Théophile Gautier – Nespoutaný bohém bořící konvence

Théophile Gautier. Foto: WIki Commons.

Autor Zuzana Rafajová

Jules Pierre Théophile Gautier, jak znělo jeho plné jméno, se narodil 30. srpna roku 1811 a od raného dětství žil v Paříži, kam se rodina přestěhovala jen tři roky po jeho narození. Od mládí jej lákal umělecký svět – malířství, poezie, divadlo. Pohyboval se v kruzích svých vrstevníků, mezi nimiž postupně krystalizoval nový myšlenkový i umělecký směr romantismu, s jehož hodnotami a názory se Gautier plně ztotožňoval, a dokonce se stal jedním z organizátorů prvního uvedení divadelní hry Hernani tehdy osmadvacetiletého Victora Huga, jež se stala manifestem proti předcházejícímu období racionálního klasicismu.

Gautier byl v pravém slova smyslu bohém, srdcem básník, nespoutaný umělec bořící konvence už jen svými dlouhými vlasy, jenomže praktický život a nutnost uživit se jej přinutila k přijetí racionálnějšího rozhodnutí – a tak se od 30. let začal živit jako publicista. Psal pro Chronicle de Paris, La Presse, Figaro, La Revue de Paris a další periodika, uveřejňoval umělecké kritiky i autorské povídky, během svých zahraničních cest se pouštěl i do cestopisných reportáží, později i celých knih (např. z cest po Egyptě, Rusku, Alžíru, Španělsku či Řecku a Itálii).

Divadlo bylo básníkovi blízké, k tanci se však dostal prakticky náhodou, o to plamenněji pro něj však zahořel. První velkou múzou, které zůstal věrný i později v osobní rovině, se mu stala tehdy mladinká světlovlasá Italka s modrýma očima Carlotta Grisi. Jakkoli psal již dříve nadšeně o Marii Taglioni, a především Fanny Elssler, byla to Carlotta, která si svým charismatem, tancem a krásou vysloužila hned několik baletních libret. Tím prvním a současně nejslavnějším se stala Giselle z roku 1841, jejíž libreto na motivy básně H. Heineho připravil spolu s Gautierem, libretistou začátečníkem, již zkušený Jules Henri Vernoy de Saint-Georges. Po veleúspěšné Giselle následovaly další tituly – La Péri a Paquerette pro Grisi, Gemma pro Fanny Cerrito nebo Sacountala, kterou choreografoval Lucien Petipa a která svým indickým koloritem byla jednou z inspirací pro pozdější La Bayadère Lucienova bratra Maria. Ten se nechal Gautierovým literárním dílem inspirovat ještě jednou, když vytvořil balet La fille du pharaon na motivy Le roman de la momie.

Libreta k baletům měla proměnlivou kvalitu, jistotou však nadále zůstávala kritika - ať už tance, poezie, hudby nebo výtvarného umění, mezi jehož tvůrci byl mimořádně uznáván. Svým zápalem, pečlivostí a houževnatostí, s jakou popisoval pařížské jevištní dění po třicet let, udával tempo a směr svým současníkům i nastupujícím generacím. Gautier měl dar slova a popisovaná díla uměl čtenářům zpřítomnit, popsat je s důrazem na detaily i smyslem pro nesmírně barvitý jazyk, díky čemuž dodával svým recenzím na živosti. Ze soudobého pohledu jsou některé jeho (zejména taneční) kritiky považovány za příliš emotivní a nedostatečně opřené o  teorii, na druhou stranu i díky tomu se dodnes tak dobře čtou. Ostatně samotný „prokletý“ Charles Baudelaire věnoval příteli Gautierovi své Květy zla a označil jej za „skutečného kouzelníka francouzského jazyka“. 

Pro taneční svět je Gautier především kritikem a teoretikem, jeho tvorba však byla ještě bohatší. Je autorem celé řady básnických sbírek, povídek, novel, románů i divadelních her. Do češtiny byla přeložena jeho díla jako Mademoiselle de Maupin (Slečna de Maupin), Une nuit de Cléopatre (Noc Kleopatřina), Un roman de la momie (Román mumie) nebo Avatar či Le Capitane Fracasse (Kapitán Fracasse), který se dočkal i řady filmových zpracování, nejznámějším je patrně verze z roku 1961 s Jeanem Marais v titulní roli.

V 70. letech 19. století se Gautier vrátil po svých evropských cestách zpět do Paříže už stíhaný chorobami. Zemřel na následky srdeční příhody 23. října 1872, pohřben byl na hřbitově na Montmartru, kam se s ním přišli rozloučit takové osobnosti jako Stéphane Mallarmé, Alexandr Dumas ml., Edmond de Goncourt nebo Victor Hugo.

O soukromém životě Gautierově se toho mnoho neví. Dvě děti mu porodila sestra Carlotty Grisi, Ernesta, se kterou se však odloučili. Měl minimálně jednoho dalšího nemanželského syna. A o povaze vztahu se samotnou Carlottou se vedou různé spory. Pokud si však mohu vypomoci jeho vlastní korespondencí:

„Ach, proč nemám půlhodinu, abych vás mohl přivinout ke svému srdci, plakat vám na hrudi a svou duši nechat na vašich rtech v posledním polibku?“

„Dovolte mi alespoň na papíře vás pokrýt od hlavy k patě polibky jemnými jako dech a horoucně planoucími.“

„Ach zlá, krutá, nespravedlivá! Proč mě nechávat tak dlouho čekat poté, co mi byla dána naděje, která nikdy nedojde naplnění? Co mám ještě udělat, abych cele získal vaše srdce? Jaká slova říct, jaký lektvar použít? Smilujte se nade mnou, nečekejte, až zemřu!“

„Má duše…,… váš otrok“.

Já vám nevím, mně osobně to ani na poměry básníka moc platonicky nezní…

Zdroje:

Beaumont, Cyril. The Romantic Ballet: as seen by Théophile Gautier. New York: Dance Horizons, 1947.

Biney, Edward. Les Ballets de Théophile Gautier. Paris: Nizet, 1965.

Brodská, Božena. Romantický balet. Praha: Akademie múzických umění, 2007.

Gautier, Théophile. Gautier on Dance. London: Dance books, 1986.

Gautier, Théophile. Souvenirs de thèâtre, d’art et de critique. Paris, 1904.

Guest, Ivor. The romantic ballet in Paris. London: Sir Isaac Putman and sons, 1966.

Smith, Marian. Ballet and opera in the age of Giselle. Princeton University Press, 2000.