Vzpomínka na Jiřinu Mlíkovskou

Vzpomínka na Jiřinu Mlíkovskou

Jiřina Mlíkovská – tanečnice, choreografka a pedagog – zemřela náhle, aniž se stihla rozloučit…
Měly jsme na následující týden domluvenou schůzku, moc si přála vidět naši nejmladší vnučku Sofinku, ve které viděla budoucí tanečnici…
Opustila nás žena s obrovským rozhledem, velmi vzdělaná, sečtělá, přísná, zásadová, ale i citlivá. Ještě do nedávné doby autorka píšící o tanci. Snažila se předávat celoživotní zkušenosti mladým začínajícím choreografům, a když už nemohla učit, tak to dělala alespoň písemnou formou.

Já sama jsem se s ní setkala v roce 1968, kdy jsem po maturitě na Konzervatoři nastoupila do prvního angažmá – do baletu Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (AUS VN) a ona tam byla šéfovou. Měla jsem potom možnost za léta úzké spolupráce poznat Jiřinu Mlíkovskou velice zblízka a do hloubky, protože s tímto souborem trvale spojila téměř celý svůj umělecký život.

Její životní touhou bylo vytvářet taneční divadlo, a tak když v roce 1960 dostala nabídku –nastoupit do AUSu a připravovat dramaturgii samostatných baletních představení, psát libreta a choreografovat – neodmítla.
Dokonalý obrázek o tom, jak sama hledala, do čeho jde, stoprocentně vyjadřuje úryvek z její knížky – nebo spíše, jak sama napsala, ze skript „FAKTA a ÚVAHY“:

„V prázdném hledišti Městského divadla v Táboře jsem čekala na příchod mladého vojenského publika. Mělo zde být představení AUS VN, ale já se přijela podívat hlavně na ty, kteří se už brzy měli stát obecenstvem našeho Baletního koncertu. Ve srovnání s hledištěm mého domovského plzeňského divadla bylo to zde trochu miniaturní. Avšak rudými plyšovými sedadly, zlatými ozdobami na zdech a na stropě, lóžích a balkonech i zářícími světly to bylo přece jen pěkné divadlo! Ti očekávaní – vtrhli dovnitř s vlčím řevem – a všichni naráz! Pro většinu z nich to zde byl cizí prostor. Bujaře si krátili cestu řadami napříč…. Někteří pak vsedě křížili zablácené boty na sedadlech před sebou vedle hlav svých kamarádů. Pošťuchovali se a hvízdali. Ti s horních balkonů plivali na dolejší dlouhými táhlými slinami. A když světlo zhaslo – řev se vystupňoval!
Všechno se dělo jaksi bez zloby, spíš ze snahy uvolnit se po delší nehybnosti z kázně. Tu z domova nenavyklou – zde po nich požadovali především a stále. Později jsem se dověděla, že ti, kteří vojáky přivedli, zde zůstat nemuseli, měli výsadu odejít – třeba na pivo!
Začala jsem přemýšlet, jak to udělat, aby ti mladí v hledišti zůstat nemuseli, ale chtěli!“

To byla tedy krátká a velice pravdivá ukázka podmínek, ve kterých potom, jak Jiřinka píše, v určitém prostředí a letopočtu, s humorem i vážně, dělali „mladí pro mladé“ taneční divadlo a přitom nezamykali své obecenstvo na klíč v hledišti.
Nebyla to jednoduchá práce najít a ztvárnit témata, která by zaujala, ale zároveň i poučila a pak jiná, která by zase rozesmála. Na straně jedné to byl boj o obecenstvo a na straně druhé boj se samotnými mladými umělci, kteří sice po ukončení studia na Konzervatořích velice stáli o to, aby se dostali na vojnu do AUSu, ale jakmile to měli jisté… Ne všichni, to bych mnohým křivdila! Byl to zkrátka boj na všech frontách:

„Ve složitém světě selhávajících lidí jsem milovala svou práci a věřila jejímu smyslu a milovala lidi, kteří mi pomáhali tvořit. A uvnitř ve mně pak ožívaly síly těch, kteří mne naučili, že umění dokáže působit na srdce člověka a měnit svět k dobrému!
Živoucí radostí a láskou byly mé děti – kterým jsem však nejvíc zůstala dlužna!“

Ano, i v těžkých podmínkách mohla tvořit, vybírat témata, psát libreta, choreografovat, pracovat s mladými tanečníky a zkušeným jádrem souboru. Ti nejmladší nabírali zkušenosti nejen z jejího uměleckého přínosu, schopnosti vdechnout každému dílu život a nesmírný cit, ale i právě z těch tvrdých podmínek zájezdového souboru. „Vychovala“ mnoho později i vynikajících sólistů, které bylo možné najít v divadlech či souborech v Čechách, na Moravě i na Slovensku a nakonec i ve světě. Někteří z nich vděčně vzpomínají:

„Opravdu velice smutná zpráva pro mne, členem AUSu jsem byl od roku 1971 a byl jsem mu věrný až do úplného zániku v roce 1995. Pracoval jsem jako stavěč v technické skupině a zakotvil jsem v baletní skupině pod vedením paní šéfové a choreografky Jiřiny Mlíkovské. Ona byla pro mne nejváženější osobností souboru. Díky jejímu baletnímu obrazu „TARAS BULBA“ jsem začal vnímat a milovat hudbu Leoše Janáčka. Balet mi učaroval a stal se mým největším objektem fotografování. Nejvíce fotografických záběrů jsem pořídil v průběhu vystoupení přímo na jevišti mezi sametovými výkryty. Těch 24 let v AUSu považuji za nejšťastnější období mého života a moc rád na ně vzpomínám. Na všechny lidi, které jsem tam potkal a na které se zapomenout nedá. Paní Jiřinko, díky za všechna setkání s Vámi, díky za mé oslovení „Čepeláčku“, mějte se moc a moc hezky na DRUHÉM BŘEHU a vyřiďte prosím srdečné pozdravy všem, se kterými se tam setkáte. Hlavně s náčelníkem Jaroslavem Štolfou a Honzou Čumpelíkem.“
Mirek Čepelák
***

„Všichni se tam setkáme. Mirku. Doufám, že nebude trénink v osm hodin!“
Dalibor Zástěra
***

„Zpráva je to opravdu zlá. Jiřina nám všem zanechala něco ze sebe a všem budou chybět její hlášky typu: Kornééééééé, kde jsiiiiiii. Pevně věřím že tam nahoře už teď organizuje soubor a dává dohromady balet, ve kterém budeme mít i my svou roli. Díky za vše, Jiřinko!“
Leo Zabloudil (rohlík)
***

„Svět letí a my jen občas čumíme, jak rychle a nikdo se nás neptá... S paní Mlíkovskou byla krom jiného sranda a je dobře, že když o ní byla řeč, jak připomenul Leoš, bylo to vždycky s úsměvem a tak to má u lidí bejt.“
Fíďa a Martina Fiedlerovi
***

Děkuji Vám všem i těm, kteří si na naši „mámu medvědici“ rádi vzpomenete kdykoliv později!
I když byla někdy hodně náročná a nešetřila sebe ani nás, měla nás jako svoje děti, které tolik milovala!
Jiřinko, také jsme Vás měli rádi a nikdy na Vás nezapomeneme!
S úctou a láskou Jitka a Míla Kornovi


Jiřina Mlíkovská (roz. Kováříková) 3. 2. 1925 – 10. 3. 2013
Narodila se v Plzni, kde i započala svou taneční kariéru. Byla žačkou Josefa Judla, Jarmily Kröschlové, Zory Šemberové, Laurette Hrdinové a Anny Dubské. Jako tanečnice debutovala roku 1943 v Plzni rolí Zefky v Zápisníku zmizelého a jako Salome ve stejnojmenné opeře Richarda Strausse v Tanci sedmi závojů, který pro ni vytvořila její učitelka a celoživotní přítelkyně Zora Šemberová.

Choreograficky se představila o rok později, také v Plzni, v Divadle mladých, literárním pásmem z básní Fráňi Šrámka V lukách je volání, na kterém spolupracovala s Miroslavem Horníčkem. V letech 1945–47 byla členkou baletu ND v Praze, 1946–47 se podílela se Zorou Šemberovou na terénním sběru lidových tanců a v letech 1949–50 byla její asistentkou při výuce českých tanců na Taneční konzervatoři v Praze.

Jako choreografka působila nejprve v Československém státním souboru písní a tanců (v období 1950–60) a v roce 1960 se stala choreografkou a vedoucí taneční skupiny/baletu Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde s Jiřím Čumpelíkem prosadila samostatné taneční programy a kde vytvořila většinu libret, které jako choreografka nastudovala (Pan vrchní a čert, Partyzánka, Hypnotizér, Opičák, Corrida A. Freda, Hry s maskami, Člověk a dílo (na Patetickou symfonii P. I. Čajkovského) a mnohé další. Ze souboru odešla v roce 1985.

Spolupracovala s televizí, amatérskými soubory, vychovávala také choreografy lidových tanečních souborů. Publikovala o tanci v odborných časopisech, je autorkou učebních textů a několika knih o tanečním umění. V letech 1984–99 působila jako pedagožka choreografie a režie baletu na katedře tance HAMU v Praze, kde vychovala řadu svých následovníků.