Ninette de Valois – Zakladatelka britského baletu

Zítra uplyne dvacet let, co 8. března 2001 zemřela tanečnice, choreografka a pedagožka Ninette de Valois, zakladatelka The Royal Ballet (Královského baletu) a The Royal Ballet School (Královské baletní školy) ve Velké Británii, držitelka Řádu za zásluhy a Dáma britského impéria.

7. 3. 2021 osobnosti

Ninette de Valois. Foto: Gordon Anthony.

Autor Zuzana Rafajová

Ninette de Valois se narodila jako Edris Stannus těsně před přelomem století, 6. června 1898, v irském městečku Blessington do vojenské rodiny. První taneční krůčky ji prý naučila rodinná kuchařka, v jedenácti letech se malé Edris poté, co se rodina přestěhovala do Londýna, dostalo prvního ucelenějšího tanečního vzdělání v Lila Field Academy.

Už jako čtrnáctiletá vystupovala s dětským souborem Akademie a přijala umělecké jméno Ninette de Valois. V jednadvaceti letech se stala první sólistkou souboru Beecham Opera, který tou dobou sídlil v budově Královské opery v Londýně, a doplnila své baletní vzdělání u významných pedagogů, jako byl Edouard Espinoza, Nikolaj Legat a především Enrico Cecchetti. I díky nim se její technická úroveň zlepšila natolik, že mohla být v roce 1923 přijata coby členka slavného souboru Les Ballets Russes pod vedením Sergeje Ďagileva, kde tančila sólové role v dílech Bronislavy Nižinské (např. Les biches, Le Train Bleu) nebo Leonida Mjasina.

Aktivní taneční kariéru však musela ukončit již v šestadvaceti letech, když se u ní začaly projevovat problémy v dětství nediagnostikované obrny. Mladá umělkyně se tak přesunula zpět do Londýna, kde založila svou první školu, Academy of Choreographic Art (ve třicátých letech přesunuta a přejmenována na Sadler’s Wells Ballet School), krátce nato přibyla Abbey Theatre School of Ballet v irském Dublinu. Jejich cílem bylo vychovat profesionální tanečníky, kteří by vytvořili první britský baletní soubor, jehož uměleckou ředitelkou by se Ninette mohla stát. To se naplnilo v roce 1931, kdy byl na světlo světa přiveden soubor Vic-Wells Ballet Company, jehož vznik podpořila tehdejší ředitelka divadla Old Vic Lilian Baylis.

Nový soubor tančil ve znovuotevřeném divadle v Sadler’s Wells, o repertoár se choreograficky starala jednak de Valois se svými originálními balety jako Job, The Rake’s Progress nebo Checkmate, jednak k sobě přibrala jako choreografa mladého Fredericka Ashtona, jednak uváděla i velké klasické balety, pro jejichž inscenování byl najat bývalý režisér Carských divadel v Petrohradě Nikolaj Sergejev (Coppélia, Giselle, Labutí jezero, Spící krasavice).

Interprety hlavních rolí se stali např. Anton Dolin nebo Alicia Markova, záhy byla sólistkou jmenována tehdy náctiletá, ale mimořádně talentovaná Margot Fonteyn, která v roce 1946 stála na jevišti nově po válce otevřené Královské opery v hlavní roli princezny Aurory v představení Spící krasavice. Jednalo se o velký risk, který se však Ninette de Valois stonásobně vyplatil, obdobně jako turné po Spojených státech (1949), které přineslo souboru mimořádný úspěch. V roce 1956 pak získal od královny Alžběty II. právo užívat titulu Královský balet, stejně jako se baletní škola stala Královskou.

De Valois stála v čele souboru ještě na počátku šedesátých let, kdy tanečníci odjeli hostovat do divadel v Moskvě a Leningradu. Ze svého postu odstoupila roku 1963 a pozornost zaměřila na školu, které věnovala veškerou energii a jejíž ředitelkou byla do roku 1970.

Za své úspěchy na poli baletního umění byla v roce 1957 oceněna titulem Dame (ženský ekvivalent k mužskému Sir), roku 1982 řádem Companions of Honor (Řád společníků cti), o deset let později poté nejvyšším Order of Merit (Řád za zásluhy)., v tomtéž roce získala rovněž speciální Laurence Olivier Award za celoživotní dílo.

Kromě britského baletu svou nesmazatelnou stopu zanechala Ninette de Valois i v Turecku, kde stála u založení místního národního souboru a školy, kterou otevřela v roce 1947. Se svými prvními absolventy zde uvedla řadu velkých klasických titulů (Giselle, Don Quijote, Labutí jezero, Louskáček), v té době nové kusy Fredericka Ashtona jako Les Patineurs, Les Rendezvous nebo Prince of the Pagodas, stejně jako své opusy. Úroveň pozvedla i díky pravidelnému hostování svých londýnských tanečníků. Roku 1965 zde uvedla první celovečerní inscenaci vytvořenou přímo pro Devlet Opera ve Balesi (Tureckou státní operu a balet), titul Çeşmebaşı (U fontány) doprovázela hudba tureckého skladatele Ferita Tuzuna a de Valois do choreografie zakomponovala rovněž kroky z místních tradičních tanců.

Ninette de Valois byla vdaná za lékaře Arthura Blackalla Connella, s nímž vychovávala jeho dva syny z předchozího manželství. Během kariéry ji obklopovala řada osobností, na jejich rady prý však dvakrát nedala. Její názory byly vždy jasné, nesmlouvavé, druhdy tvrdé a prý si rovněž čas od času přímo odporovaly. Přesto díky svému charismatu dovedla získat na svou stranu každého, koho zrovna potřebovala. Nikdy však tohoto kouzla nevyužívala sama pro sebe, cele vše věnovala baletnímu umění, svému souboru a své škole, které vytvořila prakticky z ničeho a dala jim jméno světového věhlasu.

Ninette de Valois zůstala aktivní až do pokročilého věku, navštěvovala jak představení v Královské opeře, tak hodiny studentů v obou baletních školách (White Lodge a Upper School). Zemřela 8. března 2001. V neskutečných sto dvou rocích.