Sergej Polunin. Foto: Martin Divíšek
Producent Poluninova turné Milosh Harajda, který stál za celým projektem Dancer – Sergej Polunin Live, představil tanečníka ve dvou kratších choreografiích. Podstatná část programu ale patřila promítání dokumentu Dancer.
Benefici zahájilo Silent Echo choreografa Russella Maliphanta. Sólo, které také uzavírá filmový dokument, v sobě mísí současný tanec s akademickou technikou. Zcela využívá tanečníkových schopností a specifik v netradičních a náročných rotovaných skocích, které jsou často mimo osu. Velké nároky klade i na rovnováhu v náročných přechodech mezi pózami. Zatímco v dokumentu tančí Polunin Silent Echo s odhalenou hrudí, na jevišti ND měl černé triko a poněkud nepadnoucí legíny. Podle tanečníkových slov ho právě tato choreografie naučila, jak dodat současnému tanci výraz. Přesto zde Polunin zaujal zejména díky svým pohybovým schopnostem, jejichž síla netkví pouze v úchvatných skocích, rotacích či ideálně rostlé figuře; tanečník skvěle pracuje s přesným načasováním pohybu, který připomíná šelmu při lovu. Dokáže stoický klid v nanosekundě proměnit v dynamické výpady, zcela přeměnit svůj charakter a v dalším okamžiku jej opět zklidnit, aniž by změna temporytmu působila byť jen minimálně násilně.
Jak už jsem se zmínila, největší prostor během představení patřil promítání dokumentu Dancer, který na popud producentky Gabrielle Tana vytvořil režisér Steven Cantor. Jakkoli mohla být projekce uprostřed kulturního svatostánku něčím neobvyklým, vzhledem k přiznanému formátu benefice bylo snadné přistoupit na tento koncept – hodnota snímku nebyla nijak umenšena tím, že mnoho diváků mělo možnost jej zhlédnout již dříve v distribuci HBO.
Cantorův hodinu a čtvrt dlouhý dokument není lákadlem jen pro své téma, ale také pro výborné zpracování a kvalitu, kterou ocení nejen baletní nadšenci – vysoké hodnocení ve filmových databázích je toho důkazem. A to i proto, že se ve své podstatě nejedná o film o baletu či úporné sledování kariéry jednoho tanečníka. Dancer má výrazný přesah – je psychologickou sondou do života jedné rozpadlé rodiny, je obžalobou systému, který činí z nevyzrálých osobností hvězdy dříve, než to mohou unést, a zároveň tvrdě ukazuje sociálněpolitickou situaci v zemích bývalého Sovětského svazu.
Podmínky, ze kterých Polunin vzešel, predikovaly jeho další osud. Ne proto, že by měl pocit nedostatku – v záběrech sám přiznává, že své dětství v jihoukrajinském Chersonu považuje za šťastné, neboť chudoba byla něčím všudypřítomným a pro dítě neuvědomovaným. Začínal jako gymnasta, ale brzy se orientoval na balet. Přesto základy ve sportovní gymnastice a prvky akrobacie dlouho byly součástí (a ve své podstatě stále jsou) jeho tanečního vyjádření. V osmi letech se se svou matkou přestěhoval do Kyjeva. Tento moment se stal pro život celé rodiny klíčový, neboť kvůli vysoké finanční náročnosti odjel otec Vladimir Polunin pracovat do Portugalska a babička do Řecka, přičemž se s malým Sergejem několik let neviděli.
Matka Galina Polunina byla manažerkou počátků tanečníkovy kariéry – ona rozhodovala o všech krocích a současně vkládala do Sergeje pocit, že jeho úspěch může být spásou pro celou rodinu. Tento motiv v dokumentu patří k nejtíživějším – rozhodnutí matky, která je ochotna obětovat vše a kterou by bylo v očích západního diváka možné na první pohled snad i odsoudit. Cesta do londýnské Královské baletní akademie, na kterou posléze Sergeje přijali, představovala další ze zlomových okamžiků, neboť Galině nebylo uděleno vízum, a třináctiletý tanečník tak zůstal v cizí zemi zcela sám, s tíhou odpovědnosti za celou rodinu. Ta mu byla hnacím motorem až do okamžiku rozvodu rodičů, který způsobil silný otřes jeho psychikou. Výpovědi Poluninových přátel a spolubydlících, prvního sólisty londýnského The Royal Ballet Valentina Zucchettiho a tanečníka a choreografa Jadea Halea-Christofiho, sledují zárodky kontroverzí, které se staly pro Poluninovu kariéru signifikantní.
Vnitřní rozštěpenost od puberty vedla k divokým večírkům plným alkoholu, jež byly zároveň semeništěm humorných historek, včetně vyholení Poluninova obočí před soutěží Prix de Lausanne. „Jistěže bylo nebezpečné máchat mu žiletkou tak blízko oka, ale věděli jsme, že když je mimo, tak je mimo,“ vzpomíná Zucchetti. Současně s tím však už během studia předváděl skvělé výkony, kdy od 14 let nastudovával nejnáročnější party baletního repertoáru.
Nasnadě bylo jeho přijetí do The Royal Ballet, kde jeho kariéra strmě stoupala; v 19 letech se stal nejmladším prvním sólistou v historii souboru. Krátce poté se ale obdivuhodné výkony na jevišti prolínaly se skandály, svěřováním se veřejnosti na twitteru s divokými večírky, došlo i na tetování, přiznání se k vystupování pod vlivem psychotropních látek… Situaci ztěžoval i silný tlak médií, který z jednadvacetiletého mladíka vytvořil baletní megastar ve stylu divokých rockových hvězd. Ostatně ostré kytarové rify podkreslující bulvární titulky zahajují celý dokument.
