Kdo jsem?
Charakterizovat umělecký profil Radima Vizváryho není vůbec snadné. To proto, že rozsah jeho tvořivosti je mimořádně široký a zahrnuje nejen oblast vlastní původní tvorby a spolupráci s jinými tvůrčími umělci, ale také významnou činnost pedagogickou a organizační. Co se týče umělecké praxe, je spoluzakladatelem mimických skupin Teatro Pantomissimo a Tantehorse, je též superarbitrem, poradcem i hlavou zatím málo známých souborů utvořených z absolventů HAMU. Dnes má na svém kontě kolem pětadvaceti premiér v oboru mimického divadla i jiných žánrů. Kromě toho jistě už alespoň desítku představení, které připravil se studenty jako věno, jež proměnili po vstupu do profesionálního života pod svým jménem v regulérní a úspěšná díla. Jako pedagog vyučuje na katedře pantomimy hlavní obor pantomima/tělesný mimus. Už tyto dva pojmy poukazují na fakt, že Vizváry je schopen obsáhnout svůj obor v širokém stylovém rozpětí – od klasické pantomimy bílé tváře po abstraktnější poetiku tělesného mimu Étienna Decrouxe. K tomu přidává ještě svůj zájem o tak speciální žánr divadla, jakým je opera-pantomima, příležitostně spolupracuje i s činoherními herci nebo filmaři a vůbec se rád pouští do neznáma.
Název jeho poslední premiéry zní jako zaříkání: UTER QUE, přičemž podle autora znamená – Jsem jeden i druhý. V podstatě jde o nejosobnější výpověď pětatřicetiletého umělce, který prošel nelehkými životními zkouškami. Dnes je nahlíží formou ponoru do vlastního nitra a s nadhledem váží a přehodnocuje zážitky, které měly na utváření jeho životní cesty vliv. Neobává se ani sdělení, jež bývají obvykle utajována před zraky okolí, neleká se ani obdivu, ani odporu, které by mohla v určitých kruzích diváků vzbudit. Představení je vlastně cesta zkoumání vlastního „já“, jehož závěrem se nevědomé stane vědomým – poznáním sebe sama. A díky zvolené metodě má i jistou obecnou platnost.
Na to, aby mohl tělesnou řečí přetlumočit psychologické stavy prožité během své životní pouti, je mimořádně vybaven. Nejde jen o tělesnou krásu jeho pohybových dispozic, které jsou zde důležitým estetickým faktorem, ale také o mimořádně kvalitní techniku pohybu vycházející z kombinace stylu mime corporel a butodance. Skvěle připravený a všestranně rozpohybovaný tělesný aparát mu umožňuje vyjadřovat proud vědomí a psychologický vývoj postavy formou originálně stylizovaného tvarosloví. To využívá většinu viditelného tělesného svalstva k elektrizujícím stahům, tenzi i pohybu s minimalistickou plasticitou. Třebaže je jako správný mim chodidly téměř stále připoután k zemi, je jeho vlastní výraz místy téměř taneční a je podán s mimořádnou výrazovou sugestivitou. Jakožto autor sice také občas užije něco z konvenčních gestických znaků běžného lidského chování, ale většinou je to ve prospěch sdělnosti a fázování pohybové struktury inscenace. Mám na mysli hlavně gesto ruky obrácené dlaní k obličeji – i to je však umělecky zpracováno do celé řady variant postihujících různé psychické stavy. Radim Vizváry neváhá vyhledat i pohybovou metaforu ze světa přírody a proměnit svlékání hadí kůže v mimický akt namáhavého a bolestného prohlédnutí.
Režisér Petr Boháč si už vypracoval celkem jasný inscenační styl, charakteristický velkou úsporností a inscenační kulturou, která vše podřizuje interpretovu výkonu a velmi jemně začleňuje přechody různých psychických stavů do struktury inscenace. Nejinak je tomu i v představení UTER QUE, jež se odehrává na bílém čtverci jevištní plochy. V popředí do jehlanovitého soklu postavené tři televizní přístroje. V nich se promítá zpočátku dílem statický obraz, dílem v průběhu tělesné hry velmi specifický příběh. Od mlhavějších vidin podvědomí se tu setkáváme s opakovanými sekvencemi tváře černovlasé ženy, s obrazem odcházejícího dítěte, jehož tvář se jemně pootáčí směrem do hlediště, souborem z dálky jen obtížně identifikovatelných lidských figur, tu nezřetelných, tu konkrétních, až po docela realistický koitus nahlížený z výšky. Televizní snímek souzní s akcí na jevišti, je jakýmsi dovětkem, pandánem, popřípadě i nápovědí k tomu, co Vizváry na jevišti sděluje. A musím říci, že je to poprvé, kdy mi televizní krabicová technika na jevišti nevadila. Pak už jsou na scéně jen rekvizity – svítící skleněná varná konev a v pozadí vlevo tři lahve s čistou vodou. Akce s nimi jsou téměř jedinými reálnými dramatickými vstupy do jinak neobyčejně plynulé tělesné výpovědi. Ta začíná v odění do černého civilního obleku, ze kterého se vyloupne trošku morbidní, ale elegantní stříbřitý kostým tanečníka a nakonec se vysouká jen holé, krásně tvarované tělo. Inscenaci charakterizuje s obsahem hry na jevišti souznějící čistá a funkční spolupráce autorů režie, scénografie, light designu i kostýmu.
Pro běžného diváka asi nebude UTER QUE snadnou záležitostí – jak pro způsob zpracování, tak pro obsah, jež vyžadují otevřeného, citlivého a pravděpodobně i v oboru poučeného diváka. Takové publikum však naštěstí do divadla Alt@art chodí. Inscenaci předpovídám úspěch i na evropském jevišti.
Psáno z premiéry 18. listopadu 2013, divadlo ALT@art.
UTER QUENámět a choreografie: Radim Vizváry
Režie: Petr Boháč
Scénografie: Petr Boháč, Martin Špetlík
Light design: Martin Špetlík
Hudba: Matouš Hekela
Produkce: Judita Hoffmanová
Premiéra: 18. 11. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 2x
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze