Malé laudatio na velkého muže – Jiřímu Kyliánovi k narozeninám

Jiří Kylián

V roce 1982 mi bylo 12 let. Už dva roky jsem byla žákyní pražské taneční konzervatoře (tehdy HTŠ) a plnila si sen stát se tanečnicí. A pak se všechno, co jsem v tanci považovala za správné a stálé, změnilo.

Své dětství jsem strávila v divadle, baletních sálech, na požárnické židli za portálem. V mém světě tehdy kralovaly princezny Aurory, Giselle, Odetty. Lidé byli rozděleni na „ty vpředu“ (sólisty a demisóla) a na „ty vzadu“ (sbor). Důležité bylo, aby sólistka měla dobrou techniku, půvabné pohyby, lehkost a něžný úsměv, aby dokonale zvládla své variace, své pohybové árie. Tak to bylo prostě správné. Já jsem ale přesto měla vždycky pocit, že mi něco chybí. A pak přijel do Prahy hostovat jistý nizozemský soubor.

O Nizozemsku jsem jako dvanáctileté dítě nevěděla zhola nic. O řediteli a choreografovi toho souboru mi bylo známo, že byl spolužákem mých rodičů, a znala jsem množství legračních historek z jejich školní éry. Věděla jsem tudíž, že je to zábavný člověk, zřejmě velmi nadaný v mnoha oborech, obzvlášť pak v hudbě, a že je z něj nyní dost známý choreograf. Vzpomínám si, jak jsem toho večera seděla v hledišti. Už atmosféra před začátkem představení byla jiná, plná očekávání něčeho výjimečného, plná jistého napětí, které jsem tehdy ještě nechápala. Dodnes cítím to kouzlo.

Všechno, co se tehdy objevilo na jevišti, bylo jiné, než co jsem doposud znala: hudba, scénografie, kostýmy, barvy… a hlavně tanec. Tady byl každý tanečník za sebe, všichni stejně důležití a stejně dobří. Pamatuji si ten nekonečný pohyb, rozběhnutý do prostoru, pohyb, ze kterého čišelo, že dělá radost jak těm na jevišti, tak těm v hledišti. Všechno působilo tak lehce, tak snadno, ani jednou jsem se nepřistihla, že přemýšlím o technice nebo o obtížnosti kroků. A všechno bylo tolik provázáno s hudbou, jako by pohyb byl její součástí už ve chvíli, kdy ji skladatel začal zapisovat do not.

Nic z toho, co jsem viděla, se ani nesnažilo tvářit, že mi vypráví nějaký příběh, a přesto mě představení jako diváka vtáhlo, vsálo do sebe. Na konci večera následovaly ovace, které jsem nikdy nezažila. Diváci by tanečníky zřejmě nenechali odejít, kdyby ten vysoký, charismatický člověk s vousy nepřišel na jeviště, nepoděkoval a nepožádal publikum, aby soubor už pustilo do šaten. Můj pohled na tanec, na jeho podstatu a smysl se tehdy od základu změnil. Jako by vám někdo v klidu, míru a bezpečí vašeho pokojíčku rozhrnul závěsy a vy jste zjistili, že za oknem je zahrada mnohokrát, mnohokrát větší než svět, který jste obývali až doposud. Jenže pak vám je k vaší smůle opět zatáhl. Všechno bylo zase jako dřív, jenže ten pokojíček už najednou nebyl útulný a bezpečný. Jen začal být trochu těsný. A pak uplynulo mnoho času.

