Živelná, přitažlivá a nenapodobitelná Fanny Elssler

Fanny Elssler. Zdroj: wiki commons.

Autor Zuzana Rafajová

Snad každé odvětví umění nebo sportu má rádo velké rivaly. V baletu 18. století proti sobě byly postaveny Marie Sallé a Marie Cupis de Camargo. Ta první něžná a oduševnělá, druhá technicky brilantní a v projevu ohnivá. A situace se ve své podstatě opakovala o století později, kdy tábory „salléovců“ a „camargovců“ v Paříži vystřídali ti, kdo milovali Marii Taglioni, a proti nim obdivovatelé a obdivovatelky Fanny Elssler. Ve stejném operním domě obě tanečnice vystupovaly jen krátce, přesto je srovnávání s tou druhou do určité míry pronásledovalo celé jejich kariéry.

Dětská hvězda na vzestupu

Franziska Elssler, jak znělo její původní plné jméno, se narodila 23. června 1810 ve Vídni jako čtvrté dítě Johanna Floriana a Theresie Elsslerových. Rodina měla skrze otce blízko k umění, jelikož byl (stejně jako jeho otec Joseph) služebníkem Josepha Haydna a staral se o přepis jeho skladeb. Uměleckou kariéru poté nastoupili tři ze čtyř sourozenců. Bratr Joseph byl tenorem v Berlíně, sestra Anna působila ve Vídeňské dvorní opeře jako specialistka na pantomimické role a Fanny s Theresou byly tanečnicemi, které především v počátcích Fanniny kariéry jezdily po Evropě a tančily společně (Theresa někdy v travesti rolích jako partner své mladší a od počátku slavnější sestry).

S taneční výukou začala Fanny v raném dětství v rodné Vídni a záhy začala vystupovat na tamních jevištích (pravděpodobně jako členka dětské skupiny Friedricha Horschelta), v roce 1822 se pravděpodobně dokonce poprvé potkala se svou budoucí největší rivalkou, o šest let starší Marií Taglioni, když tančila jednu z bakchantek v divertissement, které pro Marii vytvořil její otec Filippo Taglioni. První menší sólové role začaly přicházet ještě před Fanninými čtrnáctými narozeninami a tanečnice se s matkou a sestrami následně na krátko přesunula do Neapole. Zde měla šanci se seznámit s choreografickou tvorbou velikána přelomu století Salvatora Vigana, nabrat zkušenosti, získat první větší úspěchy a obdivovatele, ale stejně tak prožít jeden z nejtěžších životních okamžiků. To když v ní v jejích necelých 16 letech našel zalíbení kníže ze Salerna, který donutil její matku, aby se s dívkou mohl setkat, a během společné noci ji znásilnil. Devět měsíců na to šestnáctiletá Fanny ve Vídni porodila syna… (Ten byl následně vychováván rodinnými příslušníky, zatímco Fanny po Evropě dělala kariéru.) Druhé dítě, tentokrát dcera, přišla na svět o pět let později, otcem byl tanečník Anton Stuhlmuller, s nímž Fanny prožila krátký, ale o to vášnivější románek v době, kdy v krátkém sledu přišla o matku a Friedricha von Gentze. Ten se do o čtyřicet šest let mladší dívky hluboce zamiloval a ze společné korespondence se zdá, že dívka city po čase začala opětovat. Von Gentz však působil rovněž jako její mentor a učitel, jelikož Fanny školní docházce kvůli taneční kariéře mnoho nedala. Ať už měl jejich vzájemný vztah jakoukoli podobu, podle svědků Elssler na von Gentze s láskou a nostalgií vzpomínala i ve vysokém věku.

Po návratu z Itálie začalo být velice rychle jasné, že Vídeň bude Fanny brzy malá. Se sestrou strávila několik měsíců na jevištích v Berlíně, kde vystoupila např. ve velkých romantických francouzských operách Daniela Aubera La muette de Portici (Němá z Portici) nebo Le Dieu et la Bayadère (Bůh a bajadéra, v tomto díle dokonce jen velice krátce po pařížské premiéře s Marií Taglioni v hlavní roli). Následně v roce 1832 pokračovala do Londýna. Do anglické metropole přijížděla už se silnou šeptandou v zádech. O mladinké, okaté, vysoké Rakušance s rychlými chodidly už se moc dobře v tanečních kruzích vědělo, do Londýna dokonce vyrazila i Taglioni, aby viděla, jaká nová hvězda se uprostřed Evropy urodila.

