Tři přání Ivanky Kubicové

V těchto dnech slaví prof. Ivanka Kubicová životní jubileum. Její přínos a význam pro naši taneční scénu je nedocenitelný. Nikdy na sebe nepoutala příliš pozornosti, vždy vše podřídila vytyčeným cílům. Ivanka, jak ji její přátelé nazývají, byla a je především silnou osobností, lidskou, vnímavou k problémům druhých, s obrovským talentem nenápadně motivovat své studenty a povzbuzovat je v těžkých chvílích. Z vlastní zkušenosti vím, jak to fungovalo a funguje. Za jednu z opomíjených zásluh považuji její vliv na umožnění vysokoškolského studia i těm, kteří neabsolvovali konzervatoře.

21. 5. 2021 osobnosti

Autor Libuše Ovsová

Pod jejím vedením vyrostly zásadní osobnosti našeho současného tanečního světa a i nyní, kdy už své funkce nezastává, si jejího názoru všichni váží. Existují ale i některé záměry, které nedopadly na úrodnou půdu a na své naplnění teprve čekají. Ivanka myšlenkově nestárne. Věk je jenom číslo. V duchu Marthy Graham, jejíž techniku přiblížila několika generacím a dala pevný základ do jejich dalšího rozvoje, jsem se Ivanky zeptala:

V jaké roli ses cítila nejlépe? Jako tanečnice, choreografka nebo pedagožka?
Každá ze jmenovaných rolí měla svá úskalí, záludnosti, ale i svůj půvab, každá kladla jiné nároky na mé tělo, duši a mozek, ale pedagogická činnost, kterou jsem zahájila už v Londýně, mě provázela prakticky po celou dobu uměleckého života a patřila k těm nejdéle trvajícím…

Myslela jsem, že choreografie pro tebe byla nejzajímavější, protože nebyla tak častá. Při nastudování tvých choreografií na Taneční konzervatoři hl. města Prahy jsem mohla být tvou asistentkou a zaujala mne tvá urputnost a zanícenost pro svoji představu. Dokonce si tě pamatuji, že jsi zvýšila hlas a zlobila ses, což se ve tvé pedagogické činnosti stávalo výjimečně... A přesto jsi dosahovala pedagogických výsledků, o kterých se některým může jen zdát. Co ti pomáhalo v dobách složitých, ať už v osobním, nebo profesním životě? Neměla jsi chuť celou tu dobu své profesní aktivity zaznamenat do knihy? Zklamalo tě něco?
V dobách složitých se občas našla pomocná ruka, ale jak praví klasik: „Nejjistější pomocnou ruku nalezneš na konci svého vlastního ramene.“ Sepsání knihy opravdu nehrozí a to, co mě zklamalo, si nechám pro sebe, sorry.

Dobře, ale myslím, že období tvého pobytu v Londýně by za zaznamenání určitě stálo. Sem tam se dozvím nějaké historky, které umíš barvitě vyprávět a přiblížit trable studenta v cizí zemi. Pro mnohé, kteří chtějí a bojí se udělat krok do neznáma, by to bylo velmi povzbuzující. Nemluvě o tom, jaké kontakty jsi tam navázala a jak to ještě v dobách komunismu pomáhalo rozvoji tance u nás. Kolik skvělých pedagogů do VUSu přijelo díky tobě a Honzovi Hartmannovi a kolik lidí mohlo díky VUSu absolvovat letní školu v London School of Contemporary Dance (LSCD). Jméno Kubicová v tamním prostředí otevíralo dveře po poznání toužícím adeptům. Mohla bys jmenovat nějaké zásadní momenty ze svého uměleckého života?
Prvním zásadním momentem byla v roce 1967 informace od profesorky Pražské konzervatoře Věry Urbánkové, která po návratu z Londýna, kde se zúčastnila první letní taneční školy na nově vzniklé LSCD, uspořádala miniseminář pro své dvě kolegyně a moji maličkost, o technice Marthy Graham.

Druhý zásadní moment se odehrál o rok později – kvůli invazi spřátelených armád v srpnu 1968 emigroval na Západ soubor Bratislavského divadla pantomimy v čele s Milanem Sládkem, kam jsem měla od září nastoupit jako herečka a tanečnice. Slováci soubor okamžitě zrušili a já dostala nabídku od Libuše Hynkové, šéfky ČSSPT, na zájezd se souborem do Velké Británie. Po skončení turné se soubor vrátil do Prahy, já zůstala v Londýně a tím to začalo…

