Aurélie Dupont – Esence francouzské étoile

Aurélie Dupont. Foto: Sophie Delaporte.

Autor Zuzana Rafajová

Když v roce 2016 znenadání, uprostřed divadelní sezóny, oznámil tehdejší umělecký šéf baletního souboru pařížské Opery Benjamin Millepied svůj odchod, francouzskou taneční scénou to řádně otřáslo. Panika nicméně nenastala, jelikož bylo obratem oznámeno jméno nástupkyně. Tou se stala Aurélie Dupont, bývalá étoile souboru, která se jen rok před nástupem do funkce šéfky loučila s jevištěm v ostře sledovaném představení Manon Kennetha MacMillana. Její jedinečné postavení i mezi ostatními hvězdnými tanečníky a tanečnicemi potvrzoval jednak živý přenos večera na jednom z kanálů France TV, jednak pozvaný zahraniční partner, italská baletní superstar Roberto Bolle.

Úspěchy z jeviště a prakticky neotřesitelná pozice jednoho z miláčků pařížského publika se však do nové role šéfky, tvůrkyně repertoáru a manažerky tak docela nepřenesly a Dupont musela během svého funkčního období čelit řadě nepříjemností: na jaře 2018 na příklad zveřejnění výsledků anonymního hloubkového dotazníku mezi tanečníky, z nichž mimo jiné vyplynulo, že na 77 % z dotazovaných se ze strany vedení setkalo se slovním ponižováním, 26 % pak se sexuálním obtěžováním, téměř 90 % všech dotazovaných se pak vyjádřilo, že nemají pocit, že by jim současné vedení přinášelo významné plusy. Dlužno dodat, že poté, co výsledky dotazníku unikly na veřejnost, 99 tanečníků z celkových 154 podepsalo prohlášení, v němž se ohradili proti publikování původních zjištění bez jejich vědomí a souhlasu…

Do toho Dupont často čelila nespokojenosti stran skladby repertoáru předního světového baletního domu. Během šesti let, kdy stála v čele, ještě více redukovala uvádění klasických či romantických titulů, o nichž na začátku prohlašovala, že jsou páteří každého klasického tělesa. Mnohem více se zaměřila na druhou proklamaci, kterou uvedla během svého jmenování. Tedy posouvání hranic, bourání zažitých představ a otevírání dveří novým, progresivním tvůrcům. Do Opéra de Paris se tak dostala díla Jamese Thierréeho, Hofeshe Shechtera, Meghdiho Kerkoucheho, Damiena Jaleta, Ivána Peréze a dalších. Zásadní trefou do černého bylo především pozvání Crystal Pite, která nejprve pro soubor vytvořila jednoaktový The Seasons‘ Canon (2016; recenze zde) a po obrovském úspěchu se vrátila s tentokráte již celovečerním Body and Soul (2019, recenze zde). Na vrub zásluh se Dupont rovněž patří připsat pařížskou premiéru MacMillanova Mayerlingu (podzim 2022) a koprodukci světové premiéry The Dante Project Wayna McGregora (poprvé uvedeno v The Royal Ballet na podzim 2021, francouzská premiéra je plánována na květen 2023).

Zpět ale k její interpretační taneční kariéře. Ta vedla k baletu přes zpěv, stepování, hru na klavír a gymnastiku, kterým se malá Aurélie věnovala ve Washingtonu, kde nějaký čas působil její otec. Na slavnou École de Danse de l’Opéra nastoupila jako desetiletá, absolvovala ve třídě Claude Bessy a ihned v roce 1989 nastoupila do souboru pařížské Opery. Roku 1991 postoupila v tradičním každoročním konkurzu na pozici coryphée, o rok později sujet, première danseuse se stala v roce 1996 a hvězdou, étoile, ji jmenovala tehdejší umělecké šéfka Brigitte Lefèvre na Silvestra 1998 po představení Dona Quijota v inscenaci Rudolfa Nurejeva.

Kariéra mladé tanečnice byla více než slibně rozjetá, takže ji samozřejmě hned v následujícím roce přerušilo zranění a přetržené vazy v pravém koleni, Dupont se však i přes operace a náročnou rekonvalescenci zvládla vrátit zpět a zářit na vrcholu hierarchie po boku jmen, jako Nicolas Le Riche, Hervé Moreau nebo jejího oblíbeného Manuela Legris až do roku 2015, kdy ve věku 42 let opustila oficiálně scénu. (Tanečníci a tanečnice Opéra de Paris opouští soubor bez výjimky nejpozději do svých 42,5 let, naopak minimálním věkem pro řádný odchod do důchodu je 40 let. V roce 2019 mělo ve Francii dojít k úpravě v penzijním systému, který donutil baletní soubor přejít do několikatýdenní stávky, která trvala téměř měsíc, dokonce přes jinak představeními nabitou vánoční sezónu.)

