Eliška Bláhová – moderní žena počátku 20. století

Eliška Bláhová – moderní žena počátku 20. století

Pedagožka Eliška Bláhová měla spolu s Jarmilou Jeřábkovou asi největší podíl na dnešní podobě výuky taneční a pohybové výchovy v Česku. Spolu s Jarmilou Kröschlovou se zřejmě nejvíce zasloužila o (písemné) podchycení základů teorie rytmicko-pohybové výchovy a výrazového tance.

Eliška Bláhová se narodila jako Alžběta Sedláčková do učitelské rodiny na Nymbursku jako předposlední z devíti dětí (nutno poznamenat, že mezi svými sourozenci nebyla jedinou významnou osobností). Rodina se po smrti otce odstěhovala do Prahy, kde se (po ročním pobytu v klášteře) na přelomu století stala dospívající dívka přímou účastnicí proměn společenského myšlení, které iniciovaly politické změny v Evropě spojené s nástupem moderního věku.

Moderní bylo i její manželství uzavřené v roce 1903 s později významným meziválečným sociologem, stoupencem T. G. Masaryka, „feministou“ a univerzitním pedagogem prof. Arnoštem I. Bláhou, se kterým se seznámila, jak jinak, při tanci.

Ještě svobodná s ním pak navštěvovala, jako mimořádná posluchačka, přednášky češtiny, estetiky, filozofie a pedagogiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Oba manželé se později pod vlivem přednášejícího Masaryka a jeho filozofie angažovali v lidovýchově a ta se stala jejich celoživotním posláním. Vyvíjeli aktivitu v oblasti zrovnoprávnění postavení žen ve společnosti, především ohledně zkvalitnění jejich života, rozvíjením správných hygienických návyků či šíření moderních metod výchovy dětí, a to především formou osvěty, prostřednictvím článků a přednášek či otevřených debat.

Velkou inspirací jim v tom byla Paříž, kam Bláhovi v roce 1908 na rok odjeli i s malým synkem Alešem. Zde Eliška poprvé viděla tančit Isadoru Duncanovou a setkala se i s rytmikou Émila Jaques-Dalcroze.

Tanec a pohybová kultivace ji okouzlily jako úžasný výchovný prostředek. Po vzoru tzv. lidové konzervatoře založené v Paříži hudebním skladatelem Gustavem Charpentierem, nazvané Mimi Pinson, kterou během svého pobytu navštěvovala (škola byla určena mladým dívkám, aby měly možnost smysluplně trávit svůj volný čas rozvíjením vlastní osobnosti), se po návratu do Čech začala věnovat vlastnímu systému pohybové kultivace žen. 

Nejprve působila jako cvičitelka a náčelnice v Sokole v Novém Městě na Moravě, kde Bláhovi v letech 1904–1921 žili. Arnošt zde vyučoval na reálném gymnáziu a Eliška vyučovala francouzštinu na měšťance. Když se její muž stal univerzitním profesorem nově zřízených sociologických studií v Brně, založila si v roce 1921 v Králově Poli odbornou školu rytmiky s názvem Dívčí akademie (podle spolku, který byl zřizovatelem). Později v roce 1925 byla škola převedena pod spolek Vesna, kde fungovala až do svého zániku během druhé světové války (1942). Škola byla velmi oblíbená a populární, před hospodářskou krizí na začátku třicátých let měla až 400 žákyň.

Rytmika všeobecně zažívala v českém prostředí ve dvacátých letech 20. století svůj boom, a to nejen jako prostředek pohybové výchovy. Byla zároveň i jedním ze zásadních východisek vývoje českého novodobého tance, neboť právě přes rytmiku (především tu sokolskou) nacházely české tanečnice svou cestu za novým tanečním výrazem. Počty různých ústavů rytmické, pohybové nebo taneční výchovy rozdílných úrovní i kvalit neustále rostly.

Po svém dalším studiu v Ženevě u Dalcrozeho (1925) prosadila Eliška Bláhová pro Moravu jako záruku odbornosti státní zkoušku pro učitele rytmiky (1926), kterou sama jako první složila. Následně pak školila a zkoušela budoucí moravské učitelky rytmiky. Mimo to přednášela na besedách a pravidelně vystupovala s pořadem o rytmice v rádiu, psala odborné články. Vedla i celorepublikové kurzy pro učitelky v mateřských školách.

V roce 1934 spoluzaložila Společnost státně zkoušených učitelek rytmické gymnastiky který se následně spojil s českým svazem Tanec – Rytmika – Gymnastika. Ten o několik měsíců později vznikl na popud Emanuela Siblíka.

Své organizační a pedagogické aktivity Bláhová podporovala také vlastní publikační činností, v níž se věnovala jak metodice, tak teorii oboru. Mezi její nejvýznamnější knihy, které se dočkaly opakovaných vydání, patří Pohyb, rytmus, výraz, Tělesná výchova rytmikou dětí školních a předškolních či Verše a říkadla pro rytmický výcvik dětí.

Po druhé světové válce se z rodinných a zdravotních důvodů praktické rytmice věnovala spíše zpovzdáli, příležitostně přednášela nebo vedla kurzy pro pedagogy. Zemřela v Ledči nad Sázavou v roce 1966 ve věku 82 let, šest let po svém milovaném muži Arnoštu Bláhovi, se kterým vychovala tři děti a celkem osmi vnoučatům byla babičkou. Rytmice se dále nikdo z rodiny nevěnuje.

Odkaz Bláhové dále rozvíjely její žačky: Elmarita Divíšková, Lída Hyprová, Heda Jungmannová, Alena Zavřelová, Lidka Schmidová, Maryna Hradilová-Oulehlová, Marie Mrázková a mnoho dalších.

Život Elišky Bláhové je zajímavým příběhem moderní české ženy. Nerezignovala ani na kariéru či společenský život, neobětovala ani lásku či rodinu a ani neustoupila ve svých názorových přesvědčeních. Přestože byla neustále nucena ke konfrontaci se společenskou a politickou situací, nejen kvůli veřejné aktivitě svého manžela, dokázala odpouštět a s odvahou se stavěla situacím čelem.