Zemřela Markéta Kyliánová

Jiří a Markéta Kyliánovi. Foto: archiv Roman Sejkot.

Markéta Kyliánová (rozená Peštová) se narodila 28. března 1912 v městě Przemyśli, ležícím v polské Haliči tehdy ještě patřící k habsburskému Rakousku-Uhersku. Její rané dětství je ale spjato s Mariborem, kde otec, štábní kapitán, působil u místního pluku jako vojenský kapelník. Tady také začala její budoucí kariéra „zázračného dítěte“, protože právě zde, ve věku pěti let, Markéta poprvé vstoupila na jeviště. V místním divadle si tenkrát společně se svým starším bratrem v blíže neurčeném operetním představení zatančila polku. Pak následovaly i další operety. Kolem zuřila první světová válka, ale ta do nejranějších vzpomínek malé Markéty téměř nezasáhla.

Nastal konec války a Rakousko-Uhersko, do něhož se Markéta narodila, se stalo minulostí. Rodina Peštova se po vzniku samostatného Československa přestěhovala do Opavy, kam byl tatínek Jan povolán k 34. pěšímu pluku. Nadšení jeho dcery pro tanec se však nijak nezmenšilo. I zde bylo středobodem jejího zájmu divadlo. Pokračovala také ve vystupování. Tančila například při slavnostech, které pravidelně pořádal tamní Sokol. Podle jejích slov[1] si jí právě na jedné z těchto akcí všimla hraběnka Maria von Stona[2], která nadané dítě pozvala, aby vystoupilo i v jejím rodinném zámečku v Třebovicích u Opavy, a postarala se i o další Markétino taneční vzdělání tím, že ji doporučila učitelce baletu Anitě Norée. Jako žákyně její baletní školy Markéta ve svých osmi letech vystupovala v opavském divadle v baletu Pohádka o Honzovi.

Když bylo Markétě o rok víc, viděla v Opavě pohostinské vystoupení jedné z nejslavnějších tanečnic všech dob, Anny Pavlovové. O mnoho let později o této události řekla: „Doslova mě uhranula! Dokonce jsem v sobě našla tolik odvahy, že jsem se po představení prodrala k její šatně a podala jí ruku. Tehdy jsem se taky rozhodla, že ze mě bude tanečnice!“ Tatínek souhlasil: „Tak když se tady pořád tak natřásáš, najdeme ti učitele.“[3] Tím se stala Madame Guggenmos[4], hluchoněmá tanečnice a pedagožka, která vedla taneční školu v poměrně dalekém Brně. O řadu let později na ni Markéta, již Kyliánová, vzpomínala: „Neslyšela, ale hudbu cítila – vždycky mě gestikulací poopravila, když jsem netančila v rytmu. Nesmírně zajímavá žena a báječná učitelka!“[5] U této dámy však nezůstalo. Brzy na to se řady pedagogů nadané kapelnické dcerky rozrostly o další jméno. Jejím příštím učitelem se stal velmi známý a uznávaný pedagog a choreograf Achille Viscusi[6], za kterým dojížděla do ostravského Národního divadla moravskoslezského[7], v němž tehdy působil ve funkci baletního mistra.

V té době bylo Markétě Peštové deset let a rodinná rada rozhodla, že by bylo dobré, kdyby své nově nabyté dovednosti v oblasti tance zúročila ve svém vlastním sólovém večeru. Toto představení se odehrálo v Opavě, v sále U Kohouta, a trvalo bezmála dvě hodiny. Malá Markéta vystoupila za doprovodu vojenské kapely, kterou vedl její otec Jan. Večer tvořilo několik choreografií jejích učitelů Achillea Viscusiho a Anity Norée.[8] Tehdy poprvé použila svůj budoucí umělecký pseudonym: Rita-Rita. Přezdívku vymyslela maminka, která dceři někdy říkávala Margarita. Bylo totiž nevhodné, aby děvče ze slušné rodiny vystupovalo pod vlastním jménem. Pseudonym se povedl, jméno bylo chytlavé a dobře se vyjímalo na plakátech. Podle svých slov Markéta matku podezírala, že se tenkrát inspirovala slavným rakouským židovským spisovatelem, který si říkal Roda Roda.

