Vzpomínka na Sašu Machova: „Zemřel na vrcholu svých tvůrčích sil. Na prudkém vzestupu…“

S. Machov a I. Keplerová při zkoušce Šípkové Růženky 1948.

Mezi lety 1927–1929 působil jako tanečník a herec v Osvobozeném divadle. Poté byl pět let sólistou a šéfem baletu v Moravské Ostravě. Když se vrátil do Prahy, strávil dvě sezony také jako choreograf D 34–36. Další dvě léta měl Machov opět angažmá v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha.

V roce 1939 se Machov stal šéfem baletu v Českých Budějovicích. Následná válečná léta tančil a choreografoval v Královském divadle v Athénách (1940/1941), kde dokonce založil baletní školu. Posléze narukoval do armády a jako voják se zúčastnil bojů zejména v Sýrii a Libyi (1941–1943). Zbytek druhé světové války pracoval v Sadler’s Wells Opera v Londýně. Taneční kritik Vladimír Vašut v roce 2003 v televizním dokumentu České televize Příběhy slavných – Stíny tanečního kroku o tomto Machovově období poznamenal: „Shodou okolností se tehdy rozhodlo vedení Sadler’s Wells Opera uvést Prodanou nevěstu. A pro tuto inscenaci hledali někoho, kdo zná ten materiál. A přišli právě na Sašu Machova. S tímto představením, které bylo mimochodem nejúspěšnějším operním představením v Anglii během druhé světové války a udělalo přes sto repríz, se objížděla celá země. Mimo to, že tam dělal režii, že tam tančil, že choreografoval, také tam vedl baletní školu, která byla při Sadler’s Wells Opera.“

Po válce působil Machov jednu sezonu jako operní režisér v Brně a v roce 1946 se vrátil do Prahy, nejdříve na pozici choreografa, od roku 1948 též šéfa baletu Národního divadla.

Prvořadý význam Saši Machova tkví v jeho choreografické činnosti. Vladimír Vašut ve své knize Saša Machov z roku 1986 píše, že patřil mezi vynikající choreografy: „Neopakoval po druhých a po tradici, nelepil své balety z kroků, vazeb a pohybových řetězců poděděných z minulosti… Neustále, vytrvale, houževnatě, cílevědomě hledal, zkoušel, riskoval – a proto tak často i nalézal a objevoval.“ Machov debutoval dílem E. F. Buriana Fagot a Flétna (1928) v Národním divadle v Praze, vytvořil choreografii a po boku avantgardní tanečnice Milči Mayerové též ztvárnil hlavní roli Fagota. Z dalších jeho choreografií jsou významné například Vojna, Máj, Lašské tance (vše 1935) pro divadlo D či Nebe na zemi a Rub a líc (obé 1936) pro Osvobozené divadlo. Vrchol jeho choreografické tvorby znamenalo pětileté působení na scéně Národního divadla v Praze. Zde inscenoval kupříkladu Popelku či Šípkovou Růženku (obě 1948), Filosofskou historii a mnoho dalších úspěšných titulů. Zvláštní pozornosti se dostalo baletu Romeo a Julie, které dosáhlo v té době vysokého počtu osmdesáti repríz, nebo dílu Viktorka (vše 1949), kde hlavní úlohu psychologicky propracovala tanečnice Zora Šemberová. Vašut ve své publikaci uvádí: „Viktorka se stala naším nejhranějším poválečným baletem – a stala se jím právem. Je to výsledek šťastné tvůrčí shody tří výrazných tvůrčích osobností – libretisty Jana Reye, skladatele Zbyňka Vostřáka a choreografa Saši Machova… Machovovo nastudování dalo Viktorce přímo ideální jevištní start, dílo se z Národního divadla rychle rozběhlo po dalších scénách.“ 

K tomu, jak Machov stavěl a připravoval svá díla, se vyjádřila i tanečnice Naďa Sobotková: „Vždy to přizpůsobil. Když se stalo, že by někdo nezvládl nějaký technický výstup – třeba fouettés, tak Machov byl schopen připravit to na toho tanečníka. Přizpůsobit prvky technickým, vizuálním, charakterovým možnostem tanečníka.“ Luboš Ogoun v dokumentu České televize Příběhy slavných – Stíny tanečního kroku dodává, že „Machov nás znal lépe, než my sebe“.