Když jsem o deset let později studovala na taneční katedře HAMU, bylo už po tom, čemu jsme si navykli říkat sametová revoluce, a pomalu se otevíraly nejen dveře, ale i okna do celého světa. Odjet na stáž bylo ještě dost obtížné, přesto se už našly způsoby, jak se podívat jinam. Mně se tehdy poštěstilo odjet na půl roku do nizozemského Haagu, přičemž jsem měla naději, že se tím pádem budu moci podívat, jak to chodí v jednom z nejzajímavějších souborů, které tehdy ve světě byly, Nederlands Dans Theater – NDT. (Z půlročního pobytu byly nakonec tři roky a více než dvacetiletá úžasná spolupráce s Kyliánovou nadací, ale to v této chvíli není podstatné.) Jedním z prvních úkolů, který jsem tehdy v Haagu dostala, bylo uspořádat videozáznamy nadace a postarat se o haldy písemností v záplavě krabic, jež naplňovaly malou místnost, která se stala nadaci prvním domovem.

Snad první věcí, kterou jsem tehdy vzala do ruky, byla velká fotografie ve zlatém rámu. Zachycovala děkovačku po Polní mši, poslední choreografii představení, které NDT hrálo při hostování na festivalu Pražské jaro v květnu 1982 v Praze. Fotograf ji pořídil z jeviště. Celá měla zlatavý nádech zašlé vzpomínky a přes postavy klanících se tanečníků bylo vidět do hlediště k prasknutí nacpaného Smetanova divadla. A tam vlevo ve služební lóži se krčila malá obrýlená postavička a jako u vytržení hleděla na jeviště. Mé dvanáctileté já. Možná, že skutečně existuje něco jako osud. Mně ale v tu chvíli asi došlo, že na světě existují lidé, kteří okolo sebe dokážou šířit neviditelné vlny takové síly, že dokonale mění všechno a všechny, kolem kterých se proženou, ačkoli to nedělají úmyslně. Inspirátoři, hybatelé věcí, přelomové postavy historie svých oborů, ať už o to sami stáli, nebo ne. Jiří Kylián je jedním z nich.  

„Žiji svůj život – a umírám – neustále a soustavně – od úplného začátku až do nového začátku…“ (Jiří Kylián)  

Jiří Kylián, jeden z našich nejvýznamnějších rodáků, slaví 21. března sedmdesáté narozeniny. Dalo by se říci, že se může hrdě ohlédnout zpět a kochat se svými úspěchy. V jeho případě to však půjde jen velice těžko. Patří mezi ty vzácné lidi, kteří by k tomuto účelu museli použít astronomický dalekohled, aby své dílo mohli přehlédnout celé.

Největší část jeho neuvěřitelně bohaté kariéry je spjata s Haagem a Nizozemským tanečním divadlem. Většinu svých choreografií, jejichž počet k dnešnímu dni přesahuje stovku, vytvořil právě pro tento soubor. Jeho cesta až sem vedla přes pražskou taneční konzervatoř a Stuttgartský balet. Na počátku jeho dráhy stáli lidé, kteří jeho cestu ovlivnili a usměrnili (milovaná babička Štěpánka a matka Markéta, učitelé a později přátelé Zora Šemberová, František Pokorný a John Cranko). Další trať, kterou už vyšlapal sám, je lemována lidmi, které na oplátku ovlivnil, usměrnil a inspiroval on. Jejich výčet by zabral hodně času a řádek.

V Nizozemském tanečním divadle Kylián působil od roku 1973, nejprve pohostinsky, později jako umělecký šéf v letech 1974–2000. Mezinárodní uznání získal v roce 1978 s choreografií Sinfonietta vytvořenou na hudbu Leoše Janáčka a od té chvíle jeho věhlas neustále stoupal.

Neznám žádného jiného choreografa, který za svůj umělecký život tolikrát proměnil způsob své práce. Kdybyste vedle sebe postavili jeho díla s datem vzniku, řekněme, v odstupu osmi let, uvidíte pokaždé jiného člověka – od lyrických prací obklopených scénografií a oděných do barevných kostýmů, inspirovaných evidentně celými skladbami hudebních velikánů, přes černobílé období postavené jen na světle, kdy je tělo tanečníka obnaženo, co to jen jde, aby vynikly pohyb, estetika těla a hudba často tvořená velmi poučenými kolážemi, až po období, kdy každičká část inscenace pochází z jeho hlavy (pohyb, světlo, scéna, kostým, mnohdy i mluvené slovo) a tvoří dokonalé autorské dílo. O jeho stopě na poli filmovém a divadelním ani nemluvě. Každá z jeho choreografií je něčím nová a výjimečná.

