Světlý pramen – Báječná choreografie Alexeje Ratmanského

Světlý pramen (Ruslan Skvortsov). Foto: Damir Yusupov.

Autor Lucie Dercsényi

V duchu revolučních myšlenek vznikl i první Šostakovičův balet Zlatý věk (Zolotoj vek, choreografie Vasilij Vajnonen, Leonid Jakobson, premiéra Leningrad 1930). Uváděl se jako „představení se sovětskou tematikou a novým jazykem“. Proto se v choreografii objevily sportovní prvky, prvky dobového, estrádního tance a klasického tance se využívalo jako parodie. Podle slov jednoho z recenzentů byla výsledkem „taneční polévka“, balet se hrál jedenadvacetkrát a pak ho stáhli. Do Velkého divadla se Zlatý věk vrátil v roce 1982, a to v choreografii Jurije Grigoroviče.

Jak vytvořit balet na sovětské téma

V roce 1931 Fjodor Lopuchov s Dmitrijem Šostakovičem a libretistou Viktorem Smirnovem uvedli v Petrohradě další balet Bolt – Šroub, první sovětský balet z továrního prostředí. Satira „industriálního baletu“ pojednávala o továrně, kde skupina opilých sabotérů vloží velký šroub do soukolí stroje, aby zastavila výrobu a pomstila se za to, že jeden z opilců byl vedoucím pracovní směny napomenut. Příběh vycházel ze skutečné události v továrně Rudý Herkules, a jak dokládají písemné dokumenty z archivů, autoři baletu při jeho přípravě pečlivě studovali tovární prostředí a jeho problémy. Nicméně balet byl zakázán hned po premiéře. K Šostakovičově partituře baletu Šroub se vrátil až v roce 2005 Alexej Ratmanskij, který přepracoval libreto a balet jeho zásluhou ožil v dobovém konstruktivistickém designu.

Ratmanskij se také zasloužil o revizi třetího, posledního Šostakovičova baletu Světlý pramen (Svetlyj ručej) uvedeného v Malém operním divadle v tehdejším Leningradě. Šostakovič o své partituře před premiérou Světlého pramene v červnu 1935 napsal: „Vytvořit balet na sovětské téma je obtížný a zodpovědný úkol. Ale já se obtíží nebojím. Držet se vyjetých kolejí je možná lehčí a bezpečnější. Je to však také nudné, nezajímavé a bez cíle… Balet Světlý pramen má velmi jednoduchou, přímočarou zápletku, je zábavná, a co je nejdůležitější, je taneční. Já jsem záměrně vytvořil jednoduchý jazyk, který bude srozumitelný v plné míře jak pro diváky, tak pro účinkující. Jak já to vidím, je nejen obtížné, ale zcela nemožné tančit na hudbu, která je rytmicky a melodicky nevýrazná… Stejně jako opera nemůže být bez zpěvu (což je především konvence), nikdo nemůže vyloučit tanec z baletu. Člověk by měl tuto konvenci podpořit, ne proti ní bojovat.“

Světlý pramen se v roce 1935 hrál s velkým úspěchem a na doporučení kritiky byl koncem roku přenesen do Moskvy. V únoru 1936 ale vyšel článek Baletní faleš, který Lopuchovovu inscenaci a Šostakovičovu hudbu obvinil ze zploštění „života a plné radosti z tvůrčí práce“, z opovržlivého vztahu k národním písním Kubáně. Světlý pramen tak stáhli z repertoáru v obou divadlech. Spoluautor libreta Adrian Piotrovskij byl poslán do gulagu, kde zemřel, a choreograf Fjodor Lopuchov upadl v nemilost.

Z kontextu společenských událostí dvacátých a třicátých let vyplývá, že zákaz Světlého pramene přišel jako odplata za díla, která Šostakovič uvedl ve spolupráci s Lopuchovem a dalšími umělci již v předchozích letech. Avantgardní směry jako futurismus, konstruktivismus a suprematismus se šířily nejen v západní Evropě, ale také v Sovětském svazu. Lopuchov je spojován se jmény ruské avantgardy, ke které se v bouřlivých porevolučních letech hlásili jako básník, dramatik a esejista Vladimir Majakovskij, divadelní režisér Vsevolod Mejerchold a průkopník geometrického abstraktního umění Kazimir Malevič.

Lopuchov dokonce jako první realizoval na baletní scéně „čistou bezpředmětnost“ tzv. Malevičova suprematismu v choreografii bez děje. Není bez zajímavosti, že v Lopuchovově inscenaci symfonického baletu na 4. symfonii Ludwiga van Beethovena s názvem Veličije mirozdania – Velkolepost vesmíru tančil v roce 1923 tehdy osmnáctiletý absolvent Carské baletní školy v Sankt Petěrburgu Georgij Melitonovič Balančivadze, který o rok později emigroval z Ruska a jako George Balanchine vytvářel a proslavil tzv. abstraktní balety.