Směr Paříž… a konkurence s Taglioni

Cílem však byla, jako pro většinu tanečnic a tanečníků od počátku 18. století, Paříž. Tam Fanny s Theresou dorazily v roce 1834 na pozvání tehdejšího ředitele Opery Louise-Désirého Vérona, který Fanny viděl v Londýně a pochopil, že přivézt protipól Paříži vládnoucí primabaleríny Marie Taglioni se může především divadelní pokladně mimořádně vyplatit. Fanny v Opeře debutovala 15. září 1834 v baletu Jeana Coralliho La Tempête. Příběh velmi volně inspirovaný Shakespearovou Bouří nepatřil k nejpromyšlenějším, Fanny si však publikum okamžitě získala, stejně jako hlas romantické kritiky Théophila Gautiera. Ten o tanečnici napsal desítky nadšených kritik a byl to on, kdo jemnou Taglioni označil za zhmotnění křesťanské estetiky, zatímco Fanny za tanečnici pohanskou. Nespoutanou, přitažlivou, živelnou a vynikající herečku. Právě herecká přesvědčivost byla vedle rychlých nohou největší devízou Elssler jako interpretky. Dovedla baletní pantomimou sdělit vše se stejnou autenticitou, byla přesvědčivá jak v bezstarostných, rozesmátých pasážích, tak v těch srdcervoucích a tragických.

Jméno si však Elssler udělala především osobitým a v té době nepřekonatelným uchopením charakterních tanců. Ať už to byl polský krakowiak, italská tarantela, ale především španělská cachucha, nenápadné číslo, které vzniklo pro Coralliho balet Le Diable boiteaux (Kulhavý ďábel, 1836) a díky němuž se Fanny Elssler začalo přezdívat Španělka severu. Cachuchu pak tančila vždy a všude, kam přijela. Během krátkého pobytu ve Vídni prý sotva pětiminutové sólo během osmi představení zatančila dvaadvacetkrát! Baletem, který její temperament dokonale podpořil, byla rovněž La gypsy (Cikánka, 1839) Josepha Maziliera nebo později La Esmeralda (1844) Julese Perrota (původně vytvořená pro Carlottu Grisi).

V Paříži bylo napětí mezi Elssler a Taglioni asi největší a zdá se, že většina kritiků byla nakloněna spíše starší ze dvou hvězd. Snad aby jim Fanny dokázala svou všestrannost, přesvědčila ředitele, aby v době nepřítomnosti Taglioni (která si toho času podmaňovala Petrohrad) přebrala část jejího repertoáru. Když však v roce 1838 vystoupila v La Sylphide, přijetí bylo chladné. I přesto v následných letech Elssler balet tančila s úspěchy, jen ne v Paříži…

Od New Yorku po Petrohrad

Na přelomu 30. a 40. let začalo být v Paříži poněkud těsno. Z Kodaně přišla nová tvář, Lucile Grahn, z Petrohradu se navrátila Taglioni a Fanny Elssler už přestalo bavit, že francouzští kritici snad s výjimkou Gauthiera silně protežují její konkurentku Marii. Proto nakonec kývla na nabídku z New Yorku a odjela na nový kontinent. Debutovala 14. května 1840 v New Yorku, následně projela Philadelphii, Boston, Baltimore, New Orleans nebo Washington. Tančila i v Havaně na Kubě a v Novém světě nakonec zůstala dva roky, odmítnuvši volání z Paříže po jejím návratu. Krátce po návratu z amerického dobrodružství Fanny zemřel otec, což tanečnici zasadilo velkou ránu, k tomu se jí rozpadl další vztah (z něhož měla další dítě). Z deprese ji v roce 1843 vytáhla nabídka z londýnského Her Majesty’s Theatre a příslib nové role. Giselle, která měla o dva roky dříve premiéru v Paříži s Carlottou Grisi v titulní roli. V Giselle našla Fanny další z rolí své kariéry. Mohla zde naplno uplatnit svůj herecký talent, a jakkoli byla její interpretace naprosto odlišná od Grisi, nevyvolala takové divácké pobouření jako v případě La Sylphide. Když Giselle představila v Petrohradě, stanovila tamnímu publiku jasnou představu o ztvárnění dané role, takže když později do metropole ruského impéria přijela Grisi, setkala se její interpretace s nepochopením a odmítnutím. Giselle Elssler tančila i v roce 1844 v Miláně, kde pro ni v Teatro alla Scala balet přepracovali s novou hudbou do tří dějství.

