John Cranko. Foto: Hannes Kilian.
John Cranko (1927–1973) se v 60. letech stal uměleckým šéfem do té doby víceméně neznámého baletního souboru ve Stuttgartu (pokud nebudeme počítat epizodu v 18. století, kdy zde působil Jean Georges Noverre) a během dvanácti sezón z něj vytvořil jedno z nejvyhledávanějších těles na poli tance. Obklopil se tanečními hvězdami jako Marcia Haydée, Birgit Keil, Richard Cragun nebo Egon Madsen, podporoval tvůrčí talent Jiřího Kyliána nebo Johna Neumeiera (oba u něj začínali jako tanečníci) a dal vzniknout nezapomenutelným dramatickým titulům inspirovaným literárními veličinami od Shakespeara po Puškina.
O divadlo se Cranko zajímal od malička, kdy si jako dítě v jihoafrickém Johannesburgu hrál s loutkami a vytvářel s nimi vlastní představení a poslouchal vzpomínky svých rodičů (Grace a Herbert Crankovi), kteří ve 20. letech v Londýně viděli představení Les Ballets Russes souboru Anny Pavlovy. Ve čtrnácti se rozhodl pro taneční kariéru, v sedmnácti začal s tanečním tréninkem na Baletní škole při Univerzitě v Kapském městě a jeho pedagožka Dulcie Howes jej záhy ponoukla k vytvoření první choreografie, kterou se poměrně ambiciózně stal Příběh vojáka s hudbou Igora Stravinského.
Jihoafrická republika však byla mladému Crankovi celkem logicky malá, proto se v březnu 1946 vydal do Velké Británie, kde začal v Londýně navštěvovat baletní školu při divadle Sadler’s Wells a kde si jej velice brzy všimla jeho umělecká ředitelka a zakladatelka nově ustanoveného Sadler’s Wells Theatre Ballet (dnešní Royal Ballet) Ninette de Valois. Choreografické příležitosti na sebe nenechaly dlouho čekat a Cranko si získal diváky především svými komickými tituly Pineapple Poll (Ananasová anketa, 1951) a The Lady and the Fool (Dáma a blázen, 1954), v nichž mohl prokázat jednak svůj cit pro načasování a vypointování jednotlivých situací, tak talent pro uchopení a vystavění komplexních postav. Zatímco totiž Crankovi současníci, podpořeni tvorbou Les Ballets Russes i tvůrkyněmi a tvůrci taneční moderny, hledali osobité taneční slovníky a experimentovali na poli nenarativního baletu, Cranko chtěl dělat především divadlo. Vyprávět. A to se mu dařilo, jak prokázal v dalších dílech tohoto období The Witch (Čarodějnice, 1950, New York City Ballet), Beauty and the Beast (Kráska a zvíře, 1949, Sadler’s Wells) nebo La Belle Hélène (Krásná Helena, 1955, Opéra national de Paris). Později řekl: „Nevím, proč by tanec neměl být zábava. Ale měl by být i víc než jen to. Balet musí fungovat na dvou úrovních – jako tanec a jako příběh. A neuspějete jedině v případě, když se příběh stane důležitějším než tanec samotný.“
Narazil až s baletem Prince of the Pagodas (Princ ze země pagod, 1957) s hudbou svého přítele Benjamina Brittena. Jeho nevelký úspěch kombinovaný s tím, že v souboru musel Cranko mírně bojovat o místo na výsluní s Frederickem Ashtonem a nutně hrát druhé housle, i nepřátelské společenské prostředí Británie 50. let, které vyvrcholilo obviněním z „vytrvalého obtěžování mužů za nemorálním účelem“ v roce 1959 (v překladu postih za homosexualitu, která byla v Království trestná až do konce 60. let), přimělo choreografa ke změně prostředí. Nabídka přišla ze Stuttgartu a začaly se psát dějiny.
V německém souboru měl Cranko tvůrčí svobodu, skvělé podmínky, výjimečné spolupracovníky a nadšený ansámbl. Sám si na konkurzu vybral mladinkou Marcii Haydée, které okamžitě nabídnul smlouvu primabaleríny. Jeho dvorními výtvarníky se stali Jürgen Rose a Elisabeth Dalton, přičemž především Rose dal finální kostýmní podobu velkým výpravným titulům, jakými se stalo Zkrocení zlé ženy (1969), Romeo a Julie (1962) nebo Oněgin (1965, 1967). Vedle své tvorby, která čítala rovněž verze baletů Coppélia (1962), Labutí jezero (1963), Louskáček (1966), Dafnis a Chloe (1962) nebo Pták Ohnivák (1964), podporoval i začínající mladé choreografy, kteří následně získali mezinárodní renomé – vedle Kyliána a Neumeiera pozval třeba i Kennetha MacMillana. V roce 1971 založil při souboru novou baletní školu (která se po jeho smrti přejmenovala na John Cranko Schule).