Tanečník byl pod tlakem, který vyústil po pouhých dvou letech k jeho odchodu ze souboru do Ruska, neboť v původně plánovaných Spojených státech amerických měl pro své skandály dveře zavřené. Doma se pokoušel prosadit skrze televizní show Bolshoi Ballet. Průvodní slovo moderátorky: „Sergej právě přiletěl do Moskvy z Londýna. Věděli jste, že v Londýně je skutečná hvězda? Noviny o něm neustále píšou…,“ dokazuje, jaká byla jeho pozice. Dostat se nahoru mu pomohl Igor Zelenski, který se stal mentorem, přítelem a ve své podstatě i druhým otcem. Není náhoda, že jeho podobiznu má Polunin vytetovanou na pravém rameni. Tato ruská etapa trvala pouhé dva roky, než opět pocítil umělecké vyčerpání.
Taneční kariéru chtěl ukončit svým tancem na píseň Take me to Church Andrewa Hoziera-Byrna, ke které vytvořil choreografii Poluninův přítel Jade Hale-Christofi a vizuální podobu dodal světoznámý fotograf David LaChapelle. Na havajském ostrově natáčený videoklip se stal naprostým fenoménem, který má jen v originální podobě na youtube téměř 20 milionů zhlédnutí. Sergej Polunin se chtěl tímto klipem rozloučit, místo toho se pro něho stal injekcí, která ho donutila pokračovat.
Uvolněnost, kterou tento zatím poslední přerod přinesl, umožnila Poluninově rodičům a babičce poprvé Sergeje od jeho 13 let vidět tančit. Stalo se tak v roce 2015 při Gala, kdy balet Moskevského akademického hudebního divadla K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka představil choreografie Jeroma Robbinse. To, že rodina nemohla vidět svého syna již dříve, bylo nejprve způsobeno situací, kdy jako občané země bývalého Sovětského svazu nedostali vízum ani pro návštěvu Velké Británie. Později si to ovšem nepřál ani sám Polunin.
Složitý vztah k rodině ilustrovala i tíživá debata Sergeje s jeho matkou uprostřed maličké kuchyně. Zatímco Galina vysvětluje, jak těžká rozhodnutí musela učinit, aby měl její syn šanci to v životě někam dotáhnout, on se dívá do stolu a odpovídá, že chtěl jen jednou něčeho dosáhnout sám. To, že rodina ve vší složitosti vztahů je pro Polunina to nejzásadnější, prostupovalo jako červená linie celým filmem.
Po skončení projekce Polunin naživo zatančil výše zmiňované Take me to Church. Podobně jako v první choreografii i zde ukázal svůj pohybový a výrazový rejstřík. Síla tohoto vystoupení ale tkví ve výpovědi daného okamžiku zachyceného ve filmu – poslední taneční zpověď. Tím, že se Polunin nakonec rozhodl v tanci pokračovat, však významová rovina ztratila na své naléhavosti a rozmělnila se v pouhý, byť upřímný, efektní a fantasticky zatančený „gala kus“.
Tanečník je nyní na volné noze, při hostováních (v této sezoně například v Bayerisches Staatsballett či v Royal Opera Ballet) ukazuje svou brilantní techniku i nesmírný cit pro vystavění rolí, kdy dokáže při zachování formy dodat každé postavě své vlastní cítění. Mnoho plánů má i do budoucna: skrze Project Polunin pomáhat tanečníkům s kariérou, propagovat tanec mezi nejširší veřejností, ale také zkusit štěstí u filmu. To zaznělo při diskusi, která Poluninovo pražské vystoupení uzavírala. Vedl ji producent Milosh Harajda, vedle hlavní hvězdy se jí zúčastnila rovněž Galina Polunina.
Diskuse bývají při zapojení diváků ošidné, což se ukázalo minimálně při odpoledním uvedení, kdy se mikrofon dostal k dětským divačkám, jejichž upřímnost, ale i naivita nepřinesly nic než univerzální odpovědi, navíc ve značně volném překladu. Pouze jeden z dotazů, směřovaný především ke Galině Polunině, měl větší návaznost na uplynulé představení – matka i syn se svěřili, že natočený materiál ani nechtěli vidět. Sledovat otevřenou zpověď vlastního života, sestřihanou a sestavenou třetí stranou, je pro oba až příliš tíživé.
Polunin dokázal, že je zcela fenomenálním tanečníkem, ale zároveň křehkou osobností spoutanou nejen vlastním talentem, ale také podvědomou touhou nezklamat ty, které kolem sebe má. Do kamery v jednom okamžiku říká, že si dříve přál, aby se zranil a už nikdy nemohl tančit. Pražské vystoupení ukázalo, že v tento moment je Sergej na jednom ze svých vrcholů – ty jsou však jako na sinusoidě a je otázka, jak dlouho se jeho psychika na této pozitivní vlně udrží.
Psáno z benefičního představení 1. května 2017, Národní divadlo.
Dancer – Sergej Polunin Live
Silent Echo
Choreografie: Russell Maliphant
Hudba: Scanner
Dancer
Hudba: Ilan Eshkeri
Režie: Steven Cantor
Producent: Gabrielle Tana
Fotografie: David LaChapelle
Take me to Church
Choreografie: Jade Hale-Christofi a Sergej Polunin
Hudba: Andrew Hozier-Byrne
Světová premiéra: 2. března 2017
Česká premiéra: 1. května 2017
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?