Pina Bausch. Foto: Wilfried Kruger, program Pařížské Opery 2002.
U Kurta Joosse ve Folkwang School
Pina Bausch se narodila 27. července 1940 v německém Solingenu jako Philippine Bausch a pod přezdívkou Pina si později vydobyla mezinárodní postavení se svým tanečním divadlem v nedalekém Wuppertalu. Její rodiče provozovali v Solingenu restauraci připojenou k hotelu, kde Pina spolu se svými sourozenci vypomáhala. Naučila se pozorovat lidi, především to základní, co je pohání. Atmosféra jejího raného dětství jako by později nacházela ozvěnu v jejích dílech: je slyšet hudba, lidé přicházejí a odcházejí a mluví o své touze po štěstí. V jejích choreografiích se však odráží i její raná zkušenost z války, náhlé výbuchy paniky, strach z nepojmenovaného nebezpečí.
Pina Bausch tančila již v Solingenském dětském baletu a ve čtrnácti letech začala studovat tanec u Kurta Joosse ve Folkwang School v Essenu. Jooss byl významným zastáncem předválečného a poválečného německého moderního tance, který se vymanil z pravidel klasického baletu. Ve své výuce se však snažil sladit svobodného ducha v Německu etablovaného expresionistického tance se základními pravidly baletu. Mladá studentka tance Bausch si tak osvojila techniky spontánního tvůrčího projevu i ovládání čisté formy. Důležitý vliv na ni měly i další obory vyučované na Folkwang School, včetně opery, hudby, dramatu, sochařství, malířství, fotografie a designu, což se později projevilo ve zcela otevřeném přístupu k médiím v její choreografické tvorbě.
Stipendium v Americe
V roce 1958 získala Pina Bausch cenu Folkwang Leistungspreis a díky stipendiu Německé akademické výměnné služby (Deutscher Akademischer Austauschdienst) strávila rok jako special student na Juilliard School of Music v New Yorku. Americká metropole byla vnímána jako Mekka tance, kde se díky Georgi Balanchinovi znovuobjevoval klasický balet a dále se rozvíjel moderní tanec. Mezi učitele Piny Bausch patřili Antony Tudor, José Limón, tanečníci ze souboru Marthy Graham, Alfredo Corvino a Margaret Craske. Bausch tančila v souborech Paula Taylora, Paula Sanasarda a Donyi Feuer. Nadchla ji kulturní rozmanitost New Yorku, kde zůstala ještě další rok, a protože svůj pobyt si již musela sama financovat, našla si angažmá v Metropolitan Opera Ballet.
Založení Tanztheater Wuppertal
V roce 1962, dva roky po jejím odchodu do New Yorku, ji Kurt Jooss požádal, aby se vrátila do Essenu. Podařilo se mu znovu oživit Folkwang Ballet, později přejmenovaný na Folkwang Tanzstudio. Pina Bausch tančila v Joossových starších i nových dílech a pomáhala mu s choreografií. Protože Folkwang Tanzstudio potřebovalo nové inscenace, začala se choreografii věnovat samostatně a vytvořila Fragment a Im Wind der Zeit (Ve větru času), za niž získala v roce 1969 první cenu na Mezinárodním choreografickém workshopu v Kolíně nad Rýnem.
Na počátku sedmdesátých let jako hostující choreografka představila svá první díla ve Wuppertalu; se členy Folkwang Tanzstudia vystupovala v Aktionen für Tänzer (Akce pro tanečníky) a Bacchanale v Tannhaüserovi. V roce 1973 ji Arno Wüstenhöfer, ředitel wuppertalských divadel (Wuppertaler Bühnen und Sinfonieorchester) jmenoval vedoucí Wuppertal Ballet, který záhy přejmenovala na Tanztheater Wuppertal. Označení Tanztheater neboli taneční divadlo, které původně použil Rudolf von Laban ve 20. letech 20. století, bylo záměrné; znamenalo emancipaci tance od pouhé baletní rutiny a naprostou svobodu volby výrazových prostředků a Pina Bausch v rychlém sledu vyvinula několik nových žánrů.
V souvislosti s Gluckovými opusy Ifigenie v Tauridě (1974) a Orfeus a Eurydika (1975) se mluví o první taneční opeře. S operou Ich bring dich um die Ecke (Zavedu tě za roh) pak Pina Bausch vstoupila do frivolního světa populárních písní, v Komm tanz mit mir (Pojď se mnou tančit) využila staré německé lidové písně a v Renate wandert aus (Renate emigruje) si pohrávala s klišé operety (obě 1977). Milníkem v její tvorbě se stala choreografie na Le Sacre du printemps (Svěcení jara) Igora Stravinského z roku 1975, jejíž emocionální síla a bezprostřední tělesnost se staly charakteristickými znaky její tvorby.