Jestli je Kylián něčím charakterizovatelný, pak svým uměním „hrát si s něčím“. Ať už jde o rekvizitu, kostým, scénografický prvek, pohyb, či slovo. Jako by jeho invence neznala hranic a nikdy se nedala vyčerpat. Přesto mají všechny jeho práce vedle této nápaditosti ještě něco společného – poetiku, často jemný humor, dojem nikdy nekončícího pohybu, jak už jsem zmínila výše.

Kromě choreografické tvorby se Kylián zapsal do dějin tance i dalšími skutky. Jedním z nich bylo kupříkladu zbudování jedinečné soustavy tří souborů na půdě jediného divadla, které obsáhly v podstatě celý aktivní život tanečníka. Světoznámé Nizozemské taneční divadlo (NDT I) bylo rozšířeno o NDT II (mladý a dynamický soubor tanečníků-juniorů ve věku od 17 do 22 let) a NDT III (tanečníky starší 40 let), přičemž každý soubor měl výrazně individuální repertoár. Tento model byl častokrát i jednotlivě kopírován.

Další z jeho nesčetných aktivit je namířena k mladým tvůrcům, které se snažil – a snaží – podporovat v nelehkém úsilí uspět. Sem patřilo každoroční pořádání workshopů NDT, na kterých získalo své první zkušenosti mnoho dnešních uznávaných choreografů (Nacho Duato, Paul Lightfoot, Johan Inger, ale třeba i Patrick Marin, Mário Radačovský nebo Václav Kuneš), založení Kyliánovy nadace, její částečné přenesení do Prahy později v podobě Kyliánovy videotéky působící v Institutu umění – Divadelním ústavu a nyní Kyliánova tanečního centra a knihovny působící na HAMU, nově vznikající Kyliánův nadační fond, anebo celosvětové akce typu Kylián Ring, projektu určeného přímo na podporu tvorby mladých choreografů.

Práce, kterou za sebou Jiří Kylián zanechal, je skutečně mnoho a rozhodně nezůstala nepovšimnuta. Stejně bohatý je i výčet medailí, řádů a cen, které (někdy i opakovaně) v minulosti obdržel. Je nositelem Řádu čestné legie, Dánského královského řádu Oranje-Nassau, získal cenu polského prezidenta Za kulturní zásluhy, má mnoho cen kritiků a světových choreografických ocenění. Za celoživotní dílo dostal Zvláštní cenu kolegia pro udělování cen Thálie, je čestným profesorem Juilliard School v New Yorku a doctorem honoris causa pražské HAMU. Ten výčet je ohromující, ale rozhodně ne konečný, protože tady to rozhodně ještě nekončí. Kyliánova invence se zastavit prostě nedá. Příkladem toho je i poslední projekt Kylián: Narozen v cizině, který vytvořil pro pražskou Violu spolu s Jiřím Lábusem v loňském roce. Díkybohu za to.

Až doposud to bylo laudatio, které bychom mohli mít za oslavnou řeč či chvalozpěv, a nyní tedy laudatio jako řeč děkovná: Milý Jiří, děkuji vám. Děkuji vám za to, že jsem kdysi díky vám pochopila, v čem je tanec krásný. Díky za to, že jste posunul jeho hranice, dal mu nové barvy, chuť i vůni. Díky za to, že svět díky vám ví o existenci České republiky. Díky za spoustu milovaných choreografií, ke kterým se mohu vracet, když je mi smutno, i za ty, na které se mohu těšit, protože vím, že teprve přijdou. Díky za všechny, kterým jste pomohl, které jste inspiroval, a za ty, kterým se toho doteku teprve dostane. Díky za poezii, humor a moudrost.

A všechno nejlepší k narozeninám!