Jak prožíváš koronavirovou pandemii v českém provedení? V této souvislosti mne napadlo, že by bylo dobré obnovit Trojkoncertino… Jak to, že tě tenkrát nezavřeli nebo nezakázali činnost?
Koronavirus se mi zatím vyhýbá a restrikce kvůli pandemii jsou nepříjemné, ale všechno se dá přežít… Zmiňované Trojkoncertino mělo premiéru v Londýně 1983 a krátce nato se hrálo na nějaké soutěžní přehlídce v ČR. Reakce pracovníka jedné nejmenované instituce, která měla dohlížet na politickou nezávadnost prezentovaných choreografií, byla veskrze pozitivní. „To je kritika všech totalitních režimů,“ pravil onen pracovník, takže mě nezavřeli ani mi nezakázali činnost, neboť ta zásadní myšlenka, byť byla míněna na situaci u nás, je opravdu aplikovatelná všude a platila by u nás i dnes…

Na závěr jsem Ivanku požádala, zda by si nemohla představit, že jsem kouzelná zlatá rybka a splním jí tři přání (nebo zaktivuji ty, již by mohli být nápomocni). Pokud se mi to nepodaří splnit na 100 %, tak to zkusíme znovu za rok, dva, tři, deset let?
Milá zlatá rybko, zde jsou má tři přání a poraď si s nimi, jak chceš:

1. hodně zdraví a štěstí pro všechny dobré lidi,

2. abych ve zdraví a duševní svěžesti došla až ke konci svých dnů,

3. vyhrát astronomickou sumu v Eurojackpotu – věděla bych, jak s těmi penězi smysluplně naložit.

Omlouvám se za stručnost svých odpovědí, pokud bude mít někdo zájem vědět víc, může se zeptat.

Odpovědi, které jsem dostala, přesně vystihují Ivančinu osobnost. Je věcná, stručná, pravdivá, nezabývá se sama sebou, na prvním místě myslí na druhé. Ti, kteří se o ní chtějí dozvědět více, si mohou poslechnout pěkný rozhovor v pořadu Stříbrný vítr, který vznikl před dvěma lety a je dostupný v archivu stanice Český rozhlas Dvojka. O její umělecké kariéře se také psalo v TA: https://www.tanecniaktuality.cz/osobnosti/ivanka-kubicova-osobnost-ktera-inspiruje, https://www.tanecniaktuality.cz/reportaze/nova-generace-inspirovano-ivankou

Její tři přání zřejmě splnit nedokážu, ale upřímně a z celého srdce Ivance přeji, aby se vyplnila. Jsem moc ráda, že jsem ji mohla poznat pracovně i lidsky. Za vše moc děkuji.

Ivanka Kubicová (narozena 21. května 1946) absolvovala TKP 1965 a TK HAMU 1988 (choreografie), stipendium na London School of Contemporary Dance (LSCD) 1968–1972. Angažmá: ČSSPT 1965–1968, Ex Group LSCD 1970–1972, sólistka ČSSPT 1972–1974, v Černém divadle Jiřího Srnce 1975, tanečnice, choreografka, baletní mistryně i zástupce šéfa Baletu ČST 1974–1987, pedagožka TKP 1972–1973, pedagožka a choreografka taneční skupiny VUS UK od 1972 a její školy od 1985, na TK HAMU od 1976 (od 1993 vedoucí katedry, docentka od 1994, profesorka od 2001). Po návratu z Londýna 1972 vyučovala u nás jako první především techniku M. Graham (spolu s J. Hartmannem), propagovala moderní techniky, vyučovala i v zahraničí. Jako interpretka zaujala rolí Popelky ve Špalíčku (ČSSPT 1972) a v řadě sól v LSCD v Londýně, Černém divadle J. Srnce, Baletu ČST. Jako choreografka připravila pro VUS UK např. 12+1 (h. Pink Floyd, 1973), Finále (h. J. Brown, 1975), Heleme se (h. M. Kocáb, 1978), Akt (h. A. Fried, 1982), Trojkoncertino (h. A. Fried, 1983), Starodávné čarování milému; pro AUS VN Slunovrat (1988), Mozart v Praze (1991); pro ND Praha Sonatina drammatica (1990), v Ústí n. Labem nastudovala Svěcení jara, Sextet B. Martinů a Sonatina drammatica (1999). Spolupracovala s Komorní operou Praha a na uvedení muzikálů Kocour v botách (1994), Jesus Christ Superstar (1994) a Evita (1998). V televizi se podílela na přípravě zábavných pořadů (Abeceda, Televarieté, Haló hudba aj.). Získala 3. cenu na celostátní baletní soutěži v Košicích 1981 za Etudy a Čtyři stěny R. Wakemana a ocenění na choreografické soutěži v Nyonu 1984 a Kolíně n. Rýnem 1986.