Manuel Legris jako ztělesnění francouzského šarmu

Manuel Legris. Zdroj: Teatro alla Scala, foto: Brescia e Amisano.

Autor Zuzana Rafajová

Když v roce 2009 opouštěl scénu, jeho poslední představení v roli Oněgina bylo událostí sezóny. Z jedné strany jej rámovalo tradiční pařížské défilé, během kterého se na jevišti postupně představí všichni od nejmladších studentek a studentů školy přes všechny stupně souboru až po samotné hvězdy, přičemž vše uzavírá ta nejdéle sloužící mužská, ze strany druhé hromady padajících zlatých konfet a třicetiminutový aplaus ve stoje od nabitého Palais Garnier. Manuel Legris byl poslední velkou mužskou hvězdou, která odcházela ještě podle starého zákona v pětačtyřiceti letech (dle tohoto zákona končila smlouva mužským tanečníkům souboru ve 45 letech, tanečnicím ve 40, od roku 2010 shodně muži i ženy opouští pařížskou scénu ze zákona ve dvaačtyřiceti), i proto se jeho třiadvacetiletá kariéra na samotném vrcholu hierarchie v pozici étoile zdá být v aktuální situaci nedostižitelná (nejblíže mohl být Mathieu Ganio se dvaadvaceti lety, končí však již v letošní sezóně na neméně neuvěřitelném čísle dvacet jedna).

Během svého působení na scéně byl Legris jedním z nejlepších představitelů rolí typu danseur noble a romantických hrdinů – Siegfried v Labutím jezeře, Désiré ve Spící krasavici, Drosselmeyer a princ v Louskáčkovi, Solor v Bajadéře, Albert v Giselle, Lucien v Paquitě, James v La Sylphide, Romeo v Romeovi a Julii, Armand Duval v Dámě s kaméliemi, rytíř Des Grieux v Manon, Oněgin… Jeho projev a technika byly naprostým ztělesněním francouzského stylu. Elegantního, precizního, samozřejmého a zcela nenuceného, bez dramatických okázalostí, díky čemuž o to víc vyniklo nekompromisní ovládnutí taneční techniky ve všech jejích nuancích. Spolu s Aurélií Dupont tvořili pevně sehranou dvojici (jak dokládají i záznamy jejich představení v inscenacích Dona Quijota, Spící krasavice nebo Neumeierovy Sylvie), tanečnice a následná umělecká šéfka souboru podle svých slov dokonce po Legrisově odchodu do tanečního důchodu na čas uvažovala, že svou kariéru rovněž zabalí. Magický trojlístek zlaté mládeže Opery té doby s nimi tvořil ještě Nicolas Le Riche a nejeden francouzský módní magazín o nich ve své době napsal článek. Byli mladí, krásní a na vrcholu ve svém oboru. Trisha Brown pro ně v roce 2004 na příklad vytvořila choreografii O złożony / O composite, Jiří Kylián pak pro Legrise a Dupont zchoreografoval duet Il faut qu’une porte…, John Neumeier Legrisovi přidal do repertoáru hned dva kusy na tělo, A Cinderella Story a Spring and Fall.

Legrisova cesta k baletu byla relativně jednoduchá. Jakkoli rodiče nepocházeli z tanečního prostředí, malý Manuel už od čtyř a půl roku začal navštěvovat první taneční kroužek. Od osmi let docházel do hodin Yvonne Guby, v jedenácti úspěšně složil zkoušky do školy Pařížské opery (ředitelkou tehdy byla Claude Bessy), v šestnácti letech už byl členem prestižního pařížského souboru, o rok později postoupil na pozici coryphée, o další rok na sujet a čtyři roky nato, aniž by byl kdy premier danseur, jej tehdejší šéf souboru Rudolf Nurejev jmenoval rovnou étoile, hvězdou (což se ve 20. a 21. století povedlo jen pěti lidem, vedle Legrise ještě Laurentu Hilaireovi ve třiadvaceti, Dominique Khalfouni ve čtyřiadvaceti, jejímu synovi Mathieu Ganiovi ve dvaceti a loni Guillaumu Diopovi ve třiadvaceti). Stalo se tak navíc mimo domovskou scénu, během hostování v newyorské Metropolitní opeře, kde Legris tančil Jeana de Brienne v Nurejevově Raymondě. Dveře k velkým rolím a hostováním po celém světě se tak otevřely a v následujících letech měl tanečník možnost vystoupit po boku primabalerín jako Alessandra Ferri, Diana Višněva, Evelyn Hart, Maria Eichwald, Élisabeth Maurin nebo Monique Loudières, s nimiž mohl opakovaně dokazovat mimořádné kvality svého partnerského tance, vzájemného porozumění a podpory. I proto se ve své kariéře dostal na scény v Hamburku, Stuttgartu, New Yorku, Londýně nebo na Kubě a v Japonsku.

