Eduard Borovansky – „Balet má být dobrou příležitostí pro toho, kdo ocení techniku, stejně tak ale pro toho, kdo si chce prostě večer jen vyjít do společnosti.“

Eduard Borovansky (cca 1930). Zdroj: National Library of Australia.

Autor Petra Žikovská

Eduard Borovansky se narodil 24. února v roce 1902 v Přerově jako Eduard Skřeček. Byl sedmým dítětem obecního strážníka a v matrikách jsem nedohledala předka s uměleckým povoláním. Však také později o sobě Eduard v četných rozhovorech pro dobová média rád říkal: „Jsem jen prostý rolník.“ Krátce pracoval jako účetní, po absolvování povinného vojenského výcviku nastoupil v roce 1921 do opery v Olomouci, původně jako zpěvák, ale velmi rychle se stal členem tanečního souboru. Brzy mu však Olomouc začala být malá, a tak odjel do Prahy, kde ho přijali do baletního sboru Národního divadla. Svou techniku zlepšoval u Augustina Bergera a na jevišti začínal dostávat i první větší příležitosti.

Ani Praha mu však evidentně nestačila a po zhlédnutí představení Anny Pavlovové se rozhodl, že se chce stát členem jejího souboru. Bylo to v roce 1928, kdy tehdejší primabalerína první velikosti mohla kývnout prstem téměř na kteréhokoliv tanečníka a každý by se jistě rád stal členem jejího souboru. Ona si však vybrala Eduarda Skřečka. Proč a jak se to stalo, zůstává tajemstvím. Frank Salter, životopisec Borovanského, tvrdí, že Eduard zavolal Viktoru Dandrému (manažer a také manžel Anny Pavlovové) a ten si ho pozval na konkurz do Hamburku. Každopádně doložitelným faktem zůstává, že se ke skupině Anny Pavlovové skutečně připojil v Hamburku, a to již pod jménem Eduard Borovansky. Některé prameny dokonce uvádějí, že tento pseudonym mu vymyslela sama Anna Pavlovová. 

Se souborem, kde tančil převážně charakterní role, pak objel doslova celý svět a také v roce 1929 poprvé navštívil Austrálii. Po smrti Anny Pavlovové (1930) se však soubor rozpadl a Eduard se krátce živil jako učitel tance v Paříži, Praze a Berlíně. Výukou se zabývala především jeho budoucí žena Xenia Nikolayevna Kruger Smirnova, kterou poznal v souboru Anny Pavlovové. Borovansky se s Xenií oženil na podzim roku 1933 v Londýně a Xenie se se svým akademickým ruským baletním vzděláním a pedagogickými vlohami stala velmi podstatnou a důležitou součástí pozdějších Eduardových plánů a úspěchů. Čekalo je však komplikované období, když se oba zapojili do vznikajících a rychle zanikajících skupin, následníků slavné Ďagilevovy skupiny Ballets Russes. V roce 1932 tančil Borovansky v souboru Ballet Russes de Monte Carlo, kde ztvárnil víceméně charakterní role – mezi ty nejznámější patří Silný muž v Le Beau Danube a Prodavač v La Boutique fantasque.

Do Austrálie přijel podruhé v roce 1938 jako člen souboru Ballet Russe de Colonel de Basil a udělal zásadní životní rozhodnutí: opustil soubor a spolu se svou ženou zůstal v Austrálii. Muselo to být těžké rozhodnutí, a to zejména pro jeho ženu, která měla v Berlíně velmi starou, osamělou matku.

Manželé otevřeli 8. května 1939 baletní studio na jedné z rušných ulic tehdejšího Melbourne. Poměrně velký sál skýtal prostor i pro malé pódium, které tam Eduard vlastnoručně postavil. Začátky byly skromné a první představení se odehrávala na sobotních matiné, postupně byli žáci školy zváni na vystoupení na nejrůznějších akademiích a dobročinných akcích. V roce 1940 pak došlo k oficiální registraci souboru pod názvem Borovansky Australian Ballet Company Ltd.

Zásadním krokem pro Borovanského balet byl podpis smlouvy s agenturou J. C. Williamson, která vlastnila několik divadel po celé Austrálii. Boro, jak ho nazývali jeho přátelé (nikoli členové jeho ansámblu, od nichž se nechal titulovat Monsieur), si tak mohl dovolit platit tanečníky po celou aktivní sezónu, nikoliv jen podle odehraných představení, což vedlo k profesionalizaci souboru. Tanečníci již nemuseli hledat různá vedlejší zaměstnání, mohli se plně věnovat tréninkům, což zásadně ovlivnilo úroveň představení.

Co se týče repertoáru, Boro zpočátku mířil na jistotu a vybíral divácky osvědčené kusy (Les Sylfides, Le Beau Danube, Capriccio italien). Byl však také velmi obratný v oblasti komunikace s veřejností, nechtěl dělat balety jen pro úzkou elitní skupinu. Razil heslo: „Balet má být dobrou příležitostí pro toho, kdo ocení techniku, stejně tak ale pro toho, kdo si chce prostě večer jen vyjít do společnosti.“ Pro popularizaci baletu učinil mnoho a dokázal zaujmout širokou veřejnost. Jeho představení byla skoro vždy vyprodána, na lístky se stály dlouhé fronty, často i přes noc.

Barry Kitcher, dosud žijící tanečník Borovanského skupiny, autor knihy From Gaolbird to Lyrebird: A life in Australian Ballet, jehož jsem měla možnost poznat, říkal, že při jedné takové příležitosti neváhal mezi diváky čekajícími hodiny na lístky poslat čaj a sendviče. Nechával tanečnice fotit do tehdejších módních časopisů, spolu se svým souborem propagoval létání, zasedal v porotě volby královny krásy. V jeho době byl balet v Austrálii skutečně populární, což mimo jiné dokazuje i pozornost, kterou baletu a Borovanského premiérám věnuje dobový tisk.

Ačkoliv sám příliš často balety nestavěl, spíše přenášel starší díla, která si pamatoval ze své aktivní taneční kariéry, neváhal se pustit do baletu Terra Australis s ryze australským námětem a původní australskou hudbou. Balet měl premiéru v roce 1946 a sklidil nebývalý úspěch. V roce 1943 obdržel Borovansky australský pas. Srdcem ale zůstal Čechem, když v roce 1944 nastudoval Vltavu na hudbu Bedřicha Smetany jako poctu rodné vlasti.

V roce 1957 přivezl jako hosta svého souboru do Austrálie Margot Fonteyn, což vyvolalo vlnu opravdového šílenství. Bohužel osobní vztahy mezi primabalerínou a Eduardem nebyly nejlepší (setkání dvou silných jedinců bývá často problematické).

Borovansky zemřel v Sydney 18. prosince 1959 a je pochován na hřbitově v Box Hill v Melbourne společně se svou ženou Xenií, která ho přežila o celých 26 let. Po smrti Eduarda bylo vedení skupiny nabídnuto agenturou J. C. Williamson právě jí, ale ona odmítla a novým uměleckým ředitelem skupiny se stala Peggy Van Praagh, které se velmi rychle podařilo získat dotaci od vlády a založit Národní australský balet. Ale to už je jiný příběh.

Za necelých dvacet let svého australského pobytu dokázal Eduard Borovansky vybudovat první profesionální australský baletní soubor, a to skutečně z bodu nula! Byl to charismatický, pracovitý a odvážný muž, který vždy velmi dobře věděl, co chce, a také byl připraven pro svůj cíl tvrdě pracovat.

Zdroje:

Frank Salter. Eduard Borovansky – The man who made Australian ballet. Wildcat Press, 1980.