6 Degrees – Pouť za tělem, které mizí

6 Degrees. Foto: Michal Hančovský.

Autor Jana Bohutínská

Podle anotace k 6 Degrees nebo dle rozhovoru se Stano Dobákem, jedním z jeho tvůrců (slovenským tanečníkem, choreografem a kameramanem), v Tanečních aktualitách (zde), řeší novinka závažné téma oteplování planety. Divák či účastník projektu však téma či dokonce poselství – umělecký ekologický wake-up call – v tom, co v divadle nakonec vidí a zažívá, stopuje nejprve s obtížemi.

A zažívá pět zastavení, jimiž postupně prochází v celé spodní části Divadla X10. Od setkání s fyzickými těly dvou tanečnic a tanečníka, kteří provádějí na minimalizovaném prostoru svá asi desetiminutová repetitivní pohybová sóla, vystavená hodně blízkému diváckému pohledu, postoupí ke smíšené realitě a pak do zcela virtuálního světa. Jestli se něco vyjeví jako ústřední motiv, je to mizení, roztavení lidského těla a jeho pozvolné splývání s obrazem, se světem virtuálním. V takovém duchu se proměňují i krajiny, do nichž tvůrčí tým své performery zasadil.

Simona Machovičová v tmavém oblečení tančí v podstatě v konvenčním pokojíčku. Sedí pod schody, u klavíru, na něm má v květináči zelenou květinu a zapálenou svíčku, nad ním obraz korun stromů, které tvoří kruh, když se člověk v lese podívá nahoru k nebi. Tanečnice má hlavu skloněnou, dívá se do mobilu, což je skoro ikonická či esenciální pozice dneška (jakoby v aluzi na významově posunutou Rodinovu sochu Myslitele) a také pohyb, který současníkům nepřirozeně zatěžuje těla. Předzvěstí taneční akce je rozsvícená blikající žárovka, která mění barvy. Tanečnice u stěny ohledává svůj striktně vymezený prostor, svůj black box, rytmizovaně podle výrazného dechového vzorce, který zaznívá z nahrávky, a také podle svého, čím dál víc nepřirozeného dechu. Zažít se tu dá až náznak klaustrofobie.

Že je dech hudbou, nebo spíš ruchem, ve chvíli zalykání, lapání po dechu, jsem si víc uvědomila při druhém zastavení. Reflektor prosvěcuje skleněnou nádobu s vodou, do které hodně pomalu odkapává voda ze zavěšené PETky, a to vše vrhá okolo stíny. Tanečnice Edita Antalová, zpola v černém, zpola ve světlých teplákách, zpočátku systematicky otírá podlahu, aby tam vzápětí opět křídou obkreslila stín mísy s vodou a přidala čáry – jako když se rozlévá řeka? Prudce dýchá pusou a hýbe se v zádržích dechu, zdá se, že ohledává způsoby, jak tančit s omezenou možností dýchat, s přiškrceným dechem, ve snaze vyrovnat se s nedostatkem kyslíku. Prudké výpady, opakující se rotace, postoj s vykloubenými kotníky, pot, voda...

Marek Menšík tančí svlečený do půli těla pod jemně pulzujícím světelným křížem. I on spoří dýchání, zatímco bez emocí pracuje se svým svalnatým tělem. Mohl by být novým Diskobolem, který prozkoumává moment finálního tělesného napětí, než mu dojde dech, nebo nějakým antickým hrdinou. Jako by se zasekl na místě a v čase, jejichž podstata je nejasná. Vůči publiku je zcela indiferentní, tak jako jeho předchůdkyně.