Během devadesátých a nultých let se Legris kromě velkých rolí tradičního repertoáru prosadil rovněž v dílech autorů jako William Forsythe, George Balanchine, Frederick Ashton, Jerome Robbins, Twyla Tharp, Antony Tudor, Mats Ek, Nacho Duato nebo v repertoáru francouzských autorů Maurice Béjarta, Rolanda Petita, Pierra Lacotta, Serge Lifara, Patrice Barta či Angelina Préljocaje, stejně jako ve velkých dramatických kusech Johna Cranka, Johna Neumeiera nebo Kennetha MacMillana, které v té době nově přicházely na pařížskou scénu.

Po aktivní interpretační kariéře se vydal cestou mnoha jiných tanečníků a tanečnic a přijal místo uměleckého šéfa souboru Wiener Staatsballett, kam jednak do repertoáru přinesl Nurejevovy balety jako Labutí jezero (verzi z roku 1964, která vznikla pro první rakouské baletní těleso), Dona Quijota nebo Louskáčka, jednak se poprvé pokusil o inscenování vlastní verze klasického baletu. V roce 2016 nazkoušel Korzára, v roce 2018 pak Sylvii (v koprodukci se svým budoucím působištěm Teatro alla Scala), jež byla oceněna jako nejlepší klasická inscenace toho roku v rámci italských Danza&Danza Award. Pracovní kontrakt ve Vídni se však nevyhnul kontroverzím. V roce 2019 obletěla svět zpráva o šikaně, nevhodném chování a násilí ve Vídeňské baletní akademii, v jejímž čele Legris jako umělecký šéf Wiener Staatsballett rovněž formálně stál (jakkoli je dobré přiznat, že jeho přítomnost ve škole byla spíše sporadická, účastnil se pouze pravidelných pololetních zkoušek). Zodpovědnost padala na něj, obvinění se však vztahovala především na ruskou pedagožku Bellu Račinskou, která byla ještě téhož roku z Akademie odejita a instituce se zavázala reformovat své přístupy a celou situaci vyřešit. Po zveřejnění celého skandálu v médiích se pak už k situaci nikdo nevrátil, takže jestli opravdu došlo ke změnám, nebo se jen vše zametlo pod koberec, je otázkou.

Z Vídně, kde působil deset let (2010–2020), se Legris přesunul do Milána, kde získal novou smlouvu. Spolu s ním odešel do Itálie i jeho vídeňský šéf, generální ředitel Dominique Meyer. V Itálii oba dostali pětiletý kontrakt, o jeho prodloužení se však nikdy nezačalo jednat, jakkoli s působením francouzského dua co do repertoáru panovala převážná spokojenost. Když tedy na jaře roku 2024 Legris v rámci představení nové sezóny a jejích premiér uvedl, že se bude jednat o jeho poslední měsíce v čele prestižní italské instituce, bylo to pro mnohé šokem. V následných rozhovorech a článcích se coby zdůvodnění opakovaně uváděl plán italské „ultrapravicové“ vlády (jak ji nazývají vybrané články, o jejichž volbě označení nemohu z důvodu nedostatečné znalosti italské politické reprezentace vážněji diskutovat) vložit italské instituce do rukou zpět Italům, a jak poznamenali Legris s Meyerem, Francouzi očividně nejsou vítáni… Podpora lokálních umělců v rámci lokálních kulturních institucí se mi na jednu stranu jeví jako v něčem přirozená a samozřejmá, na druhou stranu nevím, jestli nemůže být proklamativní prosazování národnostní myšlenky v něčem poněkud zhoubné (situace kultury na Slovensku budiž řádně odstrašujícím příkladem).

Další plány Manuel Legris zatím nezveřejnil, nicméně v případě umělce ověnčeného Benois de la Danse, Nijinsky Award, Prix Léonide Massine, držitele francouzského rytířského řádu Commandeur des Arts et Lettres a řady dalších patrně nebude o nové nabídky úplně nouze.

Zdroje:

memopera.fr
teatroallascala.org
universalis.fr
Boisseau, Rosita. Le danseur Manuel Legris en quatre dates. Lemonde.fr, 5. 7. 2013, dostupné z: https://www.lemonde.fr/culture/article/2013/07/05/le-danseur-manuel-legris-en-quatre-dates_3441749_3246.html.
Brandt, Amy. Manuel Legris Named Artistic Director of La Scala Ballet. Pointemagazine.com, 20. 2. 2020, dostupné z: https://pointemagazine.com/manuel-legris-la-scala-ballet/#gsc.tab=0.
Haegeman, Marc. Farewell of a Giant. Danceviewtimes.com, 23. 5. 2009, dostupné z: https://www.danceviewtimes.com/2009/05/farewell-of-a-giant.html.
Spicer, Graham. Bella Ratchinskaia and Manuel Legris talk about the abuse allegations at Vienna State Opera’s Ballet Academy. Gramilano.com, 4. 5. 2019, dostupné z: https://www.gramilano.com/2019/05/bella-ratchinskaia-and-manuel-legris-talk-about-the-abuse-allegations-at-vienna-state-operas-ballet-academy/.
Spicer, Graham. Manuel Legris and Dominique Meyer – the Frenchmen are not welcome to remain at La Scala. Gramilano.com, 1. 6. 2024, dostupné z: https://www.gramilano.com/2024/06/manuel-legris-dominique-meyer-leave-la-scala/.