V mezinárodní, potažmo světový úspěch se pro Cranka a jeho soubor stala především trojice turné do Spojených států (1969, 1971, 1973), během kterých triumfovali na jevišti newyorské Metropolitní opery a na stránkách The New York Times se jim dostalo označení „stuttgartský baletní zázrak“.
Kromě svých dvorních tanečníků a tanečnic tvořil Cranko i pro další hvězdy dobového tanečního nebe. Jeho první verze Romea a Julie měla premiéru v Teatro alla Scala s Carlou Fracci, pro další velkou osobnost, Margot Fonteyn, vznikla Poème de l’Extase (1970). Haydée, Keil, Cragun a Madsen však zůstávali jeho oblíbenci, což završilo i jedno z mála abstraktních děl Crankova repertoáru, Initialen R. B. M. E. (1972).
Na začátku 70. let byl Cranko na vrcholu sil i popularity, plný plánů a příběhů k vyprávění. K dalšímu růstu jeho odkazu však už nedošlo, během návratu z posledního amerického turné ho na palubě letadla z Philadelphie do Stuttgartu postihl srdeční infarkt a po nouzovém přistání v Dublinu mohli lékaři v nemocnici již pouze konstatovat smrt. Událost otřásla celým baletním světem a nejedno choreografické jméno následně vytvořilo dílo na Crankovu památku – Glen Tetley (Voluntaires), Jiří Kylián (Návrat do neznámé země), Kenneth MacMillan (Requiem).
Ti, co Cranka znali, na něj dlouho vzpomínali jako na nesmírně vřelého, upovídaného, milujícího člověka. Clive Barnes, jenž psal jeho nekrolog pro New York Times, zmínil mimo jiné mimořádnost vztahů panujících ve stuttgartském souboru: „Mnoho baletních souborů své šéfy respektuje, dokonce ctí. Cranka milovali. Všichni mu říkali Johne a jejich problémy, od pokažených piruet po milostné problémy, bral za své.“ (Barnes, Clive. John Cranko 1927-1973. The New York Times, 8. 7. 1973). Ashley Killar, bývalý člen stuttgartského souboru a autor nejnovější Crankovy biografie (Cranko: The Man and His Choreography. Troubador Publishing, 2022), jej popisuje jako muže plného protikladů, „společenského, který si rád zatančil řecké tance v místní taverně, který procestoval svět a potkával se se spoustou nových lidí, současně ale jednoho z nejosamělejších lidí, jakého jsem znal“ (Killer, Ashley. John Cranko, Storyteller. In Dance International Magazine, 15. 4. 2023).
John Cranko byl pohřben na malém hřbitově poblíž stuttgartského zámečku Schloss Solitude, nástupcem na pozici šéfa souboru se stal na krátký čas Glen Tetley (1974–1976) a poté Marcia Haydée, jež tuto pozici zastávala dvacet let (1976–1996). Crankův odkaz nicméně, jak je již po náhledu do repertoáru řady světových baletních souborů patrné, žije dál, a to především v podobě jeho dramatických děl (Oněgin, Zkrocení zlé ženy a Romeo a Julie). Jeho jednoaktová díla se pak pietně udržují převážně v domovském Stuttgartu, kde jsou uchovávána mimo jiné i díky zápisům v Beneshově notaci (jež však začaly vznikat až po choreografově smrti).
Zdroje:
Das Stuttgarter Ballett
www.stuttgart-ballet.de
Encyclopedia Britannica
www.britannica.com
Dance International Magazine
www.danceinternational.org
Archiv The New York Times
www.nytimes.com
Kisselgroff, Anna. John Cranko Dies at 45; Stuttgart Ballet Director. The New York Times, 27. 6. 1973.
https://www.nytimes.com/1973/06/27/archives/john-cranko-dies-at-45-stuttgart-ballet-director-hurok-pays-tribute.html?_r=0
Barnes, Clive. John Cranko 1927 – 1973. The New York Times, 8. 7. 1973.
https://www.nytimes.com/1973/07/08/archives/john-cranko-19271973.html?searchResultPosition=1
Killar, Ashley. Cranko: The Man and His Choreography. Troubador Publishing, 2022.
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?