Akram Khan a jeho Giselle v průmyslovém pekle

Giselle. Foto: Laurent Liotardo.

Libreto známého příběhu, kde se chudá vesnická dívka zamiluje do Albrechta, šlechtice v převleku, je převedeno na dnešní společnost. Giselle zde vystupuje jako dívka patřící do komunity migrantů pracujících v průmyslové továrně. Albrecht pochází z řad vlastníků půdy, na jejímž území migranti pracují, proto tají svou příslušnost. Žárlivý Hilarion, který by Giselle chtěl získat pro sebe, jeho tajemství odkrývá a na scénu přivádí třídní smetánku v čele s Albrechtovou snoubenkou. Albrecht se zřekne své lásky k Giselle a dává přednost životu v blahobytu. Giselle šílenou žalem obklíčí dav, když se však rozejde, je už mrtvá.

Druhé jednání se odehrává v odosobněné „továrně duchů“. Myrtha, královna víl či duchů, přivádí Giselle do posmrtného života. Je uvedena do společnosti nemilosrdných víl, které se mstí za křivdy, které se jim přihodily. Jejich kruté pomstě neujde ani Hilarion. Albrecht je ale omilostněn díky milující Giselle a milenci se na prahu života a smrti mohou naposledy rozloučit.

První dějství se odehrává bez špiček spíše v duchu současného tance. Při scénách tančících migrantů je zde patrná také práce s indickým tancem kathak, se kterým choreograf rád pracuje. Akram Khan se v prvním dějství projevuje jako mistr sborových scén, které jsou dynamické a plné překvapujících přechodů. Opakující se motiv, kdy se tanečníci přesouvají ze strany na stranu, je rytmicky podnícen hudbou připomínající dusot kopyt. Scéna, kdy dav obklíčí zoufalou Giselle a tančí kolem ní v propojených kruzích, které se mísí, kolísají, přetvářejí a kulminují, patří k vrcholům celého večera a vyráží dech svou propracovaností a plynulým provedením.

Pro zdůraznění nadpozemského světa víl pracuje Khan v druhém jednání se špičkami. Baletky ovládané striktní Myrthou působí jako těla bez duše. S vlasy volně rozpuštěnými a přesahujícími do obličeje připomínají nejednu hororovou scénu. Celkově vystupují jako pochodující nemilosrdná armáda držící dřevěné tyče v dlaních i ústech jako zbraně pomsty. Výraznou scénou druhého jednání je příchod Hilariona a jeho konfrontace s Giselle, kdy je vysvětlena její nejasná smrt z prvního dějství. Vrcholem druhého dějství je milostný duet loučících se milenců Giselle a Albrechta, který je téměř přeplněn netradičními otočkami a prvky partnerské spolupráce, které mnohdy sahají až k akrobatickým výkonům.

Hudba skladatele Vincenza Lamagna je vytvořena na motivy původní partitury Adolpha Adama a při milostných pasážích si uchovává silně romantický ráz. Lamagna v díle pracuje s orchestrální i elektronickou hudbou. Při scénách migrantů je patrný vliv industriálních zvuků, ale i indických hudebních motivů přistěhovalecké kultury. V druhém dějství armáda víl „pochoduje“ na špičkách v úplném tichu, což jen umocňuje entitu tohoto společenství.

Vizuální stránka Tima Yipa, jenž pro inscenaci vytvořil scénu i kostýmy, je střídmá, ale velmi efektivní. Migranti oděni v jednoduchých oděvech a pastelových barvách jsou konfrontováni s monumentálním příchodem členů vyšší třídy, kteří jsou oděni ve výstředních šatech z extravagantních kolekcí haute couture. Scéna je tvořena jen velkou kamennou zdí, která v prvním jednání představuje zlověstnou bariéru mezi sociálními vrstvami a nedosažitelnost luxusu. V druhé části se stává bránou do průmyslového pekla, skrz kterou vchází přízraky pomsty.

Tamara Rajo je jako Giselle nádherná. Její postava prochází velkým psychologickým vývojem, ale je excelentní ve všech rovinách. Postava Albrechta ztvárněná Jamesem Streeterem působí celkem nevýrazně. Rozhodně ale zdatně Tamaře Rajo sekunduje a vše je odvedeno na vysoké technické úrovni. Nadprůměrný výkon podává Cesar Corrales jako Hilarion, který v celé inscenaci nad všemi vyniká svou agresivitou a dravostí, ale hlavně tvárností, jaká se od současného tanečníka očekává.

Všichni členové Anglického národního baletu prokázali, že jsou právem v souboru celosvětové úrovně. Stejně tak Akram Khan dokázal, že má co nabídnout i klasickému tanci, s nímž tu pracuje. Přestože první dějství zaujme více díky rychlému spádu a dynamice, kde jsou určité pasáže přímo dech beroucí až snové, celé dílo rozhodně právem patří mezi taneční události sezony.  

Psáno z londýnské premiéry 15. října 2016, Sadler’s Wells.

Giselle
Choreografie a režie: Akram Khan
Hudba: Vincenzo Lamagna na motivy Adolpha Adama
Hudební nastudování a dirigent: Gavin Sutherland
Dramaturgie: Ruth Little
Asistent choreografa: Andrej Petrovic
Scéna a kostýmy: Tim Yip
Světelný design: Mark Henderson
Světová premiéra: 27. září 2016