreografie ke Spící krasavici a snaží se ji něčím „obohacovat“. Pokud se takováto choreografie nepotká s excelentními tanečníky, slabiny se nejen obnaží, ale násobí. Originálních tanečních míst je v baletu poměrně málo. K těm nejzajímavějším řadím duet Anastázie a Osudu s opakujícím se motivem připomínajícím vedení marionety, což je dobře čitelný znak nadvlády Osudu nad životem Anastázie.

Inscenace Anastázie ve mně probudila pochybnosti, k čemu vlastně byla celá nákladná stavba plzeňského Nového divadla zahrnujícího Novou scénu a Malou scénu. Nějaký šlendrián se už podařilo odladit, a tak na toaletách máte soukromí a ve foyer si k obloženému chlebíčku můžete konečně sednout. Nicméně na prostě vybavené Malé scéně si ze vzdálenějších řad můžete jen domýšlet, co se odehrává při podlaze, a Nová scéna je známá přetrvávajícími technickými problémy. O frapantním selhání zvuku při premiéře baletu Červený a černý už tady kdysi byla řeč. V Anastázii se po technické stránce sází na jednoduchost. Zvuk slyšíte z reproduktoru bez zahlazení švů ve střizích; technické možnosti jeviště se využívají poskrovnu, a tak i změny scény, které by mohly být rychlé a efektní, se tady dělají hezky postaru ručně – halasně se manipuluje s velkým černým závěsem, při zatemněných proměnách se „nenápadně“ přesouvají dekorace a rekvizity. Holt divadlo technických možností 21. století.

Nad letním vstupem plzeňského baletu do nové sezony zůstaly rozpaky. Nad dramaturgickou volbou, kvalitou tanečního nastudování i nedotaženostmi v práci s jevištní technikou. Příště zas snad naplno a bez kompromisů.

Psáno z premiéry 16. srpna 2020, Nová scéna, Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Plzeň.

Anastázie – Poslední dcera cara
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Libreto, choreografie, režie: Youri Vámos
Asistentka choreografa: Joyce Cuoco
Hudební režie: Matouš Pilný
Scéna a kostýmy: Michael Scott
Světelný design: Klaus Gärditz
Nastudování: Alexey Afanasiev, Uwe Schröter
Premiéra: 16. srpna 2020