Politické poměry po únorových událostech roku 1948 nesl Machov těžce. Stranickými prověrkami v roce 1950 neprošel a tuto skutečnost v pozici předválečného komunisty vnímal jako osobní křivdu. Jednou z neblahých událostí na konci jeho života se stalo hostování sovětských umělců z Velkého divadla v Moskvě v pražském Národním divadle. Jednalo se o velmi reprezentativní koncert, na kterém byl také přítomen ministr kultury Zdeněk Nejedlý. „Na tom koncertu se museli spolupodílet také členové našeho baletu…,“ připomíná v Příbězích slavných Ogoun.

Olga Pásková, dcera tanečnice Olgy Páskové, vzpomíná v tomtéž pořadu: „Představení mělo velký úspěch. Ale ten úspěch neměli sovětští hosté, ale naši umělci, Miroslav Kůra a Naďa Hajdašová. Předváděli výstupy z Labutího jezera, což byla de facto poslední Machovova choreografie v Národním divadle.“ Bohužel Zdeněk Nejedlý tento úspěch českých umělců neocenil a prohlásil, že se jednalo o protisovětskou provokaci, Miroslavu Kůrovi zakázal veřejně vystupovat a „vzkázal Machovovi, že tuhle jeho záměrnou provokaci bude ještě zvažovat a také to udělal…“ – vypráví dále v televizním dokumentu Ogoun. Život Saši Machova se najednou začal veřejně probírat nejen po profesní, ale také po osobní stránce. Sám podal výpověď na post šéfa baletu, Národní divadlo však na jeho žádost nereagovalo. Tlaky na svou osobu z různých stran nakonec neunesl a dobrovolně ukončil svůj život.

Jak říká Vladimír Vašut v Příbězích slavných – Stíny tanečního kroku: „…celé jeho dílo bylo nezavršené. Bylo to jenom torzo. Byl to jenom náznak toho, co mohlo být. Zemřel na vrcholu svých tvůrčích sil. Na prudkém vzestupu. Každá jeho nová premiéra představovala další stupeň v jeho vývoji. A také ve vývoji tehdejšího českého baletu.“

Výtečný choreograf Saša Machov zemřel 23. června 1951 v Praze.  

Zdroje

Gremlicová, Dorota: Machov, Saša (František Maťha) [heslo]. In: Český hudební slovník osob a institucí. Web Centra hudební lexikografie ÚHV FF MU. Dostupné [on-line] na: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=4310 [cit. 21. června 2016].

Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha, Divadelní ústav 2001.

Kopecký, Milan: 110. narozeniny by oslavil tanečník Saša Machov, rodák ze Zhoře na Pacovsku. Český rozhlas, 16. července 2013. Dostupné [on-line] na: http://www.rozhlas.cz/zpravy/divadlo/_zprava/110-narozeniny-by-oslavil-tanecnik-sasa-machov-rodak-ze-zhore-na-pacovsku--1235551 [cit. 21. června 2016].

Příběhy slavných: Stíny tanečního kroku. Složité osudy spolutvůrce moderního českého baletu Saši Machova ve vzpomínkách pamětníků i historiků [dokument]. Námět a režie Marek Bouda. Česká televize 2003; vysíláno 26. ledna 2014 na ČT1. Dostupné [on-line] na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/403235100101003-stiny-tanecniho-kroku [cit. 21. června 2016].

Saša Machov [heslo]. In: Královské české zemské a Národní divadlo, založeno 1868. Soupis repertoáru od roku 1883. Web Archivu Národního divadla. Dostupné[on-line] na: http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Umelec.aspx&ju=2740&sz=0&abc=M&pn=356affcc-f301-3000-85ff-c11223344aaa [cit. 22. června 2016].

Vašut, Vladimír: Saša Machov. Praha, Panorama 1986, zejm. s. 182 a 205.