Aurélie Dupont byla vždy považována za ztělesnění typicky francouzské tanečnice, elegantní, s bryskní technikou a důrazem na měkká chodidla, určitou koketerií a nenuceností. Taneční sebejistotu doplňovala Dupont přirozeným hereckým citem, který provázel její Marguerite v Neumeierově Dámě s kaméliemi i Sylvii v jeho stejnojmenném díle, Taťánu v Crankově Oněginovi, Manon Kennetha MacMillana, hlavní role v Romeovi a Julii Sashi Waltz nebo Slečně Julii Birgit Cullberg, Carmen Rolanda Petita. Tančila Nikii v Bajadéře, Odettu a Odilii v Labutím jezeře, Auroru ve Spící krasavici, Kitri v Donu Quijotovi, titulní part La Sylphide v inscenaci Pierra Lacotta či Giselle v klasickém zpracování i osobité verzi Matse Eka. Byla interpretkou baletů J. Robbinse, G. Balanchina, M. Béjarta, W. Forsytha, A. Preljocaje, O. Naharina. Na tělo jí tvořila Trisha Brown (O zlozony/O composite), Alexej Ratmanskij (Amor a Psyché), Sidi Larbi Cherkaoui (Bolero), Jiří Kylián (Il faut qu’une porte), Wayne McGregor (L’anatomie de la sensation) i Benjamin Millepied (Dafnis a Chloe).

V roce 2010 o ní byl natočen dokument Aurélie Dupont, l’espace d’un instant Cédrica Klapische, který svého času vysílala i Česká televize. V něm se mimo jiné vyznává ze své umělecké lásky k Manuelu Legrisovi, s nímž připravuje jeho poslední představení na prknech Opéry a poté otevřeně přiznává, že prázdno po oblíbeném tanečním partnerovi bylo tak veliké, že sama na moment zvažovala vlastní konec kariéry. Podobně otevřená je i ve svých vzpomínkách na školní léta a byla taková od prvních chvil, kdy slavnou instituci absolvovala. Vymezovala se proti některým pedagogům a jejich přístupu, šikaně, zesměšňování, nepřátelské atmosféře. Svého času její ostrá kritika vyvolala rozruch, bývalá ředitelka École de Danse, Claude Bessy, která osobně Aurélii vyučovala, se proti nařčením ostře vymezila, a naopak útočila na pracovní morálku studující tanečnice. Inu, očividně každá instituce má svoje Baletky…

Během kariéry získala Aurélie Dupont rovněž celou řadu ocenění – zlatou medaili v juniorské kategorii mezinárodní baletní soutěže ve Varně (1992), Benois de la danse (2002), je rovněž rytířkou Řádu umění a literatury (2005) a Řádu čestné legie (2015). Svému kolegovi, rovněž (dnes již bývalé) étoile souboru a tehdejšímu manželovi Jérémiemu Bélingardovi zvládla k tomu všemu porodit dvě děti.

Jako umělecká ředitelka jmenovala během šesti let svého působení hned několik tanečníků novými hvězdami – Germaina Louveta (2016, Labutí jezero), Léonore Baulac (2016, Labutí jezero), Hugo Marchanda (2017, La Sylphide), Valentine Colasante (2018, Don Quijote), Paula Marquea (2020, Bajadéra), Sae Eun Park (2021, Romeo a Julie) a naposled, na jaře 2022 Françoise Alua (Bajadéra), dlouholetého oblíbence pařížského publika, které po jeho nominaci volalo téměř deset let. Ten však nakonec po začátku letošní sezóny oznámil, že soubor opouští a „hvězdnou smlouvu“ tak vlastně nikdy nepodepsal.

Když roku 2016 vznikl animovaný film Balerína, Aurélie Dupont byla tvůrcům předobrazem a modelem v tanečních scénách. V roce 2020 se objevila v hlavní ženské roli ve filmu Written on Water tanečníka a choreografa Pontuse Lidberga, který snímek rovněž zrežíroval a napsal k němu scénář. Byla to dost možná i tato zkušenost, která přispěla k jejímu rozhodnutí z loňského června, kdy náhle (ne nepodobně jejímu předchůdci Millepiedovi) oznámila, že do několika týdnů opouští pozici šéfky baletu Opéra de Paris, aby se „mohla věnovat novým osobním projektům“.

Když v roce 2016 měla charakterizovat svůj vztah k instituci Opery, přirovnala ho k love story, „pro kterou ztratíte duši“. Jenomže žádná milostná záležitost netrvá věčně. A po čtyřiceti letech je asi pochopitelné, že jeden zatouží po změně a novém ovzduší. Zkoumání nových obzorů a prorážení stropů navíc zrovna Aurélii Dupont nikdy nebylo cizí.

https://www.youtube.com/watch?v=K75yEdpVY1U

Zdroje:

operadeparis.fr

lexpress.fr

lemonde.fr

nytimes.com