Odešel velký evropský tvůrce tanečního divadla

Johann Kresnik, zásadní postava německé a evropské taneční scény, se těsně nedožil premiéry svého posledního díla – inscenace Macbetha –, která byla highlightem letošního programu významného středoevropského festivalu Impulstanz ve Vídni. Ze dvou osobností německé scény tanečního divadla „sine qua non“, totiž Piny Bausch a Johanna Kresnika, bylo nám druhé jméno známo méně. Důvod nebyl v menším Kresnikově uměleckém významu; důvod byl v jeho politickém angažmá, a co hůře – v jeho levicovém politickém angažmá. V prvních letech po revoluci jsme zde na vše levicové bručeli a nikdo nám to nemůže mít za zlé. Měli jsme levicovosti po krk. V umění jsme levicovost spojovali s plochou proklamativností, projevem bez fantazie, s antiestétstvím. Levicovost nebyla sexy.

24. 9. 2019 osobnosti

Johann Kresnik. Foto: Archiv,

Autor Nina Vangeli

Pro Johanna Kresnika v Německu byl však boj o umělecké vyjádření vždy též bojem politickým. Navíc německá umělecká scéna, kde tento rodem Rakušák celoživotně působil, a zejména také scéna politická – vzedmutá vlna anarchismu –, k odezvě umělce naléhavě vyzývala. Na rozdíl od Piny Bausch, která se uměla lišácky vykroutit z politických otázek, i kdyby šlo jen o feminismus – občanské angažmá byste u ní těžko hledali –, Kresnik se angažoval proti všeobecnému i proti převažujícímu lartpourlartismu své doby.

Byl tu i další rozdíl. Pina Bausch byla bytostný ironik. Kresnik byl patetik. U umělců politický boj zpravidla zahrnuje i velkou dávku romantického patosu. „Již vzhůru, psanci této země“, ujímají se umělci uražených a ponížených. Jak může umělec odolat vzrušení, když zazní slova „Poslední bitva vzplála!“?! Jak může zůstat chladným před patosem revolučních písní! Politický boj se nevyhnutelně prolíná s umělcovým citlivě, ba co dím přecitlivěle!, vnímaným existenciálním prožitkem a touhou po silném výrazu. Obě tyto sféry vjemů umělec Kresnik srozumitelně vyjadřoval, zároveň přetavoval ve výjevy silné obraznosti, napěchované scénickými metaforami. Mezi divadlem politickým v Kresnikově pojetí a divadlem barvitým, obrazivým a emotivním, bylo rovnítko. I z látky, jakou byl Stalin a stalinismus, dokázal vytvořit jevištní metaforu. Takový mix byl originální Kresnikovou značkou; jakkoli se umělci podobné mesalianci zpravidla spíše opatrně vyhýbají.

Macbeth, chor. Johann Kresnik. Foto: Dieter Wuschanski

Ale nejenom patos, též i Kresnikova schopnost vcítění. Rád se vciťoval do ženských postav. Hrdiny jeho děl byly hlavně ženy, ženy kultovní. Mezi titulními hrdinkami figurovaly například Sylvia Plath, Ulrike Meinhof, Frida Kahlo, Rosa Luxemburg, Hannelore Kohl. Už z pouhých titulů můžeme číst, že šlo převážně o hrdinky, které se zúčastnily zápasů za proměnu společnosti a často byly i jejich oběťmi. V Čechách z těchto představení hostovala berlínská Frida Kahlo, představení metaforické, ale i narativní, expresivní portrét známé mexické malířky a revolucionářky. Hýřilo zářivými barvami jako její obrazy, na jejichž pozadí se odehrával Fridin mučednický příběh. Byly tu třeskuté barevné kontrasty a uprostřed této jásavé barevnosti se odehrával příběh malířčina mučednictví. Příběh jejího bouřícího se a trpícího těla.

Je a bude proč se k Johannu Kresnikovi a jeho odkazu vracet. Trochu jsme ho u nás – živě – prošvihli (v České republice byly dále uvedeny již jen Villa Verdi a Ulrika Meinhof – v Brně v roce 2006). Byl to umělec výrazného gesta, bohaté metaforičnosti, naléhavého politického apelu, pravý dědic německých expresionistů. Zemřel letos 27. července v devětasedmdesáti letech.