Večer se podle všeho setkal s velkým úspěchem veřejnosti. Otec jej tedy hudebně upravil do komornější podoby a Markéta s ním za doprovodu rodičů začala pozvolna objíždět celou republiku. Hrávala i patnáctkrát do měsíce. O této době říkala: „Jezdili jsme s maminkou a tatínkem vlakem do Prahy, do Plzně, nebo až do Žiliny; někdy jsme se ještě v noci vracívali domů, jindy jsme přespávali. Má vystoupení vyvolávala obrovské nadšení, lidi tleskali jak blázni, ale já o tom nerada mluvím. Chválit sama sebe – copak se to sluší? Ale faktem je, že tehdy bylo zázračných dětí velice málo[9]…“[10]

Tatínek dceru během vystoupení doprovázel na klavír, maminka se starala o garderobu. Protože byl dceřin úspěch neoddiskutovatelný, bylo ještě v témže roce domluveno sólové vystoupení v pražském Mozarteu, které sklidilo stejně velký divácký ohlas. Markétina kariéra právě zdárně odstartovala.

V následujících letech – stále ještě v dětském věku – procestovala Markéta Peštová celou republiku a tančila ve více než třech stovkách samostatných vystoupení. Sklízela ovace diváků i obdiv kritiky.[11]

Když bylo Markétě čtrnáct let, přestěhovala se celá rodina do Prahy. Tatínek byl opět přeložen. Tentokrát na prestižní pozici kapelníka u 28. pluku. Zde mladá tanečnice začala nadále prohlubovat své vzdělání a zapsala se do baletní speciálky Remislava Remislavského[12] a také do školy Jelizavety Nikolské[13], kde se brzy nato seznámila s Bonifaciem Bosquem[14]. Tento hudebník a tanečník původem z Andalusie jí poté vyučoval hře na kastaněty a španělským tancům, pro které se Markéta naprosto nadchla a od té doby je začala zařazovat jako pevnou složku v repertoáru svých vystoupení. Právě díky Bosqueovi vznikla její proslulá Cachucha.[15]

V tomto období svého života vystupovala Markéta Peštová na rozličných plesech, při spolkových oslavách a podobných příležitostech. Podílela se také na vystoupeních exotického tanečníka Ore Tarraca[16]. S ním tančila kupříkladu v tehdy velmi úspěšném dramatu Démon a matka. Představení se hrálo až do Tarracovy náhlé smrti v roce 1934.[17]

Posléze dostala angažmá v tanečním souboru Jelizavety Nikolské. Rovněž se stala členkou baletu Velké operety, která v té době sídlila v Dlouhé třídě v Praze. Zde působila dva roky. Právě tady zaznamenala velké úspěchy se svými španělskými tanci, mimo jiné i s Jotou Pilaricou, kterou tančila v Lehárově Giudittě. O této etapě svého života uváděla: „Cítila jsem se tehdy jako velká taneční umělkyně a vystupovat v operetě jsem považovala za cosi podřadného, nebylo to zkrátka na výši. Navíc jsem se musela přizpůsobovat, už jsem nestála na jevišti jen sama za sebe, což mi nedělalo dobře – nikdy jsem se neuměla podřizovat. Na druhou stranu to byl výborný trénink! Vždyť já účinkovala každý den, většinou odpoledne a večer. Za jedno představení bylo dvě stě korun. To bylo měsíčně až dvanáct tisíc korun, tehdy obrovská suma!“[18]