Do svého deníku si Balanchine napsal: „Baletní mistr Fjodor Lopuchov, nový vedoucí našeho baletu, postavil znamenitou taneční symfonii Velkolepost vesmíru na hudbu Beethovena, a já v ní tančil. To, co Lopuchov udělal, bylo na tu dobu vynikající. Ideu si vzal z literatury a malířství, ale ve skutečnosti to byl čistý tanec, skutečná choreografie. Mohu říci, bylo to geniální. Ostatní chtěli také vymyslet něco zajímavého, ale byly z toho jen nesmysly, pouze Lopuchov byl skutečný génius.“

Tango, polka, charleston

Jestliže Balanchine označuje Lopuchova za génia, stejné nadšení by u něho pravděpodobně vzbudil i Alexej Ratmanskij, jehož zásluhou se poslední Šostakovičův balet opět dostal do repertoáru Velkého divadla v Moskvě. Světlý pramen premiérovaný 18. dubna 2003 se drží původního námětu Adriana Piotrovského a Fjodora Lopuchova (z původních tří jednání jsou aktuálně dvě). Scénu nového nastudování navrhl Boris Messerer. Inscenace slavila fenomenální úspěch a přivedla v roce 2004 Ratmanského do čela baletu Velkého divadla, kde setrval do roku 2008.

Dvouhodinová produkce je roztančena se šarmem, Ratmanskij doslova hýří nápady a z baletu ze života kolchozníků se jeho zásluhou stává vtipná zábava a podívaná. Tím měl nakonec také balet od počátku být – parodií na budovatelské nadšení, proklamovaný socialistický realismus (původní Lopuchovova choreografie se nedochovala). Šlo prostě o komediální kousek, který karikoval tehdejší společnost.

Balet má triviální komediální děj odehrávající se v ruském kolchozu Světlý pramen. Šostakovič ukryl do partitury mnoho „prohnilých západních formalistických“ hudebních referencí jako tango, polku nebo charleston. Na ně tu tančí nejen kolchozníci, ale také Zina, kulturní toť referentka, Petr, její manžel, Balerína, která přijíždí do kolchozu předvést své umění, a její partner, v libretu uvedený jako Tanečník. Své místo tu má i dvojice postarších chatařů.

O balerínu projevuje nebývalý zájem Petr, nadbíhá jí a zcela ignoruje svou ženu Zinu, která, jak se ukazuje, byla dříve taneční umělkyní. Proto děvčata mohou přichystat na Petra lest. Zina si obléká šaty své přítelkyně, obličej si zakryje škraboškou, a laškuje tak se svým milým mužem, který svou ženu nepoznává a je jí zcela okouzlen. Tanečník z divadla se zase převléká za Sylfidu a o jeho přízeň usiluje chatař. Lyrické scény se mění v grotesku, absurdní zápletky vrcholí, tajemství převleků je odhaleno a vše dobře dopadne. A v duchu dobové rétoriky se v závěru synopse k baletu dočtete, že „Zina je jak prvotřídní dělnice, tak úžasná balerína“.

Ratmanskému se daří držet tu správnou míru parodie, nesklouzává k lascivnosti, nic neříkající posunčině, proto se můžete spolu s jeho roztančenými hrdiny smát a bavit naplno. Ruslan Skvorcov v převleku za romantickou vílu výtečně balancuje na špičkách, nadto uplatňuje svůj komediální talent a asi každého svým výkonem dostane. Rafinovanou partii rozehrává i Marie Alexandrova coby Balerína. Herecky si užívá komediální příchutě své role, bezchybně tančí nejen ženské variace, ale i pánské party s velkými skoky, když si obléká šaty svého partnera a laškuje s chatařovou ženou. Michail Lobuchin, přelétavý manžel, opět prokazuje svůj dramatický talent a suverénní techniku. Světlana Lunkina jako jeho jemná, křehká partnerka skvěle naplňuje roli lehce bezradné, submisivní bytosti.

Světlý pramen ukazuje, jak se po roce 1917 v Rusku na společenské změny nahlíželo, jak dalece (vážně i nevážně) revoluční úsilí ovlivňovalo umělecké počiny. Je téměř s podivem, že tehdejší politická garnitura v Rusku v čele se Stalinem vůbec tento parodický balet nechala nějaký čas v divadlech běžet. Nakonec všechno to směřování k „lepším zítřkům“ a budování socialismu se ukázalo jako plané a zanechalo za sebou mnoho tragických osudů…

Až doba perestrojky v osmdesátých letech minulého století uvolnila totalitní sovětský systém, a proto se nakonec všechny Šostakovičovy balety dočkaly znovuuvedení. Když se na ně dnes díváte, uvědomíte si, že nikde jinde by asi tak nevyzněly jako na jevišti moskevského Velkého divadla. Světlý pramen tu zůstává trefnou parodií s vynikající Ratmanského choreografií. A když k tomu přičtete Šostakovičovu impozantní hudbu, výtečné výkony tanečníků, nabízí se vám jedinečný umělecký zážitek, ať už vaše zkušenosti a vzpomínky na doby budování socialismu jsou jakékoliv…  

Psáno ze záznamu 6. listopadu 2016, kino Lucerna.  

Světlý pramen

Hudba: Dmitrij Šostakovič
Choreografie a revize libreta (na původní námět Adriana Piotrovského a Fjodora Lopuchova): Alexej Ratmanskij
Scéna: Boris Messerer
Dirigent: Pavel Sorokin