Jiří Kaftan – Citlivý a citový umělec

Jiří Kaftan. Zdroj: Divadlo Na Jezerce.

Pro mne stejně jako mé vrstevníky je vzpomínka na Jiřího Kaftana spjata především s jeho podílem na formování profilu českého pantomimického umění 60. – 90. let, přesněji řečeno na založení a podobě Pantomimy Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí, a to i přesto, že zpočátku hostoval v několika divadlech jako tanečník. Impuls vzešel ze studentského přátelství na Taneční konzervatoři a promítl se do obdivuhodného partnerství na jevišti. Jiří Kaftan byl až do konce života oddán poetice imaginární pantomimy, již u nás začala pěstovat Laurette Hrdinová, a kterou poznal v originální podobě představení Marcela Marceaua v polovině 50. let v Paříži.

Jiří Kaftan se beze sporu podílel i na profilování specifické podoby českého pantomimického stylu, který se utvářel na scéně Divadla Na zábradlí zejména v prvních deseti letech jeho existence, zhruba do premiéry Knoflíku 1968. Patřil také k nejlépe technicky vybaveným členům souboru. Jeho dynamický komický typ nesměl chybět v žádné z inscenací od Pantomimy Na zábradlí: Devět klobouků na Prahu, Etudy, Cesta, Blázni, Knoflík, Caprichos, Hry beze slov, Funambules, Noss, Sny, Poutník. Jeho hra však měla různé valéry – od dětsky hravého Kapitána přes úžasného Šaška akrobata, interpreta neživých předmětů (Gramofon), groteskního Pantalona či několika typů odpuzujících měšťáků.

Byl platným členem Pohybového divadla 22, které se pod vedením Viktora Hlobila snažilo udržet upadající pantomimu na české scéně v představeních Trosečníci a On a ti druzí. To už ale on sám cítil rozdíl mezi vlastními návyky a představami mladší části souboru. Většinu času svého tvůrčího života však byl velmi flexibilní – dokazují to jeho pohybové spolupráce s režiséry činoherního divadla – Otomarem Krejčou, Jiřím Krejčíkem, Miroslavem Krobotem, Zbyňkem Srbou, Rudolfem Vedralem aj., jeho role v televizních inscenacích a ve filmu jako byly Mime story, Největší z Pierotů, Pulcinella, Zvonokosy v karlínském divadle či v televizních filmech Giroflé-Gieroflá, Romance štědrovečerní nebo Decameron.

Věnoval se i pantomimické pedagogice, nejprve jako asistent Ladislava Fialky na různých mezinárodních kurzech i jako jejich samostatný vedoucí pedagog hlavně v sálech německých divadel. Od roku 1969 působil jako učitel na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde vedl samostatné oddělení pantomimy, jeho zánik (přibližně 1992–1993) byl pro něho životním zklamáním, protože Jiří Kaftan miloval umění pantomimy a své žáky nade vše. Pomáhal i jako člen uměleckého poradního sboru na Katedře pantomimy HAMU za působení prof. Borise Hybnera. Ve škole mu šlo především o výchovu technicky dokonalého interpreta, dokonale obeznámeného s pohybovým slovníkem imaginární pantomimy. Napsal rovněž náčrt (dnes nedostupných) skript o pohybové technice Poznámky učitele pantomimy (1988). Mezi jeho žáky patří Eliška Cvrčková, Anna Čumpelíková, Michal Dufek, Vladimír Gut, Miroslav Horáček, Antonin Klepáč, Václav Upír Krejčí, Karel Krňanský, Petr Liška, Michal Nesvadba, Antonín Novotný, René Pyš, Martin Sochor, Jiří Šafránek, Zdeněk Tomeš, Jiří Reidinger a další.      

Jiří Kaftan byl citlivý a citový člověk, jak prozrazoval i jeho velký obdiv k hudbě, zejména k Leoši Janáčkovi; navenek vystupoval vždy jako příjemný společník a veselý člověk. Jeho posláním bylo rozsévat smích. Jedno z jeho posledních vystoupení mohla veřejnost zhlédnout u příležitosti vzpomínkového večera u příležitosti 80. narozenin Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí, kam přispěl půl roku před svým úmrtím výstupem Pán s psíčkem. Ačkoliv byl jen o čtyři roky mladší než jeho celoživotní kolega, předvedl tehdy temperamentní výstup podsaditého staříka v šedém kabátě, který zápasí na předscéně s neposlušným psem. Jako majitel znovu a znovu dorážejícího psa ztrácel, se širokým úsměvem na tváři znovu a znovu nabíral rovnováhu, než se mu podařilo zvíře zkrotit a zajmout vyvážený postoj. Tím vlastně publiku dokázal, že umění pantomimy, tehdy už považované za archaické, může být ve své komické poloze stále živé a účinné.