Po Miláně následovalo celé italské turné – Řím, Florencie, Benátky, Padova. Pak však zasáhla politika. Napětí mezi stále Italy (žijícími ve stále nesjednocené zemi) a Rakušany začalo vzrůstat, a protože ve 40. letech Italové nedisponovali dostatečnou vojenskou silou, postavili se proti Rakušanům formou jiných protestů, jako byl například bojkot představení Elssler, v té chvíli dost možná nejslavnější Rakušanky. Nic nepomohla ani její spolupráce s Julesem Perrotem, nejvyhledávanějším dobovým choreografem (který pro Fanny vytvořil mezi jinými i balet Faust). Mílovými kroky se navíc blížil revoluční rok 1848, kdy se Fanny Elssler uklidila na východ, do ruského Petrohradu, kde korunovala svou dlouholetou kariéru. Spolu s Perrotem, jenž přijel jen o několik měsíců později, aby se stal prvním baletním mistrem Carských divadel, uvedli tituly Giselle, La Esmeralda, La Fille mal gardée (Marná opatrnost), Catherina ou la Fille du bandit (Kateřina, dcera banditova) ad., jimiž si podmanili místní publikum včetně cara Mikuláše I. a které později Elssler tančila rovněž v Moskvě.

… až do Olomouce

Na začátku 50. let se tanečnice blížila konci své mimořádně dlouhé kariéry, roku 1851 ale ještě stihla zatančit v Olomouci u příležitosti setkání cara Mikuláše s císařem Franzem Josefem. Poslední benefiční představení odehrála v rodné Vídni, kam se s ní do divadla přišel rozloučit i samotný císař. Následně se Elssler usadila v rakouském hlavním městě, kde žila obklopena svou rodinou, obdivovateli a především v neustálém kontaktu se svou životní souputnicí a přítelkyní Katti Prinster. Byť období to nebylo vždy snadné – v 70. letech nejenže přišla o sestru Theresu, ale rovněž o prvorozeného syna, který spáchal sebevraždu. Samotná Fanny poslední měsíce života bojovala se svým zdravím a komplikacím nakonec podlehla 27. listopadu 1884.

Fanny Elssler byla za svého života nepopiratelnou hvězdou mezinárodních rozměrů. Vzniklo nepřeberné množství jejích portrétů opěvujících její krásu podobně jako barvité recenze Théophila Gautiera nebo drobné porcelánové sošky s její podobou v různých tanečních rolích. Její nejslavnější cachucha se pak zachovala v zápisu notací Arthura Saint-Léona (a následně i Friedricha Zorna), díky které je dodnes možné se pokusit přiblížit tanečnímu číslu, které v předminulém století přinášelo jeho interpretce záplavy květin a obdivovatelů padajících k jejím nohám (s nápadně dlouhými palci, jak dokládá odlitek chodidla slavné tanečnice).

zdroje:

Encyclopedia Britannica
www.britannica.com

Heiberg, Johanne Luise. Memories of Taglioni and Elssler. Dance Chronicle, roč. 4, č. 1, 1981.

Beaumont, Cyril. Fanny Elssler. London: C. W. Beaumont, 1931.

Brodská, Božena. Romantický balet. Praha: Akademie múzických umění, 2007.

Delure, Allison (ed.). Fanny Elssler in America. New York: Dance Horizons, 1976.

Gautier, Théophile. Gautier on dance. London: Dance Books, 1986.

Guest, Ivor. The Ballet of the Second Empire 1847-1858. London: Adam and Charles Black, 1955.

Guest, Ivor. The Ballet of the Second Empire 1858-1870. London: Adam and Charles Black, 1953.

Guest, Ivor. The Romantic Ballet in Paris. London: Sir Isaac Pitman and Sons, 1966

Guest, Ivor. Jules Perrot: Master of the romantic ballet. Cambridge: Cambridge University Press, 1984.

Guest, Ivor. Fanny Elssler. London: Adam and Charles Black, 1970.