.jpg)
Smysl pro drama i humor
Od Kurta Joosse se Pina naučila upřímnosti a přesnosti, které se svými tanečníky uvolnila s nespoutaně živočišnou energií. V prvních letech ve Wuppertalu se tisk i veřejnost zděsily. Konfrontace s neskrývanou impulsivní motivací lidských pohybů byla bolestná. Smutek a zoufalství, které v roce 1977 vyvolalo taneční drama Blaubart – Beim Anhören einer Tonbandaufnahme von Béla Bartóks Oper Herzog Blaubarts Burg (Modrovous – Při poslechu magnetofonového záznamu opery Bély Bartóka Hrad vévody Modrovouse), byly pro mnoho lidí naprosto neúnosné. Vedle dramatického talentu však Pina Bausch od počátku projevovala i smysl pro humor jako například ve večeru složeném z Die sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů) a Fürchtet Euch nicht (Nebojte se) z roku 1976 s písněmi Kurta Weilla na texty Bertolta Brechta.
V roce 1978 Pina Bausch změnila své tvůrčí metody. Na pozvání ředitele bochumského divadla Petera Zadeka vytvořila vlastní verzi Shakespearova Macbetha a ocitla se v obtížné situaci. Velká část jejího souboru už s ní totiž nechtěla spolupracovat, protože v jejích dílech bylo málo konvenčního tance, proto představení obsadila pouze čtyřmi tanečníky, pěti herci a zpěvákem. S tímto obsazením ovšem nemohla pracovat s předem připravenými variacemi tanečních prvků a kroků, a tak začala klást svým interpretům asociativní otázky na téma Shakespearova dramatu.
Výsledek tohoto společného hledání a tvoření měl premiéru 22. dubna 1978 v Bochumi pod dlouhým názvem Er nimmt sie an der Hand und führt sie in das Schloss, die andern folgen (Vezme ji za ruku a vede ji do zámku, ostatní jdou za ní) a byl téměř přehlušen bouřlivými protesty publika. V tomto neobvyklém přístupu však Pina Bausch konečně našla formu a aspekty, jakými její díla nadále disponovala – novou a poetickou obrazností a tělesným jazykem, který diváky burcuje a chvílemi doslova mučí.
Pina Bausch pak natočila i film Die Klage der Kaiserin (1988–1990), Federico Fellini si ji vybral pro roli slepé princezny do svého filmu E la nave va (1982). Její soubor Tanztheater Wuppertal se objevil v Parle avec elle Pedra Almodóvara a v roce 2011 Wim Wenders natočil dokumentární snímek Pina zachycující významná díla i archivní záběry tančící umělkyně. Původně měl být projektem Wenderse a Piny Bausch, které pojilo přátelství, stejná generační zkušenost a vzájemný respekt k tvorbě druhého. Film dlouho odkládali, když režisér hledal způsob, jak esenci děl Piny Bausch uchopit. Nápad natočit film v technologii 3D přišel bohužel pozdě, po několika úvodních záběrech Pina Bausch umírá, takže snímek vznikal již bez její přítomnosti. Na festivalu Evropské filmové ceny roku 2011 v Berlíně získal snímek Cenu pro nejlepší dokument.
Choreografická a vizuální revoluce
Tajemství úspěchu Piny Bausch možná spočívá v tom, že riskuje, když se neúprosně dívá na realitu, ale zároveň vyzývá ke snění. Bere vážně všední život, ale vzbuzuje i naději, že vše se může změnit k lepšímu. Jediné, co mohou muži a ženy v dílech Piny Bausch udělat, je s maximální přesností a upřímností vyzkoušet, co každého z nich ke štěstí přibližuje a co je od něj naopak vzdaluje. Nemohou nabídnout všelék. Vždy však ve vás zanechávají jistotu, že – navzdory všem vzestupům a pádům – život přežijí. Tanztheater Wuppertal vychází z podstatných lidských emocí, obav, pochybností, přání a tužeb, a proto je všem nejen pochopitelný, ale vyvolal doslova choreografickou revoluci.
V lednu 1980 zemřel dlouholetý životní partner Piny Bausch Rolf Borzik, jehož scénografie a kostýmy v počátcích do značné míry formovaly podobu tanečního divadla. Po jeho smrti v jeho práci pokračovali Peter Pabst (scénografie) a Marion Cito (kostýmy). Vytvářené prostory jsou poetické, ovlivňují pohyby tanečníků. Voda a déšť umožňují, aby tělo bylo vidět skrze šaty; hlína dodává pohybu energii; kroky tanečníků plují ve vrstvě spadaného listí. Rozmanitost prostorů děl Piny Bausch sahá od interiérů z devatenáctého století až po holá dřevěná prkna japonského minimalismu.
Také kostýmy mohou být elegantní i absurdní, od rafinovanosti večerních šatů až po dětskou radost z převlékání. Stejně jako samotná díla, i scénické dekorace a kostýmy odrážejí každodenní život, ale neustále ho překračují, dotýkají se snové krásy a beztíže. Humor a krása, zpočátku často přehlížené a nacházené i v ošklivosti, byly v průběhu let postupně pochopeny. Pomalu začalo být jasné, o co v tanečním divadle jde, nejen o kritický pohled a provokaci, ale i o soucit a „prostor, kde se můžeme setkat“, jak tvrdila Pina Bausch.