Cécile Da Costa již svůj part tančí v bílém a ve smíšené realitě. Publikum se seznamuje s VR headsetem. Diváci si nasazují speciální brýle, s jejichž pomocí vidí prostředí, virtuální scénografii, v níž se tanečnice pohybuje a s níž interaguje. Smíšená realita je asi tou nejvíc vzrušující částí večera, asi nejjasněji ukazuje, jak jinak se dají s pomocí současných technologií vytvářet jiné světy – jako o worldmakingu mluví nakonec o své práci Stano Dobák ve zmíněném rozhovoru pro Taneční aktuality. Pohled do korun stromů, vodopád, vegetace, to vše už je jenom simulované, možná by to zaujalo i barokní scénografy, kteří se taktéž snažili své publikum ohromit vizuální technologickou magií, přístupnou v jejich době. A vídáme to také ve filmech.

Všichni čtyři performeři se nakonec, při pátém zastavení, sejdou ve white boxu, kde jejich tanec publikum sleduje už jen skrze VR headset. Jejich pohyb v bílém oblečení expanduje do okruhu 360 stupňů kolem každého člověka, který si nasadí speciální brýle a usadí se na židli, ve výchozí pozici symbolicky čelem proti zdi. Ráda bych si přečetla reflexi někoho, kdo se do hloubky orientuje ve VR technologiích nebo je například hráčem či hráčkou sofistikovaných počítačových her a dokázal by využití virtuální reality a jeho úroveň či vyspělost zasadit do mnohem širšího kontextu. Toho já mocná v tuhle chvíli nejsem.

Šesté zastavení je na každém zvlášť, na webu projektu MyClimateFuture si může kdokoliv namodelovat svou vlastní klimatickou budoucnost a využít tato data k osobní kontemplaci, k další interpretaci inscenace nebo jako výzvu k reálné akci. Za webem stojí klimatický vědec Wim Thiery, který na základě vědeckých poznatků modeluje extrémní jevy související s klimatickou změnou.

„6 Degrees je tanečně performativní instalace, která čerpá inspiraci z eskalujícího oteplování naší planety. Prostřednictvím pohybu a technologických instalací, včetně vyspělé technologie virtuální reality, splétají tvůrci obrazy odrážející napětí mezi potřebami lidského těla a proměňující se planetou. Čtyři performeři skrze imaginaci a expresivitu těla připomínají křehkost lidské podstaty,“ připomínám si po představení znovu anotaci. Neodcházím s tím, že jsem viděla uměleckou nebo technologickou bombu, jak vzbuzovalo očekávání píárko. O čem nakonec nejvíc přemýšlím, je křehkost divácké podstaty. Na 6 Degrees mi připadá pozoruhodná příležitost klást si na jeho základě otázky o roli současného diváka.

Když si trochu rýpnu, při oteplení planety o 6 stupňů by asi byl málokdo ochotný ploužit se od zastavení k zastavení v divadelním podzemí... Ale to nechme stranou. Žánrově je 6 Degrees označeno jako tanečně performativní instalace. Divák je tu od začátku v roli pozorovatele, který prochází jednotlivá zastavení, a to ve skupince lidí. Po nasazení brýlí se však ocitá zcela sám, izolovaný od ostatních, pouze se svým zážitkem, který je mezi ním a brýlemi. Postupně i sám projde cestou odpojování od reálného světa a přesunu do světa virtuálního. Nejsem milovnice VR (mám vlastně jen zážitek z 3D IMAXu), VR headset jsem měla nasazený poprvé a podle zvednutých rukou při představení jsem nebyla zdaleka sama. Jsem ráda, že jsem si to zkusila. Jestli jsem se na začátku soustředila na dech tanečnic a tanečníka, na zvuky kolem (jednotlivá dějiště nejsou zvukově izolovaná), brýle mě paradoxně přinutily vrátit se k vlastnímu dechu, ke svému tělu, které mě celou dobu kotvilo ve fyzickém světě – cítila jsem svůj zadek na židli, ruce složené v klíně, pohyb dechu, tlukot srdce, hlavu ztěžklou brýlemi, která pak nepřirozeně zatěžuje krk zase jinak než mobil, vnímala jsem své oči a přemýšlela, jak mozek VR vlastně zpracovává.

Zatímco jsou pryč dávné doby, kdy bylo umění záležitostí polis, s brýlemi je teď divák sám, izolovaný. Stejně jako je izolovaný u počítače, u mobilu, izolovaný od lidí, kteří nejsou na síti, ale fyzicky vedle něj, stejně jako je sám, když ztrácí schopnost navazovat smysluplné blízké vztahy. Zážitek ze 6 Degrees je více podobný tomu z galerie (je to přeci jen instalace) než z tanečního představení, které se občas ještě odehrává v jakés takés pospolitosti, i kdyby se měla projevit „jen“ závěrečným potleskem, který se tady také nekoná. Z téhle nesnesitelné křehkosti izolované divácké pozornosti a podstaty, s níž pracuje 6 Degrees, jsem vlastně docela smutná. Není tak umění nakonec spíš tím, kdo ještě víc prohlubuje aktuální problémy, než aby bylo součástí jejich řešení?

A dochází mi to až teď, při psaní: možná 6 Degrees vlastně nakonec splnilo i svou, kvituji, že směrem k publiku nijak invazivní, aktivistickou linku – upozornit na planetární krizi. Kdyby ze světa zmizelo fyzické umění, konkrétně i fyzický tanec, zmizela by těla, z nichž v herním prostoru skutečně teče pot a kterých se lze skoro fyzicky dotknout, jsou cítit a slyšet. Kdyby bylo publikum odkázané už jen na virtuální světy, jimž každý čelí sám, nejen že bych ztratila důvod takové umění sledovat (to má samozřejmě každý jinak na základě svých preferencí), považovala bych to za skutečnou ekologickou katastrofu. Technooptimisté to zřejmě ve svém nadšení vidí jinak, podle mne by to byla kritická rezignace živočišného rodu homo na lidskost. Nehledě na to, že ani technologie související s využitím VR rozhodně nejsou bez ekologických nákladů a dopadů a také řeší své výzvy ohledně udržitelnosti a energetické náročnosti.

Psáno z představení 3. září 2024, Divadlo X10.

6 Degrees
ME-SA / Motionhouse / Brainz Immersive
Tanečně performativní instalace
Koncept, choreografie, režie: Jamie Lee a Stanislav Dobák
Tvorba a interpretace: Edita Antalová, Cécile Da Costa, Simona Machovičová, Marek Menšík
Hudba a sound design: Martin Hůla
Kostýmy: Michaela Semotánová
Režijní spolupráce: Ondřej Moravec
Zvuk: Magda Kisela
Světla: Tomáš Kunst
Foto: Michal Hančovský, Terezie Fojtová
Social Media: Alice Krajčírová, Martina Trnka Vaňková, Jakub Fajnor, Jan Smutný
Produkce: Eva Roškaňuková, Romana Packová
Kurátor projektu: Martina Hajdyla Lacová
Kreativní producent: Jiří Hajdyla
Virtuální realita
Režie: Jamie Lee, Stanislav Dobák, Ondřej Moravec
Interpretace: Edita Antalová, Cécile Da Costa, Simona Machovičová, Marek Menšík
Hudba a sound design: Martin Hůla
Kostýmy: Michaela Semotánová
Hlavní výtvarník: Longiy
3D umělci: Longiy, Abdulaziz Aldigs
Vedoucí kreativity: Abdulaziz Aldigs
Hlavní kameraman: Stanislav Dobák
Kamera a střich: Jan Čermák
Vedoucí developer: Ondřej Pultera
3D developeři: Jozef Barančik, Aliaksei Kalosha
Vedoucí výroby: Robin Pultera
Produkce: Martin Gregor, Václav Sahula, Eva Roškaňuková
Producent: ME-SA
Koprodukce: Brainz Immersive, Motionhouse
Premiéra 2. září 2024