V roce 1937 se přidala ke skupině své přítelkyně z Velké operety Marty Aubrechtové[19] a odjela s nimi na zahraniční turné. Jejich první kroky vedly do holandského Amsterodamu. Tam Rita-Rita hned po prvním vystoupení dostala nabídku angažmá od jistého Bulgaroffa, impresária, který byl zřejmě ruského původu[20] (od něj totiž do svého repertoáru přibrala i ruské tance). Dohodl jí vystoupení hned v několika různých podnicích. Mezi nimi byl také scheveningenský Kurhaus. O jejím působení zde prozrazuje více její syn: „Maminka se tady hlavně strašně zamilovala, jeden Holanďan si ji hrozně moc chtěl vzít. Ale takových bylo! Příšerně zamilovaný do ní byl třeba i slavný černošský jazzový trumpetista a saxofonista Benny Carter, který svého času aranžoval skladby pro Dukea Ellingtona, Louise Armstronga, Raye Charlese či Ellu Fitzgeraldovou. V Holandsku strávila skoro devět měsíců[21], během nichž se narodila dnešní královna Beatrix. Její maminka, královna Juliana se s ní nechala vyfotografovat, jak stojí zády k objektivu a přes rameno má maličkou Beatrix, usmívající se do aparátu. Z toho snímku následně vznikla pohlednice, kterou maminka zakoupila a poslala domů se vzkazem: ‚Milá maminko, všechno je v pořádku, jsem zrovna v Holandsku, měj se pěkně!‘ A její matka si spočítala, že dcera je pryč devět měsíců a teď jí posílá fotky s novorozencem, načež se strašně zděsila, že je babičkou… Ten pohled mám dodnes schovaný. A po jedné premiéře, když mě královna Beatrix pozvala k sobě do lóže, jsem ho vzal s sebou a převyprávěl jsem Jejímu Veličenstvu celou tuhle historku, načež jsem je požádal, zda by mi pohlednici nepodepsalo. Královna se sice strašně smála, ale pak řekla: ‚Víte, pane Kyliáne, že já smím podepisovat pouze státní dokumenty!‘ Ale podepsala se!“[22]

Ritě-Ritě se v Holandsku opravdu velice dařilo. Pak se jí ale začalo stýskat po domově a na podzim roku 1939 se vrátila do Prahy. Československo už tehdy neexistovalo. Zbyl jen okleštěný protektorát. Ale byli zde její rodiče.

Válka pro Ritu-Ritu nakonec nebyla obdobím soužení a strádání. Za protektorátu totiž potkala svého budoucího manžela, JUDr. Václava Kyliána. Seznámil je další z jejích ctitelů, starosta nuselského Sokola Ing. Bohumil Černý. Markéta Kyliánová o této důležité chvíli vyprávěla takto: „…jednoho dne mě (Černý) v nějaké kavárně seznámil s mým budoucím mužem; asi měl pocit, že už jsem dostatečně letitá, abych se vdala. Rok jsme se hezky procházeli po Petříně, jak se tehdy slušelo a patřilo, v roce 1942 jsme se vzali.“[23] To, že šlo o sňatek vyloženě pragmatický, potvrdila dále ve stejném rozhovoru: „Bylo to spíš z vypočítavosti – on byl doktor práv, měl dobré postavení a výborné renomé, o tanci ani zdání, já zas chtěla být pod čepcem a mít děti. Láska v tom nebyla žádná…“

Její přání se jí záhy vyplnilo, i když manželstvím s Václavem Kyliánem se její taneční kariéra definitivně uzavřela. V roce své svatby vystupovala naposled. Paradoxem je, že její manžel ji nikdy tančit neviděl. Nastaly však jiné starosti; na svět začaly přicházet děti. Starší syn Jan se narodil krátce po osvobození, 12. června 1945. Druhorozený Jiří pak o dva roky později.

Svým synům se Markéta věnovala plně a oddaně. Zejména pak Jiřímu, který evidentně zdědil její nadání pro tanec. To ona jej přivedla do gymnastické přípravky na FTVS k Franku Towenovi, když v dětství projevil touhu stát se cirkusovým akrobatem, aby ho později na Towenovu přímluvu přihlásila do baletní přípravky Národního divadla v Praze. To ona ho popostrčila ze dveří, když se objevila možnost odjet studovat na roční stáž do Royal Ballet School v Londýně. Stála za ním v jeho úspěších i v těžkých chvílích. Byla synův nadšený divák i první (a mnohdy velice tvrdý) kritik. Zemřela v požehnaném věku 104 let.