Tanztheater na mezinárodní scéně
Celosvětový rozvoj tanečního divadla vyústil pro Tanztheater Wuppertal v mnoho mezinárodních koprodukcí: Tanzabend II (Taneční večer II) v Madridu, Ein Trauerspiel (Tragédie) ve Vídni, Nur Du (Jen ty) v Los Angeles, Der Fensterputzer (Umývač oken) v Hongkongu, Masurca Fogo v Lisabonu, Wiesenland (Země louky) v Budapešti, Água v Brazílii, Nefés (Dech) v Istanbulu, Ten Chi v Tokiu, Rough Cut v Soulu, Bamboo Blues v Indii a inscenace z roku 2009 v Chile, které už Pina Bausch nestačila dát název.
Z kdysi kontroverzních děl se vyvinulo světově uznávané divadlo, které si neklade za cíl kázat, ale místo toho vytváří živelný životní, umělecký požitek. Pina Bausch vyzývá, abychom se smířili se životem, věřili své odvaze žít dál a svým vlastním silám. Jak jinak si vysvětlit mnohokrát opakované prudké nárazy tanečnice o zeď v Café Müller, bezprostřední volné pády a opětné zvednutí, jež mám natrvalo v paměti? S Pinou Bausch jako byste se dotkli temného dna lidské existence, čirého zoufalství, bolesti, ztrát a úzkosti, jež jsou součástí našich životů. Zahlédnete ale i střípky naděje zachycené v subtilních tělesných záchvěvech, letmých pousmáních a lidském objetí.
Obdobně dráždivý a znepokojivý jako apokalyptické Café Müller je i projekt Kontakthof, který Tanztheater Wuppertal představil v roce 2010 v Londýně v různých obsazeních, kdy jedno tvořili teenageři, druhé tanečníci starší 65 let.
„Pina Bausch přivezla do Londýna představení Kontakthof před 40 lety (vzniklo v roce 1978), a přesto jeho téma ani trochu nezestárlo. Jeho tématem jsou nekonečné strasti páření, války mezi pohlavími a sexuální zvyky, stejně jako podráždění, ponížení a bolest, kterou si navzájem působíme ve snaze navázat kontakt a fyzický kontakt. Stále přítomné je také pronásledování, odsuzování a zneužívání žen. A bylo to objevné, když jsme viděli úzkosti a vzrušení mladých lidí a neviditelné intimity starších lidí. Inscenace má v sobě hořkost, lítost, okamžiky něhy i brutality, ale také spoustu humoru,“ napsala recenzentka v The Guardian. A poznamenala: „Problémem je, že Bausch při své tříhodinové délce nikdy nevěděla, kdy přestat. Pro někoho to má smysl. Neopakují lidé své podivné chování donekonečna rok co rok?“
Ceny a ocenění
Pina Bausch získala za svou práci mnoho cen a ocenění, včetně newyorské Bessie Award v roce 1984, Německé taneční ceny v roce 1995, Berlínské divadelní ceny v roce 1997, japonské Praemium Imperiale v roce 1999, Nižinského ceny v Monte Carlu, Zlaté masky v Moskvě v roce 2005 a Goethovy ceny města Frankfurt nad Mohanem v roce 2008. V červnu 2007 získala Zlatého lva za celoživotní dílo na Benátském bienále a v listopadu téhož roku jí byla udělena vysoce respektovaná Kjótská cena. V roce 1997 ji německá vláda vyznamenala Řádem za zásluhy Spolkové republiky Německo, francouzská v roce 1991 titulem Commandeur de l’Ordre des Arts et des Lettres a v roce 2003 Chevalier de la Légion d’honneur. Několik univerzit jí udělilo čestný doktorát.
Dne 30. června 2009 se životní pouť Piny Bausch uzavřela. Tanztheater Wuppertal nadále uvádí její inscenace a jeho umělecké směřování má nyní pod dohledem francouzský tanečník a choreograf Boris Charmatz, jenž pro nadcházející sezónu 2024/2025 kromě svých prací (namátkou 20 Dancers for the XX Century and even more, Liberté Cathédrale, CERCLES, herses, duo a další) zařadil do programového menu díla Piny Bausch Viktor, Kontakthof, Água, The Seven Deadly Sins, Carnations (Nelken), Full Moon a Café Müller.
Na Folkwang Universität der Künste dokonce zavedli program Pina Bausch Professorship, který umožňuje vždy na jeden rok hostování renomovaného umělce, s nímž studenti rozvíjí nové přístupy v kreativním procesu. A tak je, společně s Nadací Piny Bausch, o odkaz této výjimečné umělkyně minimálně v jejím rodném Německu velmi dobře postaráno.
Zdroje:
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace